whitas

K tomuto filmu jsem choval nesympatie hned, kdy jsem o něm uslyšel. Po Denní hlídce jsem měl za to, že na film Timura Bekmambetova už nikdy nevyrazím. Když ale začali přibývat kladné ohlasy od kamarádů a známých, nechal jsem se přesvědčit a vyrazil jsem do kina. Vůbec jsem netušil, o jak skvělý filmový zážitek bych se připravil, kdybych trval na svém. Vizuálně dokonalý film překypuje charismatem hlavních postav a perfektními hláškami, které si budu opakovat ještě dlouho po filmu. Zpomalující záběry vyjadřující Wesleyho schopnosti připomínají Maxe Payna, střílí se tady víc než v Call of Duty a hlavní hrdinka je stejně okouzlující jako ta v Tomb Raideru!-). Zatímco jsem proklínal Denní hlídku, Timur Bekmambetov natočil perfektní film. "A co jste sakra mezi tím dělali vy?"

Mám rád fotbal a mám rád filmy. Ale sledovat filmy o fotbale je pro mě zpravidla drtivou porážkou na obou frontách. Na rozdíl od dokumentů se v hrané tvorbě autoři snaží zaujmout i diváky do fotbalu nezainteresovaných. Vyhovět všem je ale v tomto případě velice těžké. Častým kamenem úrazu bývají dialogy fotbalových fanoušků. V zájmu filmařů je, aby byl takový rozhovor srozumitelný i lidem, kteří fotbalu nerozumí. Fotbalový příznivec je tak ale zatěžován návalem zbytečných informací, dialogy pro něj zní naprosto nevěrohodně, až naivně. Real je naše vášeň je skloubením dokumentu a hraného filmu. Postupně sledujeme krátké minipříběhy naprosto odlišných lidí, které spojuje jedna věc. Jejich vášní je Real Madrid. Rozdílnost postav v každé z epizod nás má přesvědčit, že Real je něco jako subkultura, patrná na všech úrovních sociálního postavení, bez ohledu na věk či národnost. Pauzy mezi těmito epizodami vyplňují archivní záběry slavných okamžiků klubu, doplněné komentářem samotných aktérů těchto událostí. Mimo to kamera nahlíží jak ke hráčské, tak i k manažerské přípravě na zápas. Mě osobně zaujali informace o zvláštnostech, kterými se jednotliví hráči vyznačují. Např. že Zidane za zápas shodí 3,5kg, nebo že David Backham naběhá za zápas přes 14km, což je pořádná porce, neboť průměrně hráč naběhá necelých 10 000m. Snímek pak vrcholí sestřihem ze zápasu proti největšímu klubovému rivalovi FC Barcelona, kde se také spojují příběhy všech postav, které ve filmu vystupovaly. Zkrátka každý jsme jiný, ale všichni „fandíme Realu.“ Tento film vznikl samozřejmě na objednávku a ze všeho nejvíc je to propagační materiál. Nemyslím si však, že by byl tento film pro odpůrce „bílého baletu“ těžko stravitelným soustem.

Na takovéto filmy jsem se do Varů těšil. Lake Tahoe připomíná videohru neustálím plněním menších úkolů a taky kamerou. Většina obrazů spočívá v naplňování a vyprázdňování záběru, podobně jako tomu bylo u starých 2-D her, kde přecházel panáček z jedné obrazovky do druhé. Když se nad filmem zpětně zamyslím, tak se tam vlastně skoro nic nestalo, přesto tento snímek patří mezi to nejlepší, co jsem měl letos možnost vidět.

Mnoho diváků od filmu odradí příběh, který jakoby nikam nesměřuje. Prakticky všechny jeho odbočky jsou slepé. Když např. odváží nemocného Borise, můžete čekat nějakou informaci o jeho stavu, nebo nějakou pointu, ale marně. Příběh má zde totiž sekundární význam. Ze všeho nejvíc jde o střet dvou kultur, dvou světů, které žijí vedle sebe a přitom jsou si tak vzdálené. Francouzský lékař Jean žije v materiailistickém, pragmatickém světě. Věří svým pilulkám a vše se dle něj dá vědecky vysvětlit. Bandiougou naproti tomu, ač si to nepřiznává, věří na kletby, duchy a v hodné či zlé bohy. Série událostí přivede tyto dva na cestu, kde se budou navzájem snažit přesvědčit toho druhého o své pravdě. Má ji Jean nebo Bandiougou? A co když pravda leží úplně někde jinde.

Poslední představení byl výborný, soběstačný film, který si pokračování nevyžadoval a v tomto případě snad ani nezasloužil. V Texasville se pouze nostalgicky vzpomíná, jaké to bylo, když byli tito hrdinové ještě ve školních letech a divák může také pouze nostalgicky zavzpomínat, jaké to bylo, když Peter Bogdanovich natočil "první díl". Navíc kdo Poslední představení neviděl, těžko se v pletenci postav zorientuje. Úvodní sekvence se nesnaží seznámit nás s postavami, ale rovnou nás vrhají do děje necelých 30 let poté, co Duane a spol. vyšli ze střední školy. Neřeší se nic jiného než bývalé a současné vztahy, které se neustále proměňují, aniž by k tomu měli postavy jakoukoliv motivaci. Celé se to zdá na palici a i samotný Jeff Bridges po celou dobu neustále kroutí hlavou. Jediné, co jsem na celém filmu shledal zajímavým je to, že je zajímavé vidět "téměř" celou sestavu pohromadě po tak velkém časovém odstupu.

Silný příběh ne nepodobný filmu Ďáblova čísla, akorát že tam byl děj orámován stupidním příběhem, který nás poučoval o tom, že si máme vážit vlastních prarodičů, potažmo starých lidí. Triumf ducha se bez tohoto kýče naštěstí obešel a udělal dobře. Můžeme tak sledovat osud bývalého profesionálního boxera, který se bez vlastního přičinění objeví v "pekle na zemi". Jeho nejbližší padají jeden po druhém jako mouchy a postupně se jediným jeho hnacím motorem stává láska k Allegře. V tomto světě mohli přežít jen ti nejsilnější a mezi ně Salamo Arouch určitě patřil. Dohromady se musel utkat s více než 200 soupeři, přičemž kterýkoliv zápas mohl být jeho poslední. Co se týče dorozumění mezi postavami, nelámali si tvůrci příliš hlavu. Stačilo, aby Arouchův polský kamarád Janusz řekl - "Každý mluvíme jinou řečí, ale tady si budeme rozumět všichni". A od té doby si všichni rozuměli víc, než ostravák s pražákem. Největší ozdobou filmu pak je jednoznačně Willem Dafoe, za kterým bych vlezl do ringu leda tak pro autogram. Jenom škoda, že na tento film už Robet M. Young dostatečně nenavázal.

V převážné části filmu sledujeme tragikomické příhody postav, které jsou nespokojené s vlastním životem. Trpí pocitem že jim nikdo nerozumí. Z reality unikají do svých snů, které jsou mnohdy černější než jejich bezbarevný všední život. Zajímavá je především kamera, která často rozděluje scény na dvě pole, ve kterých se na sobě nezávisle odehrávají samostatné děje. Když pak o kameru některá z postav jakoby omylem zavadí pohledem, začne se svěřovat, co se jí posledně zdálo. A právě tyto jakoby vytržené minipříběhy, kdy film přechází z realismu na magický realismus, jsou hnacím motorem celého filmu. Dalším zajímavým prvkem pak je, že když se některá postava z ničeho nic otočí na kameru a začne na ní mluvit, nevystupuje ze světa diegeze, nýbrž neustále zůstává součástí fikce a ostatní postavy ji pozorují, poslouchají, nebo se jí podivují. Přes nemalý počet komických scén je tak film hodně negativní, tedy až do chvíle, kdy se stará žena při zavírání kostela modlí za lidi, kteří podvádějí, ničí, ubližují atd. Je to nenápadný, ale přesto zlomový bod celého filmu. Tento snímek nemá tendenci stát se trhákem, nerozvíjí klasickou zápletku, ale z čistě řemeslného hlediska se dle mého jedná o vybroušenou a téměř do dokonalosti dotaženou záležitost.

Liga gentlemanů je směsicí různých žánrů. Hodně si bere z válečných filmů, na které také odkazuje při každé vhodné příležitosti. Je to ale i zdařilá parodie na obraz typického britského gentlemana. Dearden nechá své postavy po úspěšné loupeži zpívat "Jsme vojáci naší královny", kap. Stevense ukazuje jako homosexuála (ve své době u gentlemana neakceptovatelné), nebo zpochybní gentlemana jako muže. To je patrné ve scéně, kdy Race vstoupí do domu plukovníka Hyda, navleče si zástěru a začne umývat nádobí, přičemž mu Hyde vyčítá, že jej oslovuje "starouši". Zkrátka vtipně a svižně natočený snímek, dle mého nejtypičtější dílo Basila Deardena se vším všudy.

Já to vidím jasně - pro mě český film roku. Nejrpve se rozvíjí děj ve dvou rovinách. Jeden známe z románu Bratři Karamazovi, druhý prožívali herci, kteří tento román převáděli do divadelní podoby. Jeden příběh vážný, druhý z prvu odlehčený. Pak se ale něco stalo a obě rozvíjené zápletky začali zapadat dohromady. Stále častěji se herci drželi svých rolí i když nehráli až najednou nebylo vždy jasné, kdy pouze zkouší a kdy se chovají přirozeně. Dalším takovým mystifikantem byl polský údržbář, kterému se zranilo dítě. Do poslední chvíle jsme si nemohli být jistí, zda je opravdu údržbář, či pouze nastrčená loutka, která má z herců vytáhnout to nejlepší. A divák se ptá: je to udržbář, nebo není? A oni se ptají: existuje bůh, anebo není? A já sedím v kině a říkám si: sním, či bdím...? Často teď slýchám, jak jsou lidi překvapení, že herci, které znají z přihlouplých seriálů, nejsou takoví nýmandi jako postavy, které v nich hrají. Ale čemu se vlastně diví? Herci dělají práci která je baví, ale za jaké peníze? V divadle se člověk sotva zaopatří. Teprve filmy, seriály a reklamy, je doopravdy živí. Herecké výkony jsou v tomto díle naprosto heroické, fantastické. Sledujeme je, jak přepínají z jedné role do druhé, pak už téměř ani nepřepínají, abychom nakonci shledali, to oni jsou bratři Karamazovi. Po zhlédnutí tohohle snímku musí cítit každý herec pýchu a být se v prsou: tohle je umění!!! Toto my děláme!!! Někde v zadu v hlavě ve mě hlodá myšlenka, že až příště navštívím Prahu, zamířím do Dejvického divadla.

Pro mě osobně velké překvapení. Myslel jsem, že filmečky budou příliš krátké na to, aby dokázali ožehavé téma lásky uchopit. Byl jsem ale vyveden z omylu. Strávil jsem v kině velice příjemných 120 minut, prodchnutých láskou. Asi málo kdo se mnou bude souhlasit, ale nejsilnější snímek je pro mě Quartier Latin Gérarda Depardieua a Frédérica Auburtina. Dvé charismatické osobnosti, velké duchem a přitom tak nízké, aby si přiznali, že udělali chybu. V tomto snímku jsem já potkal lásku... a kde vy?