whitas

Na rozdíl od Paříže je NY velice kompaktní dílo, které nepůsobí dojmem skládačky nesourodých krátkých snímků. Naopak jsou všechny příběhy dobře provázané, čímž se zahlazují přechody mezi jednotlivými částmi. Ty spojuje prolínání některých postav mezi příběhy a zejména postava mladé dokumentaristky, která natáčí obyčejné lidi, při obyčejných událostech přímo na ulici. Na americké půdě se tak konečně (po všech těch záchranách světa) objevuje kouzlo banality. A stejně jako u Paříže je i u NY nejsilnější stránkou ta jedinečná atmosféra města, ve kterém se příběhy odehrávají.

Je hezké, že se v Hollywoodu točí i filmy bez snadných problémů, amerických snů, které se vzápětí splní a klasických vztahových několikaúhelníků. Bratři jsou film postihující spoustu současných problémů americké společnosti, který jde svým tématem proti "růžovému realismu" většinové produkce. Ale bohužel jenom tématem, neboť film používá stejnou rétoriku jako "růžový" mainstream, proti kterému se vymezuje. Proto vyznívá tento snímek trochu do ztracena a jediné co si po projekci průměrný Američan řekne, bude: "Fucking Afghanistan."

"Film o Terezíně, který nacisti vyparádili pro komisi Červeného kříže, a o tom, jak ho viděla ta komise. Čekali koncentrák, a najdenou tohle. Docela lidské zařízení: lidé tu hrají divadlo, organizují koncerty, (...) děti zpívají ve sboru. Ten sbor skutečně existoval, a když odvedl svou práci před komisí, šel do plynu, děti i sbormistr." Alfréd Radok -------- Cenzůra ponechala z tohoto záměru ve filmu jen některé náznaky, těžko mohla v roce 1949 nechat Radoka, aby odhaloval zrůdnost ideologické propagandy. ------------- "S Hitlerovým jménem se mi vybavuje v mysli obraz: Děvčátko jako cukrová panenka podává Hitlerovi kytici divokých květů. Hitler se k ní naklání a laskavě se usmívá. Tenhle obrázek je spjat s vědomím, co nacismus znamenal, protože něco skrývá. (...) Kdo vidí jen Hitlera a holčičku s kyticí, nevidí vlastně vůbec nic." Alfréd Radok

Celou dobu útrpně sledujete hloupou, nevyrovnanou a agresivní slovenku Alžbětu, pro jejíž dětinské chování marně hledáte nějaké opodstatnění. Místo osvobozující katalyzátoru (v podobě flashbacku) se na konci dočkáte zmateného vysvětlení, které vyrobí ještě více otazníků a přívalů vzteku. Jediným opravdovým katalyzátorem je to, že všichni ostatní diváci jsou stejně otrávení jako vy. Pokud tam ovšem s váma ještě někdo vůbec sedí...

Na půl zábavné sci-fi a na půl sofistikovaná kritika rasismu, vykořisťování, mediální moci, dogmat, masového myšlení a touhy po penězích. Blomkamp si vyzkoušel hned několik filmařských postupů, začátek připomíná dokumentární film, konec zase válečnou řežbu. Dohromady tento guláš ale tvoří velice komplexní dílo.

Vynikající sebereflexivní dílo, dlouhé záběry navozují optimální náladu a neustálé přeostřování nahrazuje rychlý střih. Film nepotřebuje rychlé tempo aby byl strhující.

Moc nechápu jak někdo může dát grant na natočení takového scénáře. Asi nebylo z čeho vybírat. To by bylo ale smutné...

Kritika lidské pasivity a neustálého oddalování důležitých úkolů. Zároveň také citlivý romantický příběh, který je mnohem víc ze života než kterýkoliv jiný film tohoto žánru natočený za velkou louží.

Pro mě je Bist zajímavý především tím, že ukazuje nelehké poměry v Íránu. Určitě není jednoduché tam takový film natočit a ještě ho dostat do zahraničí. Vždyť v samotném Íránu se takřka vůbec nepromítal. Pokud ale pominu tyto okolnosti tak je to celkem nudný film o jednom majiteli jídelny.

Camino je velice inteligentní film, který nabízí velmi neotřele různé pohledy na otázku víry a náboženství. Zpočátku je zobrazen život mladé Camino jako jedna velká idylka, hlavní hrdinka vypadá jak z reklamy na zubní pastu a i náboženství se nejprve jeví jako rozumně fungující instituce. Později se však objevují nové kontexty, které samozřejmě staví náboženství do nového světla. Ani dogmaticky věřící matka už na konci filmu není tak sympatická, jak se na začátku zdálo. Pro mě největší překvapení 44th MFF KV.