Birter

Tenhle dokument stojí na dvou stejně důležitých věcech. První z nich je hudba, vizuály a střih, které všechny plní svou úlohu naprosto špičkově a zvlášť fanoušci Bowieho jako já si na tom smlsnou. Vlastně jestli je pro někoho tenhle dokument dělán, pak jsou to rozhodně fanoušci, nikoliv masy. Po Stardustech, Rocket Manech a Bohemian Rhapsodiích je bohulibé nechat umělce zářit v jeho původní podobě bez výrazné stylizace. Říkám však ''bez výrazné''. Ona druhá věc na níž totiž film stojí jsou všudypřítomné úryvky z rozhovorů s Bowiem ve voiceoveru, za něž by si však vysloužil minimálně čtyřku z filozofie. Nechtěně pak Moonage Daydrem působí jako takové to motivační video z YouTube s názvem ''THESE 10 MINUTES WILL CHANGE YOUR LIFE!!!''. Bowieho úvahy jsou naprosto ploché, nevyžitelné a často protichůdné. Nepoužívá otřelé metafory, ale myšlenky z nich proudící jsou jenom patos. Bowie začíná jako pozdní hipík, potom Nietzscheho übermensch a končí jako uvědomělý třicátník, chtějící se radovat ze života. Není zmíněno bolestivé umírání, a klíčová éra ''coke and milk'' je úplně zamlčena. Na tom by samozřejmě nebylo nic tak špatného, kdyby však režisér záměrně nestavil jeho vývoj jako ucelený. Kdyby divákům nepodsouval onen šílený optimismus. Právě kvůli tomu pak film působí opačně. Smutně. Mezi řádky pak vyvstává jiný obraz milované legendy. Obraz ztraceného člověka, jenž si celý život namlouvá samá klišé. A to rozhodně nebyl režijní záměr.

Upírský subžánr dominoval v posledních letech v tom komediálním seriálu, který odmítám jmenovat a po zhlédnutí Only Lovers Left Alive nemohu než konstatovat, že kdyby byl natočen v tomto stylu byl by si mě snad získal. Jarmusch (jehož nejsem vyloženým fanouškem) s humorem pracuje lehce, nestrká ho divákovi před nos a nedělá z něj idiota. Jeho minimalismus je další prvek hoden obdivu. Netřeba zápletek, jen chytrých dialogů, retro vizuálů, undergroundového soundtracku a krásný film bez větších skvrn patosu je na světě. Wasikowska a Hurt plnili už jen roli třešničky na dortu. Mrzelo mě jen, že rovněž pouze v detailech prozkoumával Jim v tomto filmu i ono téma smrtelnosti. Nebo nesmrtelnosti, to je jedno...

Lékařská dramata jsem v životě nesledoval, ale scénáristicky precizní sarkasmus prota/antagonisty v podání showmana Hugha Laurieho je tak dokonalý, že i když se epizoda moc nepovede nelze litovat jejího sledování. Schéma je vlastně jednoduché. Doktorská detektivka, kde vám na konci jako Poirot odhalí něco čemu sice vůbec nerozumíte, ale připadá vám to hrozně zajímavé. Někdy... občas vás trochu štve... že tomu nerozumíte a není to jako Poirot. Chemie mezi postavami bublá výborně (zejména House-Wilson a House-Cuddy) a nejsou výjimkou i hlubší myšlenky. Ten stoprocentně šablonovitý styl působí ale strašně hypnoticky, takže po třetí sérii jsem to prozatím zabalil.  Jako oddychovka tedy House svůj účel plní fajnově, ale představa bingování tohoto jinak skvělého seriálu ve mě vyvolává obrazy lobotomie.

Doba netflixová mě naštěstí svým kouzlem nikdy nepohltila a ano, vím, že Obi-Wan je od Disney+, ale marketingový model VOD služeb přeci jen odstartoval Netflix. Z mých minimálních zkušeností jsem nabyl dojmu naprosto komerční a podbízivé masové produkce seriálů, která diváky cliffhangery připoutá k obrazovkám a nepustí ani na záchod, což je dle mého odporné prznění kultury, ale budiž. Jaký divák, takový obsah. Nemusel jsem si tyto dojmy nijak ověřovat a žít si svůj discopříběh, ale nostalgie a jméno skotského velikána mě přeci jen přivedlo zpět do světa Star Wars a mého dětství. Co jsem dostal? 50 minut ničeho. Banální zápletku. Zneužívání jména skotského velikána a spol. A přesně toho, co bych jinak od průměrného VOD seriálu čekal, kdybych jen správně pamatoval na Disneyho vizi Star Wars a zapomněl na inovativnost a občasnou hloubku George Lucase. Tento komentář píšu z jediného důvodu. Z rozhořčení. Jinak bych se k těmhle natahovaným polotovarům ani nesklonil.

Když jsem byl na tomto zatracovaném filmu před lety v kině, odešel jsem v blesku na toaletu zrovna ve scéně ústřední bitky. O infamous Martha moment jsem tím přišel a když jsem ho po letech konečně viděl v celé své kráse, nepřišel mi jako nic skandálního, stejně jako nic jiného na Batman v Superman. Připadá mi, že ho většinou lidé kritizovali za to, co sami dobře věděli dřív než se na film podívali. Že se jedná o startovní čáru DCU, které se pokouší dohnat Marvel s zatím neexistujícími hrdiny. Že Kryptoňan a Osiřelý boháč s časem nazbyt jsou klaďasové a tudíž po sobě asi nepůjdou doopravdy. Že film mající dvě a půl hodiny asi nebude jeden dlouhý wrestling nebo něco ve stylu mortal combat. A pak už jen kopali do všeho, co je napadlo. Třeba do neortodoxního pojetí Lexe Luthora, který je se svým ADHD dotažen do osvěžujícího světla nebo toho, že je film dost ukecaný a bojuje se až na konci. Nicméně já jsem takovýchto nedokonalostí nacházel mnohem méně, než naopak. Hlavní téma (ano, má to filozofické téma, to je asi u hollywoodu hřích nebo já nevím) poměrně vykrádá Temného rytíře a ikdyž není tak ucelené a sofistikované (což chtít překonat by byla blbost) tak je trefné a funguje. Barvy a atmoška nádherná, efekty propracované, batgadgety včetně Alfreda cool, Gal Gagot perlila, snad jen ta Lois to zase kazila. Nemyslím tedy, že jsem byl původně v kině neobjektivní. Ten film je v rámci žánru moc dobrý.

Tahle populární variace na 1984, která se naštěstí nebere moc vážně, mi nepřišla tolik klišé jako spíš prostě nezajímavá. Nechce se mi nic vytýkat ani chválit, ale zkusím to. Deus ex machina, hollywoodská logika romance, (jako vždy u Gilliama) překombinované motivy, pár inovativních vizuálů, není to nuda, humor funguje. Tak. Nakonec to nebolelo.

Že Západ pálí dobré bydlo není žádná novinka, ale že projevy těchto problémů prvního světa nalézají stále rychlejší, kreativnější a radikálnější formy je fakt, jenž stojí za to zmapovat. Daily Wire alias propaganda American Dream sponsored by Express VPN se na tomhle filmu nemuselo zas tolik snažit. Walsh ani nepotřeboval střihy z rozhovorů dělat z těch odborníků pitomce, oni je ze sebe udělali sami a rádi. Překvapivě tak vznikl relativně pokojný dokument notující konzervám (které budou stejně jak už to u nás konzerv bývá převálcovány pokrokem), který se dle mého skvěle dotknul i důležitého tématu zneužívání dětí v rámci experimentování s pohlavím/rodem. Jak odtud tak z Walshova podcastu sice vyzařuje totožná zatvrzelá neochota přistoupit alespoň trochu na názor odchýlený od tradičních amerických hodnot, ale u některých případů transgenderového bludu si občas budete přát aby se jednalo jen o to. Větší serióznosti by dodala třeba diskuse nad Walshovým pohrdáním intelektualismem, nebo na téma absolutní a relativní pravdy a následném nakládání s těmito pravdami... Nicméně jsem zvědav jak otázku Co je žena? zodpovíme za pár let my v České republice.

Ve většině filmů slouží atmosféra a bohatá vizuální stránka jako kulisa příběhu. U tohohle je to vice versa.

Je dost možné, že jsem tenhle film prostě nepochopil. Pěkná stylizace, atmosféra, nenudíte se... jo v pohodě, ale co obsah? Nemám nic proti implictnosti a nechávání hlubších témat v šeru, ale Omerzu přece nemůže mírnix týrnix nadnést každých dvacet minut novou zápletku, končící ve slepé uličce a prázdná místa vyplnit záběry s čoklem. To potom vypadá jako adaptace nějakého sáhodlouhého psychologického románu, ze kterého se do filmu dostaly jen přímé řeči. Kvůli tomu pro mě nefungoval ani jako vyjádření mladistvé úzkosti, ani jako rodinné drama.

Vysoce poetický a podmanivý film, nádherně natočený, navíc inovativně uchopující důležité téma. Zároveň také psychedelia, která rozhodně není pro každého. Ale 39 %? Vážně? To je s prominutím opravdu ukázka českého buranství.