Birter

Film, který se s vámi nemazlí. Přiznám se, že po řemeslné stránce mi nepřišel nijak extra význačný. Šeptající dialogy (kterým mnohdy vůbec není rozumět) dotvářející vážnost doby, chladná kamera, občasné undergroundové písně v soundtracku nejsou ničím, co bychom z filmů/seriálů o totáči již neznali (i když možná právě Pouta všechny budoucí ovlivnila, co já vím...). Nicméně tísnivá atmosféra velice dobře koresponduje s duševním stavem postav, ačkoliv mi to občas přišlo až moc úmorné a zbytečně dlouhé. Čím mě vlastně Pouta nakonec zaujala byl asi scénář. Je mnohovrstevnatý a má daleko od naivity tolik typické pro zpracování tématu minulého režimu (třeba Osmy, Ve stínu...). Za to dávám hvězdu navíc. Z vedlejších herců vyzdvihnu Martina Fingera a jeho ''neherectví'' nebo Lukáše Latináka a jeho uvěřitelné buranství. I slizoun Veselý stál za to, což se o hlavní ženské roli říct nedá. Právě ta, jež má mít největší charisma, je lehce zapomenutelná.

Rorschachův deník 6. března 2022. Mám nové informace, že ti dva kašpaři mě prodali nějakým scénáristům do Hollywoodu. Scénáristům na nichž ležela obrovská zodpovědnost. Já už jsem dávno vyhasl, takže jediný kdo může do superhrdinských komerčních slátanin přinést trochu tmy a vážnosti je pouze Temný rytíř. Producenti pochopili, že když se na tuto notu pokoušeli naladit Kryptoňana, i pro diváka co si hrozně přál v Superman Returns a Man of Steel věřit, to byla pěst na oko. DCU selhalo, protože nevědělo jak se správně opičit po dětských trhácích a Joker sice vyhrál v očích masy, ale pro znalce zůstal jen samozvaně uměleckým odvarem Scorseseho. Takže jak se podařilo z tohohle prokletí Reevesovi vybruslit? Ubral na nolanovské áčkovosti, stylizoval příběh do klaustrofóbní detektivky, patos použil, ale s přesností mistra a o zbytek se postaral Batmanův popkulturní odkaz, alegorie na alt-right a geniální výkon Paula Dana jako slizkého magora, dalšího ve štafetě po Ledgerovi, Eisenbergovi a Phoenixovi. Budete chtít, abych na tenhle film nadával, protože Nolan a Burton jsou nedotknutelní, což je pravda. Témata, jež Gotham nabízí byla za ta léta tolikrát provařená (holt kdo dřív přijde, ten dřív mele), že když Matt Reeves uhýbá k poměrně banálním a dobře známým zápletkám naopak tím dokazuje, že umí sakra dobře svou práci. A také budete chtít, abych odsoudil kalkulování s legendou, když vlastně vznikl jen béčkový film. Ale já vám zašeptám: Ne.

Americkou noc jsem neviděl a metahumornými filmy nejsem asi natolik obeznámen, abych mohl s jistotou prohlásit tento film za unikátní. Na mě tak však působil při každém zhlédnutí. Snad i díky mnoha setsakramentsky pomalým, ale nezbytně pomalým, pasážím dostává Zelenka postupně diváka tam, kde ho potřebuje a hraje s ním žánrové pexeso. Emocionálně nepřipravenému mu tak doručí výbornou komedii, mrazivou úvahu a hlavně nepředvídatelně sofistikovaný film. Sám jsem se divil jak často jsem se myšlenkami ke Ztraceni v Mnichově vracel a kolik ve mě zanechal, ačkoliv se to při prvním zhlédnutí zas tolik nejevilo. Pak jsem si ale připomněl, že Petr Zelenka je vlastně přece génius.

První polovina rozehrává neuvěřitelně napínavou souhru viny a hříchu. Trochu mě tedy mrzelo, že na stejné notě nedojel film až na cílovou čáru, protože zrcadlením echt vážného tématu udavačství s relativně běžnými konflikty v mezilidských vztazích si mě opravdu získal. Veškerá pozornost, za asistence patetické hudby a stylizace, se koncentruje na novou postavu Antonína Kratochvíla a nadnesené motivy místo piruet udělají jen úklonu.

První půlka působí dojmem obyčejné tragédie po americku hrající na emoce a snažící se vyždímat z tématu, co nejvíc je možno. Nechybí ani variace na legendární ''I'm sorry to hear that'' a ''You should be out there looking for her.'' Nicméně upoutat nás Villeneuve dokáže a když ve se druhé polovině krásně rozvětví zápletky máme před sebou moc pěkný thriller. Toho patosu napříč filmem bych teda trochu ubral, vyjma tam kde posloužil výkvětu skvělého výkonu Jaka Gyllenhaala.

Mušky byly, dialogy by se taky daly vybrousit, ale jako komorní thriller s tématikou českých mindráků plní svoji funkci za jedna. Herci do jednoho výborní, napětí 300 MW, vizuál hladí oko, hudba zase ucho, stylizace útulná. Nesouhlasil bych s některými kolegy komentujícími, že je Okupace jen čecháčkovské popelunahlavusypání, kterého asi nikdy nebude dost. O větší hloubce, která by se dala vyjádřit sice všichni dobře víme (vzpomínáme totiž na Ztraceni v Mnichově), ale implicitně je scénářem podáno dost poloh na to, aby nám film nepřišel banální, ale docela zajímavý. Nebo alespoň mě.

A holčička si umyje svou špinavou tvář a odpustí svým rodičům, kteří jí utýrali k smrti. Ale to já právě nechci. Nesmí jim odpustit. Pokus zhustit skoro tisícistránkovou filosofickou epopej do půldruhé hodiny dlouhého filmu, kde navíc třetinu zabírají vlastní metazápletky, se může jevit jako svatokrádež, ale výsledek je pravým opakem. Tak jako se Evaldu Schormovi podařilo vypíchnout ve své dramatizaci přesně to podstatné z Dostojevského magnum opusu, pak se Petru Zelenkovi podařilo zasadit ji do úzkostlivého prostředí navozující pocit blížící se apocalypsy, a okořenit jí překvapivě hodícím se humorem mezi herci Dejvického divadla. Po asi pěti zhlédnutích už jsem byl naprosto odpoután od jakékoliv role komentátora na ČSFD, abych posuzoval kvalitu metapříběhu, jenž Karamazovy zrcadlí, což bylo samozřejmě perfektně zvládnuto až ve Ztraceni v Mnichově, nebo jeho stručnost, z jejíž údernosti a hbitosti mi stále mrazí. Všechno ze Zelenkova filmu na mě nyní působí jako inkarnovaná dokonalost, na kterou bych se mohl dívat každý den a díky které je mi Dostojevského ruská duše a její pekelná muka pochybností blíž zase trochu jiným, leč podobně fascinujícím způsobem. Fantastická hudba, herecké výkony (Český lev by pro Trojana s Holubem byl málo). A jistě mi dáte za pravdu, že naprostým vrcholem filmu je dialog s Ďáblem. Ten jsem viděl tak často, že už ho znám nazpaměť.

Zase se mi zdá, že mi unikla nějaká hlubší poenta nebo smysl sofistikované parodie. Ale jak se říká: co se zdá je sen, a možná je to spíš opravdu jen laciná komedie s klišé stereotypy a vyhrocenými charaktery, co působí jakoby jí napsali kucí ze 4. B o volný hodině.

Já vím, já vím. 007 je commedia dell'arte akčních filmů, normální měřítka na něj neplatí, ale stejně budu ofrňovat. Když jsem koukal na Skyfall měl jsem pocit, že by to hrozně vylepšilo přidání nějakých zápletek a Spectre ukazuje, že jsem se mýlil. Stejně totiž nakonec máme afektovaného Silvu 2.0 jako úplně zbytečnou postavu (a to říkám s těžkým srdcem, Waltze mám rád), předvídatelné bitky a neměnné charaktery. Přitom Andrew Scott by byl tak dobrý Bond villain, nejen Moriarty. No a celá ta aktuální zápletka o poslouchání za dveřmi mohla ze Spectra udělat stálou referenci: ''Pozor na tu důvěru k big tech., neviděls Spectra?'' Pokud si to ale shrnu, bavilo mě to i tak. Nejspíš tu tedy jen snobácky mluvím do dubu, když se v Hollywoodu pokouším najít něco víc než zábavu.

Dovedu si představit, že kdybych o tvůrcích nic nevěděl, zhodnotil bych I'm Thinking of Ending Things jako nesprávně ukočírovanou bizarnost, kterou by výborně zvládl natočit/napsat třeba Charlie Kaufman. Přeplácaná post-moderna tohoto filmu navíc vůbec nedotahuje nihilisticko-feministický monolog, kvůli čemuž se s postavami nijak nevžijeme a i výsledný voiceover, ač dobře napsaný, působí otravně a ufňukaně. A thriller? Od první chvíle, kdy se objeví první náznak mindfucku zbývá do konce ještě hodina a půl, během níž nejste napjati, jak byste mohli. Jen... čekáte. A film vámi proudí jako vítr... nebo co to tam ta protagonistka říkala...