zdenny

Dustin Hoffman v další roli, kterou bravurně zvládl. Proto, aby člověk vydělal peníze a byl stále ve hře, se musí třeba i přestrojit za ženu a vybojovat si roli v populárním seriálu. Věřím i tomu, že člověk je schopen se pod určitou maskou (v tomto případě změnou identity) chovat sebevědoměji a pro sebe samého i prospěšněji. Typickým příkladem jsou sluneční brýle – člověk se v nich cítí sebevědoměji. Jenže dřív nebo později přijde čas tyto brýle sundat a podívat se nejen sobě do očí.

Billyho Boba Thorntona musí mít filmoví fanoušci rádi. On si totiž nevybírá jen lehké, široké veřejnosti populární filmy. V jeho repertoáru se objevují i náročná dramata (např. „Ples příšer“). Zde nám představuje mentálně pomalejšího Carla, který v dětství zabil svou matku (?). Nyní je propuštěn ze soudně nařízené léčby a vrací se do svého rodného městečka. Chce normálně žít, dostane práci a spřátelí se s malým chlapcem a jeho matkou. Je ale neustále konfrontován jejím přítelem, který je hrubiánský, manipulativní a často holdující alkoholu. SPOILER: - nyní víceméně jen pro ty, kteří film již viděli. V důsledku toho se Carl uchýlí ke své druhé vraždě. Nyní otázka: Carl představuje člověka, který velice ctí rodinu a je ochoten rodinu a rodinnou pohodu bránit. V tomto ohledu se jedná o příkladného muže a člověka – tedy vysoce kladnou postavu. Jak jsem již napsal, svou rodinu je ochoten bránit. Jenže i za cenu vraždy. A zde přichází otázka. Má takový člověk místo ve společnosti „normálních“ lidí? Chtěli byste mít takového člověka v rodině? Takového, u kterého si nemůžete být jistí jeho reakcí na určité sociání interakce? Přítel ženy chlastal, byl hrubý a zlý na jejího syna, k ní samotné se choval nepěkně a manipulativně. Ale ruku na srdce – zasloužil si proto zemřít? Vždyť každý z nás zná někoho z okruhu svých známých, kdo se takto chová. Mnoho manželství právě na těchto aspektech ztroskotalo. Na druhé straně – mnoho manželství takto pokračuje. I za cenu vysoké dysfunkčnosti. Stále se ale ptám, mají se takové problémy řešit vraždou? Můj názor je jasný: Carl byl v podstatě slušný člověk. Jenže na druhou stranu si myslím, že jeho vysoce ochranářský rodinný pud v něm byl zakořeněn tak hluboko, že byl pro něj až manicky a pro ostatní se tudíž stal nebezpečný. Proto měl zůstat navždy v léčebně. Nebo snad znáte další děti, které zabijí svou matku, když ji přistihnou, jak si to rozdává s někým jiným než s tatínkem?

Já jsem v tomto filmu cítil jednu jasnou věc. Jsou lidé, kteří mít dítě chtějí a mít je nemůžou. A jsou lidé, kteří je mít můžou, ale nechtějí – z různých důvodů. Mně je jedno, jaké mají důvody, pro mne osobně jsou všechny důvody sobecké. Dítě je požehnáním a darem, je hybnou silou, je budoucností. Kdo dítě nechce, odmítá budoucnost. Chce si prožít svůj sobecký život a pak zemřít. Nechápu to. Podle mého názoru mohou mít lidé různé aspirace, postoje, názory… Ale chuť mít dítě by měl mít každý. Mělo by to být přirozené, ne nucené. Jenže v dnešní rozmazlené době si někteří lidé říkají – na co bych se měl starat o někoho dalšího, mám přece své koníčky a ostatní výdaje, ještě mít tak starost navíc. V dobách minulých lidé potřebovali udržet rod. Bylo nutností, aby vyrostla nová generace, která se bude starat o své rodiče, až ti již nebudou moci. Dnes jsme zaštítěni tolika sociálními výhodami, že již nepotřebujeme živou sílu, která se o nás později postará. My, v kapitalistickém světě, si žijeme v přepychu a blahobytu. Zlenivěli jsme. A to se nám v budoucnu určitě vymstí. Postava chlapce Timothyho Greena představuje sen lidí první skupiny. Tedy těch, kteří děti mít nemohou, kteří si je velice přejí. Otázky sociálního úředníka, proč jste tu situaci řešil tak a ne tak, jsou zbytečné, protože člověk se rodičem stává, není jím v době, kdy si dítě přeje mít. Sám ze své zkušenosti vím, že představy o tom, jak budu vychovávat své děti se v některých věcech rozcházejí s tím, jak je to ve skutečnosti, kdy již děti mám. Člověk se učí celý život. Co ve filmu stojí za zmínku, je pěkné vizuální provedení.

Hrdinové mých klukovských let. Měl jsem víc rád Šimona, protože ten dokázal přeprat opravdu úplně každého. A sám jsem si myslel, že to tak taky jednou dokážu. Vlastně to byli mí první akční hrdinové - dávno před Arnoldem, Sylvesterem a dalšími. Tato italská bláznivá komedie s dobrou ústřední písní mě vždy pobaví. I proto, že jsem se na ni díval každý rok na Silvestra. Rodiče sice chtěli sledovat nějakou zábavnou estrádu, jenže já byl neodbytný. A jako všichni, i my jsme měli jen jednu televizi

Dost se mi líbila tato romance pro huberťáky a adolescenty. Mimo jednoduchý a zábavný děj hodnotím především humanistickou myšlenku, že v každém člověku je něco dobré – jen je třeba to probudit. A také, že člověk by se neměl hodnotit jen podle zevnějšku anebo podle skupiny, ze které vzešel.

Tento film mě dostal takovým způsobem, že už při jeho sledování jsem vynášel oslavné ódy, které zde zveřejním. Jenže těch dojmů bylo nakonec tolik, že by to vydalo na opravdu hodně dlouhý příspěvek. Když člověk slyší úvodní monolog hlavní postavy, musí mu běhat mráz po zádech. Tedy – pokud pracuje v ozbrojených složkách nebo má-li k nim blízko anebo je jejich obdivovatelem. Možná pro ostatní tento film ani určen není. Alespoň ne ve smyslu, že ve filmu vnitřně dané nemohou být schopni pochopit. Jde o to, že policejní práce je velmi specifická (doktor, bankéř, manažer… nikdy neřekne, že má tisíce bratrů a sester – policista ano). Proto opakuji, že tento film mohou vnitřně pochopit pouze lidé sloužící v ozbrojených sborech. Ostatním se film může líbit, mohou se díky němu na policejní práci dívat jinak, nemohou ale duši policisty pochopit. Já ano, protože pracuji ve věznici. Proto takhle píšu. Protože vím, co práce pod tlakem v totální organizaci člověku bere, co člověk pracující v takovéto organizaci musí ze sebe obětovat a s čím se musí při své práci potýkat. Je to opravdu jiný svět a je určen jen pro určitou skupinu lidí. Na filmu velice oceňuji, že (ač nejsem newyorským policistou, abych to mohl stoprocentně potvrdit) líčí policistův život a práci velice reálně a pravdivě. Abych výše napsané uvedl na správnou míru – práce v ozbrojeném sboru není lepší ani horší než kterákoli další, jen je prostě jiná. V ozbrojených složkách pracují lidé, kteří tuto práci mají rádi, chtějí ji dělat a jsou schopni se pro ni svým způsobem i obětovat. Jen je neštěstí, že si uniformu oblékají i lidé třeba jen proto, že jinou práci sehnat nemohli, a co hůř i lidé, kteří si ji ani nezaslouží. Ti potom vrhají špatný stín na všechny ostatní. A bohužel veřejnost často inklinuje k tomu hodnotit ostatní příslušníky podle těchto lidí. Podle těch, kteří k této práci nemají dostatečně kladný vztah.

Představitel hlavní role mi vizuálně připomínal Jacka Nicholsona. Tím ale vše to, co by se dalo pokládat za kvalitu, končí. I když se jedná o dívatelný film, přece jen mi připadal spíš jako karikatura kriminálního psychologického dramatu. Možná je to dáno kvalitou komunistické tvorby, možná jen českým podpisem. Nevím.

Velice sympatická, slavná francouzská komedie, která uběhnuvšími dekádami neztrácí na kvalitě. Jde zde také o nastínění sociálněhospodářského problému, kdy v éře kapitalismu končí epocha malých podnikatelů, které je vystřídána nadnárodními společnostmi představujícími korporátní kapitalismus. Jenže bohužel doba jde dopředu a nakonec – kdo by dnes upřednostnil řadu malých obchůdků, když vše může koupit pod jednou střechou nějakého hypermarketu?

Nostalgická komedie, která je v určitých fázích trochu amatérsky natočená. Svou kvalitu ale má. A také vypovídající hodnotu, která nám říká, že za komunistů se neustále kecalo o ničem, dělaly se z toho velké závěry a vlastně se nikdy nic pořádně neudělalo a nezměnilo.

Toto je faktické dvojče „Habbermannova mlýna“ s tím rozdílem, že tento film se mi líbil víc. Pro mě osobně ještě víc než ostatní filmy s tématikou odsunu sudetských Němců obnažuje nejen povahy jednotlivých postav, obnažuje také charakter českého národa jako celku. Tato národní faleš, bosáctví a kolaborace se ještě hlouběji umocnila ve čtyřicetiletém období komunismu a, bohužel, trvá dodnes. Co se oné doby týče, chápu, že Češi právem Němce nenáviděli. Ale myslím si (a věřím tomu), že největší kopáči do německých zadnic byli ti, kteří s nimi za války spolupracovali. Co se filmu týče, je to jedna velká honička po jesenických lesích – podobně jako v horrorech s tématikou lovení lidských obětí v lese. Jenže, pokud je divák dostatečně citlivý, zde se nejedná o samoúčelnost. Zde je dokonale vyobrazen totální zmar člověka, který nikdy nikomu nějak zvlášť neublížil. Jen přijal německé občanství proto, aby mohl dál žít a pracovat tam, kde to měl nejraději. Teď mě budou mít čeští rádoby vlastenci také za kolaboranta. Jenže titíž vlastenci si nasazovali červené pásky revoluční gardy, aby mohli vyrabovávat a poté vypalovat domy, znásilňovat ženy a ponižovat muže. Titíž na konci války udělali na samotném konci války tzv. pražské povstání. Ti, kteří jsou po bitvě nejvíc slyšet, zatímco v průběhu stejné bitvy byli zalezlí jako krysy. Velicí nacionalisté, kteří se dobrovolně vydali z německý rukou do rukou sovětských. Náš národ toto pohunkovství v sobě má hluboko zakořeněné a já nevidím šanci, že by se to někdy změnilo.