Belsazar

Znáte heslo kdo neskáče, není Čech? Zažili jste zblblý dav vyřvávající různá jednoduchá hesla a mající pocit největších frajerů? Chápu, že jsem se svým názorem velmi osamocený, ale to mě - upřímně - nezajímá. Jako kluk jsem si sedl k televizi zády, když jsem byl nucen dívat se na institucionalizovaný sport v televizi. Tak činím i v dospělosti. Protože se prostě nehodlám smířit s tím, že by úspěch party čutálistů (či jiných hráčů) jakkoliv souvisel s vlastenectvím. Ne, prostě ne. Tohle beru jako dokument ukazující určitou událost, mně však tak cizí, že mi nic neříká. Výpovědní hodnotu beru, ale rád to nemám.

Żuławskiho Posedlost rozhodně není mainstreamovým hororem. Není filmem, který (běžného) člověka nadchne. Osobně si to představuji tak, že divák této zvláštnosti musí mít určitou zkušenost nebo možná předtuchu, díky které si ve filmu najde něco svého, něco ze sebe. Srovnání s Lynchem neberu, protože Lynchovi démoni se neproducírují před divákem. Hystericky neřvou a nevnucují se. Stejně tak odmítán srovnání s úžasným Trierovým Antikristem, ve kterém je k vidění neodolatelné mystérium Přírody. V Posedlosti je k vidění leda ošklivý Berlín. Ovšem tím neříkám, že mě Posedlost neoslovila. Naopak, oslovila mě velmi. Obsah se mi vryl pod kůži. Jen forma se mi jaksi nelíbila.

Už nejste svobodná a já taky ne. Přenádherný film o Umění, jehož dlouhé scény občas narušované skřípáním malířových nástrojů se snoubí s pohledy dvou modelek - té bývalé a té současné. Pravda je krutá, Umění také. Někdy je lepší nevidět.

Příliš experimentování škodí zdraví (i umění).

Vlasy vnímám jako docela hezký film o opravdovém přátelství. Hippies jsem sice nikdy neměl rád (o hudbě ani nemluvě), ale co mi na filmu zaujalo a líbilo se mi, to je ten střed té "lepší" společnosti s nimi. Ovšem - pořád jsou to ti nesympatičtí hippies, které bych si jako vzor pro své děti opravdu nepřál. Takové půl na půl.

Vy zapomínáte, že je rok 1947, dva roky po válce. Že se všecko vrací k starému pořádku! O tom se s vámi bavit nebudu. Jděte! Nebo: Náš dobytek jejich vodu pít nebude! To ho radši necháme zdechnout! / Hrůza, naprostá zvrhlost. Myšlenková černobílost získala s tímhle filmem další úroveň. Ale mladá Hegerlíková byla nádherná, to ano.

Harold mluví se strýcem Viktorem, generálským zeleným mozkem. Za strýcem je obraz prezidenta Raegana. Poté mluví se svým psychoanalytikem, za kterým je obraz Sigmunda Freuda. A pak s římsko-katolickým knězem. A co je v pozadí? Obraz papeže Pavla VI. Dokonalé. Ale nejen tahle sekvence - celý film je dokonalý. Mladý chlapec, kterému očividně něco chybí, se seznámí s úžasnou dámou, pro níž je věk... pro níž věk není ničím. A Harold najednou to "něco" najde. / Smál jsem, plakal jsem, zkrátka mě to dostalo. Říkám si, že až moc. / Nebuď příliš mravný nebo o hodně přijdeš. Nad morálku se povznes.

Kdy přišel Žižka vo voko, to ví každej trouba, ale kdy přišel vo panictví...

Obraz bídy a špíny. Bídy těla i duše. Dítě sbírající zbytky jídel, chlapík, který v nejhorší bídě sní o nejlepším bydlení, kamarádi, kterým je alkohol útěkem ze světa... Měním hodnocení - dříve mi něco chybělo. Teď mi jen mrzí, že tento film má konec...

Jak se inspektor Sato ptá, zda špína lidi kazí, a mladší kolega Murakami mu odpovídá, že na světě nejsou špatní lidé, ale pouze špatné prostředí, v tu chvíli se film stává kurosawovskou záležitostí. A Sató nemá problém se svým pohledem na věc, konstatuje jednoduchou pravdu: Zlo je pořád jen zlo. Film se mi líbil, přišel mi ale nedotažený a v porovnání s jinými Kurosawovými filmy nepříliš zajímavý. Opět mne ovšem zaujal Takaši Šimura, jak on to jen dělal, že to jeho herectví je tak excelentní...