Slarque

Po neslaném nemastném druhém dílu obrovské překvapení. Andy Serkis byl u toho, když se digitální herectví stalo respektovanou disciplínou, takže je jedině spravedlivé, že to v tomto oboru postavou Caesara dotáhl až k dokonalosti. Ale největší pochvalu zasluhuje režisér a scenárista Matt Reeves, a nejspíš i producenti za to, že ho nechali za studiové milióny natočit až překvapivě málo akční film. Se znalými diváky už se nepočítá, takže (podobně jako v Loganovi) i tady je inspirační zdroj přímo pojmenován – Coppolova Apokalypsa. Pro mne zatím nejlepší hollywoodský film roku (90%).

Skupinový portrét osazenstva jednoho nevěstince v tokijské čtvrti Jošiwara. Palčivě aktuální téma (film vznikal v době, kdy se rozhodovalo o schválení zákona zakazujícího prostituci), civilní nasnímání bez zbytečných kamerových exhibicí, ryze moderní hudba... sakra škoda, že Mizogučiho glosování ženského údělu nemohlo pokračovat (90%).

Pod velice matoucím názvem se skrývá dokumentární esej o Neneh Cherry. Ta se na začátku tváří jako průvodkyně Stockholmem z pozice vystudované architektky, která se v tomto městě narodila a vyrostla. Jenže pak se Stockholm postupně dostává na vedlejší kolej a Neneh Cherry nebývale otevřeně mluví o svých nočních můrách. Často promlouvá ke dvěma mrtvým mužům: svému otci pocházejícímu ze Sierra Leone a ke Gunnarovi, švédskému staříkovi, kterého zabila. Ke konci nám Neneh i zazpívá, ale nenechte se mýlit, je zde hodně použité hudby: od Bennyho Anderssona (ABBA) až po Franze Berwalda. Kdyby ke konci komentář Neneh neumlkl vystřídán do obrazu vkládanými titulky, přidal bych i pátou hvězdičku. Netušil jsem, co od filmu mohu čekat. Rozhodně jsem dostal něco jiného, než slibovala synopse, ale pro mne to bylo nečekaně pozitivní překvapení.

První část filmu ukazuje běžnou životní rutinu stárnoucího holiče pana Mo. Pak už nastupuje zápletka, kdy jeho syn režisér natáčí scénář pana Mo s ním v hlavní roli a snacha dělá kameramanku. Když je na konci vánoční promítání této grotesky, jen se tím potvrdí pozice smutného klauna. Nádherný černobílý obraz právě ke konci začne dávat smysl. Malý, neokázalý, jemně dojemný film se třemi herci stojí za pozornost.

Němé filmové drama střižené po vzoru divadelní tragédie, což se k zápletce hodí, protože se točí kolem herců na divadle. Vztahový čtyřúhelník kolem krásné ženy přehlíženého herce je velmi dobře natočeným dramatem Karla Lamače, který se proslavil spíš jako režisér komedií s Burianem či Ondrákovou.

Asijské poetické názvy jsou krásné, takže jen pro jistotu: nejde o povídkový film, a není v něm ani déšť ani luna. Dva venkovští zemědělci sní během válečné vřavy o tom, jak na ní zbohatnou. Jejich ženy se jim to marně snaží rozmluvit, a právě jejich osud (pro Mizogučiho typicky) ukazuje úspěch obou mužů v pravém světle. Film, který kombinuje historický realismus s motivy z říše fantasy, je dílem vyzrálého filmaře, který suverénně ovládá možnosti filmové řeči. Výborné, téměř dokonalé (90%).

Film rozdělený na tři stylově poměrně odlišné části sleduje ženu, jejíž manžel a malý synek se stali obětmi bombového útoku dvojice pošahaných neonacistů. Jenže oficiální spravedlnost v podobných případech často selže... Diane Kruger se po patnácti letech filmové kariéry poprvé dostala do německy mluveného filmu a kupodivu je herecky suverénní (a to jsem si o ní vždycky myslel jen, že dobře vypadá, a to je ohledně jejího herectví všechno) a prakticky celý film utáhne sama. To jsou ty paradoxy moderního světa. Nejlepší Akinův film od Proti zdi.

Hned na začátku vám bude jasné, proč za tento film Romy Schneider dostala Cézara. Jenže tenhle film mi přišel takový nevyrovnaný, některé scény velmi silné, u jiných jsem se pomalu nudil. Navíc je to tak trochu divadlo. Andrzej Żuławski mi tu přišel spíš jako provokatér, kdyby se více zaměřil na postavy a příběh, mohlo to být ještě silnější (i tak 70%).

Ne zase tak daleko od turistických letovisek indické provincie Goa se nacházejí místa, kde lidé žijí ve velké bídě a krutý plantážník Juze se ke zdejším pracovníkům chová spíš jako otrokář. Nesmlouvavý pohled na tvář Indie, kterou nechce nikdo vidět, vyžaduje od diváků trpělivost.

Aki Kaurismäki a všechny jeho trademarky jsou zpět v příběhu z aktuální imigrační krize. Už od úvodního manželského rozchodu je vidět, že si Aki stále vystačí bez dialogů a s humorem podává i věci, které vlastně vůbec nejsou k smíchu. Syrský uprchlík kromě evropské byrokracie bude muset čelit i absurdnímu světu Akiho Kaurismäkiho... :-)