Zíza

Takové filmy jsou přesně důvodem, proč miluju japonskou kinematografii. Říkáte si, jak obyčejné to je, že se vlastně nic neděje a vás to v jednom okamžiku tak odrovná, dostane se vám nával emocí, že ani netušíte, kde se vzaly. A přitom vás to nijak zvlášť nenutí, abyste to cítili, prostě to samo přijde. Den, kdy se Haruo narodil, byl neuvěřitelně magický. Obyčejný příběh o rodičovské lásce a kouzelnických tricích. S jedním z nejlepších hereckých výkonů Oizumi Jóa. Lepší 4*.

Okada je skvělý. Ostatní herecké výkony nejsou špatné. Pokud hraje, je hudba velmi poutavá. Námět je zajímavý, reálie, kostýmy, mluva… všechno sedí. Ale pak je tu ještě věc, která mi vadí u všech filmů Takity – ten chlap prostě neví, kdy skončit, až se občas cítím, jako bych seděla na klouzačce nudy – nahoru dolu, nahoru dolu. U všech jeho filmů mi vadilo totéž: naprosto přepálená stopáž, kvůli které člověk až ztrácí zájem film dokoukat. Naštěstí u Šógunova astronoma je povaha hlavního hrdiny, především na začátku, velmi veselá, a tak jsem byla příjemně naladěná a zájem mi vydržel poměrně dlouho (oproti jiným Takitovým filmům), ale i tak to nebylo až do konce. Tento týden jsem strávila v objetí Takitových filmů a nyní mohu s klidným svědomím prohlásit, že (pro mě) je to průměrný režisér a v jeho filmech se to odráží. I tak bych se nedivila, kdybyste se do jeho filmů zamilovali, o Šógunově astromovu nemluvě. Lepší 3*.

Opět jsme ve škole, kde se šikanuje. Tentokrát ovšem změna přichází jak zdola, tak i zvenčí. Zdola v podobě Haruny Cubane, která je typickou ženskou představitelkou takovýchto seriálů – bezradná, štve vás, jak jí dlouho trvá, než se rozhodne nebo začne mluvit/konat. Ale dostáváme ji v podobě roztomilé Hirose Suzu, takže to není tak hrozné, ačkoliv se mi stávalo, že jsem obracela v oči v sloup. Ovšem zvenčí přichází Kei v podání Kamiki Rjúnosukeho a to je přesně ten prvek, který na začátku seriál zachrání, aby mu pak v zachraňování pomáhala i Platina – skupina nejbohatších parchantíků se svědomím a vlastními bolístkami (namátkou Mamija Šótaró, Sugisaki Hana). Je to přesně, co to slibuje – stoupáme po školních schodech, abychom na každém vyřešili něčí problém a zdolali celé schodiště. V podstatě nikdo tu není vysloveně záporák, zároveň tu ovšem není nikdo vysloveně svatý (pokud nepočítáme Harunu v podobě klasické stereotypní hrdinky). Nakonec je to pěkný seriál (co se týče školního prostředí lehce nadprůměrný). Pokud na něj ovšem budete koukat před těmi ostatními s podobnou tématikou, nedivila bych se, kdybyste se zamilovali. Kamikiho postava je velikým kladem a přínosem, nemluvě o tom, že si neustále dělá z hlavní hrdinky legraci, tváří se, že si drží odstup, ale zároveň to všechno prožívá – a Kamiki to prostě zahrál. Bez něj by to tak nefungovalo. I přes ty klišidoní, až trapné scény, lepší 3*. Přeloženo.

Mám ráda tyhle lehce naivní a sentimentální filmy. Samozřejmě pokud je všeho s mírou. Tady to občas tu míru přesahovalo, stejně jako stopáž mi trochu přišla delší, než by musela být, ale i tak jsem si film užila. Navíc pokud máte rádi vývoj vesmírného výzkumu, tak tohle vám zabrnká na citové struny ještě víc než obyčejnému divákovi. Slabé 4*.

Hezký film, působivá hudba, místo Abe no Senmeie jsem viděla Poirota. Zajímavý námět, přece jen Abe no Senmei byl zajímavou osobností na císařském dvoře. Přetažená stopáž, ale s tím má, jak jsem si všimla, pan režisér problémy pořád. Na konci "obřadný tanec" Nomury Mansaie byl velmi zdařilý, nemohla jsem z něj spustit oči. Ale jinak prostě jen hezký film s šíleně úžasným smíchem Sanady.

Kamarádi se mě ptají, jaký ten Chappie byl, tak vám všem na CSFD napíšu, co jim většinou odpovídám: „Nic moc. Pan režisér se zřejmě urputně snažil natočit další District 9, akorát s roboty, ale moc mu to nevyšlo. Na můj vkus je tam až moc násilí a to především násilí páchaném na samotném Chappiem (nejen fyzické, ale i psychické). Zřejmě aby to nepůsobila tak děsně drasticky, přidal tam režisér i komické prvky, během nichž udělal z robota gangstu. Bohužel vtipné to bylo tak jednou, pak už mi to spíše přišlo trapné. Dalším problémem bylo to, že Chappie je film, kde není jediná sympatické postava, se kterou bych se dokázala sžít – všechny jsem je nesnášela a to i samotného Chappieho (toho tedy až od poloviny filmu, na začátku to prostě bylo roztomilé malé dítě). Akce ušla, Hugh Jackman jako záporák – pro mě role, ve které jsem ho ještě neviděla, takže víceméně příjemný bonus. Maniaka zahrál dost přesvědčivě. Bohužel pro mě už tak dost rozporuplný film končil tak, jako by si to někdo vycucal z prstu (kamarádům říkám z prdele, ale taková sprostá slova tu používat nebudu!). Evidentně v Johanesburgu nemají nemocnice. Má to logické mouchy, nemá to hrdinu. Z pocitového hlediska se mi film absolutně nelíbil (pořád jsem si říkala, že to je přece špatně, takhle to být nemá). Dětem to nepouštějte, raději Číslo 5 žije.

Spousta známých tváří z Asie potěšila (i ten Joseph mi udělal nehoráznou radost, nemluvě o těch dvou v letadle). Spousta jednotlivostí je perfektní. Ale pak tu máme zase opačné drobnosti, které zanechají pachuť na jazyku – například hned na úvodu, když Kuroki Meisa skáče ze střechy, je tak strašně moc vidět, že je jištěná, až mě to zabolelo a říkala jsem si: „Tak Zízo, vítej u béčkového filmu.“ Nakonec to nebylo tak strašné, ale že bych byla po zhlédnutí nadšená, se také říct nedá. V podstatě, kromě již zmíněného, tu nelze mít k ničemu moc výhrad. Jenom že to bylo takové mdlé; nedokázali divákům předat nějaké pořádné emoce, ať už napětí, lítost nebo hravou veselost. Oni to možná cítili, ale k divákovi se to nedostalo. A protože byl film takto hluchý, nemůžu jít s hodnocením výš. Pro fanoušky předlohy – je tu určitá podobnost, ale příběh je někde úplně jinde. Jo a nechápu, jak jsem na to mohla zapomenout, viděla jsem tu verzi s japonským dabingem… občas to prostě bylo :´-D Titulky.

Takže tohle je to drama, ze kterého si všichni čůrali do kalhot blahem? Je to neosobní, studené, oba dva na proplesknutí. Nejvíce se mi líbila postava detektivky a sestry obviněného – u nich to vypadalo na nějaký charakter. Jenomže jinak je jako se procházet v mlze. Možná je to ze začátku příjemné, když vycházíte z tepla domova, ale postupem času si uvědomíte, že vlastně nic nevidíte a cítíte neustále to samé. Žádný zvrat. Nic, z čeho byste měli radost. Je to film o tom, kterak manipulace s lidmi, bezcharakternost a citová apatie zvítězí. To je odraz USA? Evropy? Světa? Když se nad tím takhle zamyslím, je to hnus. Ale to je asi tak jediná emoce, kterou ve mně film vzbudil. Jinak nic. Pusto prázdno. V mlze. Ale natočené je to precizně, o tom žádná.

Jedna a půl hvězdičky je za animaci a hudbu. Prostě za to nejlepší, co v téhle sérii bylo. Zbytek prostě stál za starou bačkoru. Občas se sice stalo, že to mělo nějaký zajímavý okamžik, který stál za ten děs kolem, ale celkově je to spíš ztráta času. Pokud tedy nemáte rádi zbytečný fanservis, klišé, špatný scénář (který se snaží vykrádat třeba Evangelion, Code Geass, Macross nebo Utenu), postavy, které se tváří, že mají hloubku, ale nakonec jsou jen směskou výtažků „úspěšných aspektů z jiných anime“ (pozdravujeme především Šúa, Inori a Gaie). Lze si to užít, ale to nesmíte absolutně nic očekávat a hlavně nesmíte přemýšlet. Směska všeho možného s pěknou animací, ale podprůměrným průběhem (a postavami na zabití).

Dlouhé záběry na vše, co se hýbá či nehýbá, ale kupodivu mě zde bavily, chtěla jsem se na ně koukat a kochat se. Zaujalo mě, že se kamera ani nehnula, při každé změně záběru prostě skočila jinam, ale nikdy se ani o píď nepohnula (pokud nepočítáme cloumání větrem, kdy to prostě „držák“ neustál). Jen při „vzpomínkové“ kameře jí bylo dovoleno se pohnout, třást se. Jinak jako by tam snad ani nebyla – film bez kamery, tak to na mě působilo, jako bych prostě nějakým okénkem nahlížela do neznáma. Opět je na filmu cítit Cubokawův duch – nostalgický povzdech za minulostí, ladění piána a melancholie. Zajímavé je i samo prostředí, neboť nahlížíme do vesničky, která za pár (desítek) let bude opuštěná, neboť veškeré její obyvatelstvo jsou již důchodci. Proto vyklízení staré dlouho nepoužívané školy je pro jejího ředitele, a nejen pro něj, tak bolestné. Tuto bolest, povzdech „za starými zlatými časy“, lze velmi citelně nahmatat a já věřím, že je to především díky kameře. Samozřejmě i to málo herců, kteří se zde objevují, je velmi zdatné a ví, jak zahrát svou část. Film bez zbytečných řečí a se skvělým Nišidžimou Hidetošim.