Zíza

Taková příjemná rodinná podívaná, u které rodič neusne a dítko se dostatečně zabaví.

Nemůžu si pomoct, ačkoliv byl seriál poutavý, měl zajímavé herecké obsazení, tak mě nedokázal úplně zasáhnout a tak nějak jsem si nedokázala plně oblíbit hlavní postavu Aoi Midori. Nepřišla mi tak zajímavá jako předchozí role Išihary Satomi (Džimi ni sugoi, Takane no hana, Unnatural), dokonce i její výkon mi přišel slabší, takový bez vášně. Celou dobu jsem musela pochybovat o postupech, nevím proč, neustále se mi zdálo, že to není ono. Nemocniční prostředí, případy; prostě mě to úplně nechytlo. Jistě, byly tam dojímavé chvíle, strašně mě bavili Tanaka Kei a Narita Rjó, ale vlastně jako celek (přestože tam byly osvěžující věci, kdy jsme se hned nezbavili všechno postav a využili je později) mi to přišlo průměrné. Nijak zvlášť nevybočující z hromady jiných pracovních seriálů. Jistě, pěkný průměr, příjemně koukatelné, ale vlastně nic moc navíc to nedá. Ale proč vždycky hledat něco navíc, že? Když to dokáže zabavit i tak.

Nogi Akiko prostě nezklamala. Ona svému řemeslu rozumí a ví, co chce moderní divák. Nedrží se starých osvědčených postupů, dělá si nové cestičky a stereotypy a klišé používá jako boty, nikoliv jako křižovatky. MIU404 byla zábava, napětí, dojetí a posun (skvěle vše promíchané a správně dávkované; chytré a vtipné dialogy plynou z úst postav, kterým to věříte). Nejenže tu nerušily špatné herecké výkony, naopak herecké výkony směle podporovaly své dané postavy, které se neustále vyvíjely. Ústřední dvojice/čtveřice policistů měla mezi sebou skvělou chemii a hlavně všichni byli v rámci mezí své postavy rozumní, lidští a napravitelní. Ajano a Hošino byli skvělými parťáky a já jen doufám, že je brzy spolu v těchto rolích zase uvidím. Prostředí, zasazení, nástroje, kolegové, oběti a pachatelé i náhodní kolemjdoucí do toho všeho zapadali a Nogi Akiko je nikdy neodhodila po jejich použití. Věděla, že tam jsou, že je divák zná, a tak se pro ně nebála sáhnout. Do toho nám vytvořila chytrého záporáka, o kterém lze delší dobu přemýšlet. A aby Nogi Nebyla u konce, ještě to všechno vytvořila ve světě, který je nám známý z jejího předchozího seriálu Unnatural. Zde si dokonce dvě postavy střihly cameo. Strašně mě to bavilo. Bylo to napínavé, svěží, zábavné i drsné. Jo a Suda Masaki tu mluvil svým ósackým přízvukem. Kdo to je tenhle ten chlap?! Silné 4*, třeba až zkouknu znovu bez dítěte za zadkem, tak zvýším na 5*.

Sledování mě bavilo zhruba tak na stejné houpačce, na jaké Muraniši bankrotoval a znovu přicházel k penězům. Jamada byl úžasný, Micušima měl skvělou proměnu, Kunimura byl úžasně ostrý. Bylo zajímavé, jak to ze začátku vypadalo na čistou komedii, ze které sešlo a šlo to do drama, ze kterého už to nevybředlo, naopak se to do něj bořilo hlouběji a hlouběji. Určitě zajímavá podívaná, která občas utíká sama, občas se dost loudá. Herecké výkony byly skvělé, hudba ještě lepší, mělo to skvělá opening, který jsem si poslechla pokaždé. Určitě to stojí za zhlédnutí. Lidé, kteří s Japonskem nemají tolik zkušeností se jen utvrdí ve všeobecném „Japonci jsou úchyláci“, naopak lidé, kteří mají s Japonskem zkušenosti, si budou říkat, že tohle by na kabelovce neprošlo a svým způsobem a je to velmi otevřené. Zajímavý náhled do historie porna v Japonsku. 76 %.

Vlastně je to film o ničem. Film, kde je pár divných schůzek přes seznamku. Pak zásaditá právnička, kyselé prostředí, šumivý bývalý sportovec. Divné soudní přelíčení. Zápletka téměř neviditelná. Všichni sladcí a strááášně hodní. Fuj, cukrovka vzniklá z ničeho.

Tenhle seriál už jsem viděla asi třikrát (poprvé bez přeskakování některých scén, následně už ano). On má totiž v sobě něco, na co mám občas chvílema chuť. Je to správná porce utrpení. Hrdinka v tomhle seriálu skvěle trpí. Tak akorát hrozně, aby to nebylo přehnané... Navíc hlavní hrdinka je vlastně skvělá; prdlá, trpící, veselá, zamilovaná: jde si za tím, čím chce. Dopadne na dno a pak se odrazí, při čemž ji její rodina dokáže podepřít. Ostatně její máma byla taky super. No pak je tu hlavní hrdina, co má problém s vyjadřováním vlastních citů. Abych se přiznala, víc se mi Eric líbí, když se nesměje. Tady obzvlášť. To je tak asi vše, co bych k hlavnímu hrdinovi mohla napsat, on je vlastně nemastný neslaný, jeho rodina a kamarádi jsou mnohem zajímavější a zábavnější. Seriál je poměrně dobře vyvážen – chvíli se trpí, aby další postava udělala nějakou pytlovinku. Pro mě strašně příjemná trpící oddechovka. Už jsem říkala, že v tom seriálu pěkně trpí?!

Působí to na mě jako strašně divný divadelní představení. Možná že na prknech, které znamenají svět, by to vyznělo lépe. Takhle je to prostě jen depka v Tokiu s nesympatickými postavami.

Byla jsem velmi skeptická, ale nakonec se mi to líbilo. Stejně tak jako jiné korejské seriály, i tenhle měl jistá hluchá místa a ještě navíc strašně dlouhou stopáž jednoho dílu, ale neshledala jsem u něj nějaké jiné závažné „chyby“, které by bránily v pohodlném sledování. Jasně, není to tradiční romanťárna z Korey, ale asi díky tomu je ten seriál tak fajn. Ze začátku jsem si říkala kvůli výrazu hlavního ošetřovatelského hrdiny, že buď ten Kim Soo-hyeon během své hrací pauzy zapomněl, jak se má hrát, nebo prostě hraje svou postavu přesně, jak to má být; poměrně špatně čitelnou, s divný falešným výrazem. Dávám 4*, můžete si domyslet, jak to nakonec bylo. Vzhledem k jeho charakteru postavy, která měla být taková nemastná neslaná, nemohl pořádně zazářit; hlavně hrál obyčejného chlapa a takový na obrazovkách ani zářit nemohou. Místo něj se však blyštila hrdinka v podání Seo Ye-ji a sakra jí to šlo. Nemluvím jen o jejích extravagantních róbách, které jí náramně slušely, ale i o povaze hrdinky, kdy se za drsným dospělým skrývá rozmařilé dítě. A když už je řeč o dětech, mentálně postižený starší brácha v podání Oh Jeong-sea byl skvělý. Nešlo ani tak o způsob řeči, ale o všechna ta malá či větší gesta a pohyby, co dělal. Utírání nosu, zbytečné kroky navíc, tam a zase zpátky, pohyby rukou. Skvělé. Tihle tři byly stěžejními postavami, ale tenhle seriál jsem si zamilovala i díky postavám vedlejším, ať už se jednalo o ředitele ústavu, kamaráda, co vždy bratry sleduje, ať už se přestěhují, kam chtějí, paní domácí s její dcerou nebo spoluzakladatele knižního vydavatelství a jeho podřízenou, která si hraje na mladší. Všichni měli to své, drželi se toho, nevybočovali ze svých charakterů, které nebyly podány ploše. Všichni byli neobyčejně obyčejní a dohromady jim to strašně klapalo. Hodně drobných věcí se mi na seriálu líbilo, dokonce i to, že v podstatě vyvrcholení přišlo ve 14. díle a poslední dva díly jsme se tak nějak plácali. Ale jinak, než je zvykem v jiných seriálech, kdy se ještě narychlo vymyslí nějaký na hlavu postavený zvrat, protože tyhle dva díly měly smysl. Chápu ovšem, že to může někomu přijít zdlouhavé, nudné a s moc malým počtem úžasných rande, ale já jsem strašně ráda, že jsem vypadli se Soulu k moři, i když k psychicky narušeným. Asi se mi to líbilo hlavně proto, že i přesto všechno (premisu, hlavní hrdinku, vraždu matky) se to drží při zemi. Trochu slice of life. Silné 4*.

Málo Saitamy, málo hyper super juper Sonica, moc Genose, který mi tu z nějakého neznámého důvodu přišel strašně otravný. Na druhou stranu mi přišel fajn lovec hrdinů Garó. Jsem ráda, že jsem se konečně dozvěděla o trochu víc o dalších S hrdinech, ale tahle série mě úplně tak nevzala jako ta předchozí, kterou jsem už viděla několikrát. Možná se divák víc dozví, ale zároveň nic nedostane. Kdy se dočkáme pokračování? Takový ošklivý konec to mělo!

Lepší jak první film, i přesto že naše milá 1. A byla velice uměle vhozena na řídce obydlený ostrov, aby zde vypomáhala. Kdo by jen mohl počítat s tím, že se na ostrov, kde lišky dávají dobrou noc, vydají hodně silní zlosynové, že? Pohodičku zapadajícího venkovského slunce vystřídá zlověstná bouře a animátoři studia Bones si s ní velmi dobře poradili. Kromě závěrečné bitvy nedostaneme nic navíc, ale to nevadí, protože tohle je film na stříbrná plátna, abyste si užili naše hrdiny ve větším ražení – doporučuju si to hodit na kvalitní promítačku, fakt to zato stojí. Akční, záchranářské a konečně bojová spolupráce Bakuga a Midoriji; na tohle se strašně těším v seriálu, kdy si tihle dva řeknou, že je načase spolupracovat, aby tomu silnému hajzlíkovi nakopali zadek. Je to film, takže jsem se o postavy nebála tolik, jako u sledování seriálu a u konce jsem si říkala, jak to jako vyřeší, protože tohle se stát nemůže, což mi trochu vadilo (kdo by chtěl během akční scény přemýšlet, jakou scénáristickou kličku tentokrát použijí, místo aby si užíval boj?), ale jinak jsem spokojená. Přece jenom jsem si šla pro další zážitky 1. A a ty jsem dostala.