Vlče

Trochu mi hlava nebere proč by dneska někdo oživoval filmy Lucia Fulciho, ale asi se najde furt dost fanoušků těchhle hovadin. Tohle bylo o málo lepší, než ten praštěnej film o chirurgovi ve sklepě (Quella villa accanto al cimitero). Jako pocta Fulcimu tohle ovšem funguje dokonale - zpočátku zajímavá kamera a syrová atmosféra je po chvíli gilotinovaná debilním příběhem, ještě debilnějšíma duchama a ještě debilnějším finále (o tom "retro gore" ani nemluvě). Tak nějak by to přece "mistr" natočil taky!

Totální guilty pleasure.

Obyčejný a chvílemi neuvěřitelně otravný horor a to po všem tom 3 roky trvajícím hype. O nějaké estetice nemůže být řeč, snaha být cool a originální se tak hroutí spolu s jakoukoliv neúctou k žánru. Wingard tak opět dokazuje, že žádná "new wave of modern american horror" neexistuje a hlavně že se v poslední době nezrodila originální a svébytná reflexe hororu jako žánru, ale jen prázdná bublina. Jediný povedený film autorů, sdružených okolo podprůměrné a filmařsky impotentní antologie V/H/S, je House of The Devil od Ti Westa, z něhož se asi právem stane kultovní pocta starým hororům. Po zbytku za deset let neštěkne pes.

Precizní filmařina. The Babadook je dokonalý důkaz toho, jak je csfd v prdeli. Film si bere to nejlepší z moderních hororů (ne šaškáren jako Saw, ale spíš psychologických atmosférických hororů jako výborný letošní Oculus), přidává něco na způsob (britského) sociálního dramatu, psychothrilleru a v neposlední řadě surrealistického nadpřirozeného hororu. V tom posledním jde skoro o ekvivalent knižního Gaimana v jeho nejpůsobivějších momentech. Už od začátku diváka trefí originální střih, zajímavá vizuální stránka (pořád se zvětšující bordel, detaily) a výkon obou herců hlavních rolí. Nemá cenu rozebírat další děj, ale alespoň podle mě si dokáže další hodinu a půl režisérka Jennifer Kent ukrást pro sebe. Její kontrola nad děním, postavami a ke konci i emocemi diváka je v téhle prvotině na úrovni klasik žánru a já doufám, že se s její další filmovou fantazií setkáme co nejdřív. (Doporučuju mrknout na hodnocení jinde, třeba na rajčatech, to mluví opravdu za vše...).

Cuarónova nová sci-fi je technicky ještě bombastičtější než jsem čekal. Forma diváka situuje vedle Sandry Bullock, jedné z nejrealističtějších a nejlépe napsaných ženských filmových postav, na oběžnou dráhu Země a dokonale navozuje cizost prostředí a beznadějnou malost člověka. Nebojím se napsat že tak věrně, jak to ještě nikdo v jiném sci-fi nezachytil (snad trochu Kubrick a možná Scott). Zničení ISS je totálně dechberoucí a i v příštích letech těžko trikově překonatelná scéna, to, že se ve filmu nachází skrytá rovina jakéhosi znovuzrození a překonání deprese a úzkosti, je pak Cuarónovým bonusem, bez něhož by ale stále šlo o jedno z nejlepších science fiction všech dob. Těším se na další Cuarónovu lekci (po Children of Men a Gravity) hollywoodským rychlokvaškám, ať už bude o čemkoliv...

Adam Curtis je brilantní dokumentarista, ale tady si ukousl příliš veliké sousto. Century of Self nutilo dívat se na dvacáté století úplně jinýma očima a oproti jiným dokumentům se vyznačovalo nebývalým rozsahem průzkumu problematiky. To je ale právě ta největší nevýhoda téhle mini série: pasáže o ekologii a hlavně evoluci (Hamilton a Dawkins) jsou v podstatě úplně zcestné a složené ze špatně interpretovaných "faktů". V případě dokumentu o těchto věcech by to byl zásadní problém, ale pokud by někdo chtěl vysvětlovat na jejich základě genocidu ve Rwandě, je to prostě průser... Curtis se tak nepřímo a snad i trochu nechtěně přidává k těm, kdo vědu nechápu a špatně jí využívají k vysvětlování současných společenských fenoménů. Jinak forma - hudba a obraz a jejich vzájemné přechody - je naprosto dokonalá.

ISIS, Godspeed You! Black Emperor, Converge, Old Man Gloom, Cave In, Esmerine, Grails, Thee Silver Mt. Zion, Pelican, Red Sparrowes, Oxbow, Jesu, Godflesh, Neurosis... Hydrahead Records, Constellation Records a Neurot Records... Díky bohu za tyhle klenoty...

World War Z se zatraceně těžko hodnotí. Na první pohled se tváří jako zombie horor, ale v tomhle žánru naprosto selhává. Po několika minutách ale divákovi dojde, že sleduje velmi dobře řemeslně vystavěný a natočený akční film v kulisách zombie apokalypsy. Pro žánr zombie hororu (pokud se budeme bavit jen o těch zdařilých příspěvcích) je totiž zcela stěžejní fakt, že zombie apokalypsa v nich probíhá vlastně tak nějak navíc. To nejdůležitější (a sami režiséři včetně duchovního otce žánru George Romera za tím plně stojí) byla satira současné společnosti a především vize "nemyslících spotřebitelů" (zombie - a v podstatě divák dnešních hollywoodských bijáků) a všudypřítomného konzumu. Druhou a neméně důležitou součástí byla precizní psychologie postav, která ve World War Z totálně chybí a třeba i nemastná neslaná Walking Dead je v tomhle případě daleko "věrnější". Na druhou stranu se Forsterovi povedlo vychytat všechny nástrahy akčního žánru, dát filmu vynikající vizuál (až na chaotické akční sekvence - alespoň zrovna ty, co nestály 100 milionů dolarů) a především zachovávat až do konce strhující tempo (a neustálé střídání lokací - typický znak moderních akčních filmů - viz Bourne a nový Bond) a ani chvíli nenudit. 4* tedy vůbec nesouvisí s žánrem zombie hororu, ale s nečekaně kvalitním akčním filmem v netradičních kulisách. Problém je, že pokud by zombie žánr šel tímhle směrem dál v budoucnosti, tak ztratíme satirický pohled starých hororů na naše vlastní pokrytectví a začneme s našimi oblíbenými filmy hloupnout. A nakonec se moc nebudeme lišit od těch divných, apatických bytostí, co chtějí jen žrát jako to bylo v tomhle žánru na začátku v Noci oživlých mrtvol...

Pokud by divák očekával další strhující akční thriller, jimiž je Kathryn Bigelow proslulá, šíleně by se zmýlil. Zero Dark Thirty je místo toho pomalé, dusivé válečné drama, neposkytující divákovi jakékoliv zadostiučinění a už vůbec diváka nijak neodměňuje. Autentická forma dokonale koresponduje s tématem - film je stejně chladný, emočně vyprázdněný a surový jako skutečný hon na teroristy a ve stejném rytmu, bez zbytečných odboček, je vystavováno pátrání po nejhledanějším člověku na světě. Zdání realismu je podpořeno obrovskou oporou ve skutečných faktech a několika pasážemi filmu, které jsou do nejmenších detailů ponechány tak, jak se to skutečně odehrálo. Po nervy drásajících dvou hodinách hledání, slepých odboček a bezvýsledného tlaku na nadřízené se film přepne na poslední půl hodinu toho, co jde Bigelow nejlépe. Závěr je neuvěřitelně působivý a režisérka zde v krátké akční pasáži přebíjí většinu akce, co se dá v posledních letech na plátnech vidět. Celá sekvence má určitě oporu ve výpovědích zůčastněných, je zcela bez jakéhokoliv moralizování a z chladnokrevnosti s jakou je natočená běhá mráz po zádech. Není to film o hrdinech, ale o obyčejných lidech, kteří trpí nakonec víc než ti, koho (možná) jednou dopadnou - a nejlepší je, že to není další falešný ohňostroj, ale malá opravdová jiskra v chladné temnotě okolo.

Je to parádní. Wheatleyho Kill List mě uhranul, ale bál jsem se jeho dalšího filmu, a je dobře, že to bylo zbytečné. Sightseers jsou bizardní road movie o dvou zakomplexovaných magorech, kteří vyrazí na výlet spolu se všemi svými frustracemi a neurózami a po cestě oddělají koho můžou. I když Wheatley tentokrát hodně zlehčuje, některé scény jsou stále dost zneklidňující. Vizuální styl je opět vemi zajímavý v tom, jak se zde mísí špinavost současných britských sociálních dramat (např. filmy Shanea Meadowse) a poetické uhrančivé záběry, které by Wheatley mohl prodávat do Hollywoodu po kilech. Dalo by se namítat, že Wheatley nepatří mezi nejlepší ostrovní režiséry co se týče formy vyprávění, ale mě to vynahrazuje odvahou odhalovat hlubší souvislosti naší kolektivní přednasranosti a hlavně odvahou čelit tomuhle zlu s nadhledem, s úšklebkem cynika, kterého vás baví čím dál víc poslouchat.