Vlče

Cronenbergova Moucha je právem řazena mezi nejlepší filmové horory všech dob. Zajímavé ale je, že od spousty z nich se liší jako noc a den. Cronenberg opět potvrzuje, co se o něm říká ("the most audacious and challenging narrative director in the English-speaking world." - Village Voice) a předkládá hororový příběh spíše jako určitou výpověď o současnosti a současném lidském uvažování o světě, sobě samých a své podstatě. Těmito prvky se Cronenberg od svých hororových kolegů vždy odlišoval a jeho filmy nejen děsily, ale současně motivovaly diváka o přemýšlení za hranicí filmových okének. Moucha pak nevybočuje ze stylu jeho ranných filmů: je chladná, postavená na přesně vystavených postavách a v neposlední řadě na geniálních efektech zrůdných proměn různých částí těla. Za zmínku stojí to s jakou přirozeností se své role zhostil Goldblum - v kontextu Cronenbergových postav je to celkem sympatická změna a divák musí soucítit s jeho osudem na mnohem více emocionální rovině, než režisér možná původně zamýšlel. Horor se z filmu stává až v naprostém finále, kdy hlavní postava ztrácí veškeré lidské (hlavně psychologické) rysy a během několika nezapomenutelných scén Cronenberg diváka rozdrtí na prach. Moucha patří právem mezi nejlepší horory, filmy které kdysi dokázali nejen děsit, ale i rozeznívat alarm v důležitých otázkách naší podstaty a našich nejhorších obav.

Formálně brilantní drama, nesoucí se v podobně chladném a temném (ne samoúčelně) stylu jako Gianfranceův předchozí film Blue Valentine. Dlouho jsem čekal na podobně propracované emocionální drama, kdy člověku nemusí být za všechny ty emoce vůbec trapně. Film má výborný (i když asi ne zrovna geniální) scénář, postavy jsou fantasticky obsazené a zahrané (především stojí za vyzdvihnutí Ryan Gosling a slizký Ray Liotta, ale i ostatní a dokonce i jindy toporný Bradley Cooper) a film neustále udržuje diváka v napětí a servíruje jednu nezapomenutelnou scénu za druhou. Jedním z vrcholů filmu je kamera, zvlášť v automobilové honičce, kdy celou scénu sledujeme z palubní desky policejního auta a nad celým provedením se člověku zastavuje dech. Gianfranco je talent a teď dokázal, že umí točit i na větší ploše s množstvím postav a dějových linii. Už teď je jisté, že ho čeká velká budoucnost. Stylem, trpělivým vyprávěním a autorským rukopisem by se mohl zařadit po bok nejlepších režisérů současnosti.

Aneb Noční můra v Bangkoku. Nerad bych rozebíral příběh a postavy (i když si nemyslím, že by to bylo tak zlé, jak všichni tvrdí), ale ty obrazy, zvuky a hudba tvoří velmi zajímavý výlet do zvláštního, snového a temného světa, který stojí za to vidět. Refn je tak talentovaný režisér, že i slabší film je nezapomenutelný zážitek (hlavně v kině, kde je to přeplácaný všemi těmi zbytečnými Star Treky, Iron Meny a Supermany...).

Raging Bull je neobyčejný film. Robert De Niro a Martin Scorsese tu zažili svůj vrchol, který už nezopakovali (i přes další výborné filmy jako Goodfellas nebo Casino) a stvořili hluboký, zvířecký portrét výjimečného boxera Jakea La Motty. Jako hrdina je to nejen naprostý opak Rockyho, ale i všech ostatních sportovních hrdinů - v průběhu filmu se divákovi postupně odhaluje černé díra v jeho duši, vypálená zlobou, agresivitou a touhou po naprosté dominanci nejen v ringu, ale i mezi svými nejbližšími. Scény, kdy divák hrdinovi rozumí a dokonce s ním soucítí, střídají jiné scény naprostého běsu, se kterým se při nejlepší víře ztotožnit nelze. Scény z ringu by mohly vydat na samostatný film, svojí surovostí překonávají všechny boxerské filmy a nejemotivnější scéna filmu - La Motta bušící do zdi ve vězení a křičící "nejsem zvíře" s nimi děsivě souzní. Raging Bull nemá cenu příliš rozebírat po filmové stránce, to udělají jiní jinde a lépe, ale osobně v něm vidím jeden z nejdůležitějších, nejvíce znepokujících a nejlépe podaných příběhů v jakémkoliv médiu v kterékoliv době...

Film o mladých lidech, který se postupně změní v ultratemné depresivní drama, jemuž by uvěřitelnost a dopad na diváka záviděl i Lars Von Trier. Mladý herec Jack Reynor byl ve své roli Richarda strhující.

Dark Knight Returns je pravděpodobně nejdůležitější grafickou novelou (původně minisérií) co kdy vyšla z hlediska dopadu na celé médium komiksu. Frank Miller definitivně povýšil komiks na uměleckou úroveň (spíše tak ale uzavřel nastupující trend) a jeho pojetí Batmana nastartovalo novou vlnu, ve které byly postavy a zápletky mnohem důležitější než akce a zábava. Ze starých známých postaviček se tak staly spíše reprezentace myšlenek a archetypy a celé příběhy se přenesly do více podvědomé roviny. Dark Knight Returns je poslední příběh Batmana, starého hrdiny, kterému je 55 let, je už dávno za těmi časy kdy bezstarostně pobíhal s Robinem po střechách a rozhodne se po deseti letech k návratu o kterém sám tuší, že ho nepřežije. Adaptace si uchovává temnotu a geniální stylizaci originálu (dokonce i akční scény jsou dokonale přenesené až na pár výjimek) a vše podtrhuje parádní soundtrack. Potěší i zachování televizních debat ve kterých se objevuje stále sílící trend relativizace dobra a zla (dobro ani zlo neexistuje atd.) a kde ještě víc prosakují Milllerovy postoje k důležitosti neustupování zlu, k povinnosti a k motivaci dojít až na konec. Moore se díval na Batmana jako na ještě šílenějšího než je Joker (Joker tváří v tvář iracinalitě světa udělal paradoxně to nejracionálnější - zbláznil se), kdežto Miller i po tom, co z něho masku hrdinství sejmul, nad jeho postojem nezaváhal. Dark Knight Returns je právem považován za plnohodnotnou literaturu a tohle je nejkomiksovější Batman jakého lze ve filmu vidět...

Teda takovouhle budoucnost akčního filmu bych si nechal líbit mnohem víc než Bournea nebo Bonda. Samozřejmě se to ale nestane, protože Jack Reacher je až moc ukotven ve starších akčních filmech a formálně v podstatě nepřináší vůbec nic nového. Pro mě osobně to ale vůbec není problém, protože ty detaily jako je parádní položení se do role ze strany Cruise, skvěle minimalistická a zároveň přesvědčivá finální přestřelka a hlavně ultimátně nasnímaná automobilová honička za prostředkem filmu (nejlepší za poslední roky) bohatě stačí na 2 hodiny čiré akčně-thrillerové zábavy. Bonusem pak je chladně děsivá postava hlavního záporáka, dokonale ztvárněná uměleckým režisérem Wernerem Herzogem. Lee Child je sice "jen" thrillerový autor, ale jeho zápletka je stokrát víc strhující, než co z Hollywoodu v posledních letech v tomhle žánru vylezlo.

No dobře - příběh? Poselství? Výpověď o současnosti a o lidech samotných? Vinterberg svůj režijní styl dotáhl tak daleko (i přes předchozí opravdu velmi intenzivní snímek Submarino), že jsem upřímně nad žádnou z těchto věcí při sledování moc nepřemýšlel a blaženě jsem sledoval rytmus vyprávění, herectví a vůbec všechno, co mě na filmech sledovat baví. Jagten vládne formální stránka a spolu s výkonem Madse Mikkelsena válcuje všechno v cestě včetně diváka. Stejně jako v roce 2011 neměl jeden film z těch co jsem viděl konkurenci (Considineův Tyrannosaur), za rok 2012 to u mě vyhrálo na plné čáře tohle severské peklo...

Surový film soustředěný na bombasticky zahranou hlavní postavu obchodníka s dobytkem, závislým na steroidech. Zápletka je trochu bizarní a krimithrillerový rámec je možná trochu navíc, ale režie je strhující a film na ploše 124 minut nenudí. Tempo filmu je občas největší problém a dost možná je to tím, že dokud se film pohybuje okolo postavy Jackyho, divák napětím nedýchá a nepříjemně se mu film dostává pod kůži. Problém ale přichází ve chvílích, kdy se od hlavní postavy kamera odvrací a sleduje krimi rovinu, která už bohužel (ač je zručně natočená a napsaná) rozhodně není tak zajímavá. Jako režisérův první film je to ale ukázka velkého talentu a určitě se na další film Michaela R. Roskama po tomhle krvavém stejku budu těšit!

Nefalšovaný béčkový nářez a po dlouhé době hrdý brak (naposledy Solomon Kane). Má to stejný tón jako předloha, je to rychlé a dostatečně masakrózní a momenty, kdy šokovaně zíráte na obrazovku stále přibývají. Tohle je v podstatě ideálně zvládnutý odpočinkový film a to se cení, protože jde bohužel o ohrožený druh...