dopitak

Podle mě nikoliv nejlepší zpracování slavného příběhu. Samozřejmě, setkání a propojení Martina Shawa s lehounce prošedivělými spánky a Glynis Barber je opravdu pikantní, Dalimil Klapka, Ilja Prachař, Ilja Racek, Zlata Adamovská, Antonín Molčík, Jan Skopeček, Stanislav Fišer či Jiří Štěpnička v dabingu (Filmové studio Barrandov dabing, 1986) jsou skvělí, ale filmu hrozně moc chybí atmosféra, a z močálů a blat trčí jevištnost a studiovost na sto honů. V tomhle byl mnohem lepší Fisherův film z konce 50´s s Peterem Cushingem a André Morellem.

Spíš nedopatření či zbytečnost než součást bonusů k filmu The Party's Over. Zřejmě v tom byla snaha o sebevyjádření se, kdo ví, to už nikdy nezjistíme.

Milá jednoaktovka bez jediného slova, součást bonusů na disku filmu Lunch Hour.

Málo sci-fi je vpravdě námětově převratných, ale Vyměřený čas je. Silným námětem se tak řadí k (výběr namátkou) filmům 451° Fahrenheita,Terminátor, Equilibrium, Matrix, Minority Report.... Jenomže neřadí se k nim zpracováním a už vůbec ne rozvětvením námětu do šíře. Nejdokonalejší kreditní kartu světa nevykradete, ale tady lze čas z životních hodin krást snadněji než lusknutím prstů. Pokud někdo denně pracuje, aby zítra mohl žít, asi těžko půjde do kasína, kde bude sázet několik století života do jediné hry (obzvláště pokud ty roky nemá, protože jako dárek dostal "jen" jedno století, ale to scénáristům nevadí), a když už by tak činil, tak jen těžko s pekelným klidem Justina Timberlaka. Zase ta obludná touha dnešních filmařů šokovat za každou cenu, i když za cenu dělání blbců z diváků. Herecky nezpochybnitelné, námětem převratné, detaily ubité.

Jeden ze dvou dokumentů promítaných na letošním Visions of light představil v lektorském úvodu divadelní režisér M. T. Růžička. Všichni předešlí festivaloví lektoři dokázali promítání obohatit, režisér Růžička se hned v úvodu hrdě přiznal, že se na svou řeč v podobě výpisků či taháku nepřipravoval, a to plamennější a živelnější (ale rozhodně zajímavý) byl jeho projev. V jednom však neměl pravdu, film Apokalypsa po tomhle dokumentu určitě vidět nemusím. Visions of light 2011, 11. listopadu

Kultovní filmy mohou vypadat i jinak, než jako Trainspoiting či Reservoir dogs. Konec ve stylu I got high či vyfilosovaný úplný závěr trochu klamou tělem, protože jako by k předchozímu příliš nepatřily. Škoda jen, že se scénář víc nesoustředil na neschopnost velkoměšťáků vegetovat na venkově, tahle střední pasáž mohla být vtipnější. Visions of light 2011, 11. listopadu

Jack nepřesvědčil, o to přesvědčivější byl Jacek (Jakub Macek) během lektorského úvodu k tomuto filmu. Hudebně a obrazově mi to dost připomínalo první Planetu opic, především pasáže, kdy kosmonauti putují neznámou krajinou, a pak samozřejmě ještě víc na konci před legendární pointou. Nesouhlasil jsem s lektorem jen v tom, že by postava, kterou ztvárnila Millie Perkins byla zbytečná nebo mě snad rozčilovala. Zhruba půlvteřinové vysvětlení na konci určitě neuspokojí každého, a vy si tak při spatření „The end“ řeknete: Sakra! Visions of light 2011, 10. listopadu.

Pedanti a puntičkáři jásají, další dokonale naplánovaná akce je tu. Pokud máte rádi, když konspirace, přepadení či pomsty běží jako na drátku, v metru Pelham 123 budete jako ryba ve vodě. A prosím, zapomeňte na trapný remake s Travoltou. Viděno podruhé (MGM, české znění), Visions of light 2011, 10. listopadu.

S přívalem informací, nových postav a jejich opětovného navštěvování přichází i neodvratná pravda, protiléku není. Stylový film-noir, který si v první polovině hudebně (pro mě ne zcela pochopitelně) hraje s Frankovou postavou, kdykoliv na chodbě hotelu v SF spatří ženu. Postava Bigelowovy snoubenky Pauly je vyloženě rušivá a pokud se vám stane, že se v přívalu postav poněkud pobloudíte, jistě v tom nebudete sami. Visions of light 2011, 9. listopadu

Nebe může počkat. Filmová nebesa a jeho úředníci se v historii kinematografie zmýlili už několikrát. Poprvé to bylo v 1943 v Lubitschově Heaven Can Wait, podruhé tady o několik let později v režii Emerica Pressburgera a Michaela Powella, a nejvtipněji a stejnojmenně s prvním znovu v 1978 v režii Warrena Beattyho. Nás na festivalu Visions of light tentokrát zaujal druhý případ, velmi silně spjatý s právě skončenou válkou. Netradiční kombinace technicoloru a černobílých pasáží, zcela vážně myšlených motivů a prvků nadpřirozena spolu obdivuhodně ladí, a ani závěrečné soudní rozuzlení, jakkoliv dlouhé a z pohledu celého snímku nudné, je plně akceptovatelné. Visions of light 2011, 9. listopadu