mh.mail

60% — Ne vždycky je forma „autentické“ reportáže vhodný vyprávěcí prostředek. Tady se to ovšem celkem podařilo. Příběh měl svou logiku i vnitřní napětí, i když hlušších míst se úplně nevyvaroval.

30% — Bohužel, jeden z našich nejlepších komediálních režisérů miloval cirkus. A natočil o něm několik filmů. Tento je z nich evidentně nejslabší. Zadání nejspíš znělo populární formou přiblížit českému divákovi umění sovětského cirkusu. Což o to, ten byl v tu dobu opravdu špičkový, ale možná by bylo bývalo lepší natočit čistý záznam představení, než tuhle hloupou a nesourodou kombinaci cirkusu a trapného „příběhu“. Ani mistr Macourek, ani výborní čeští herci v čele se Sovákem a Janžurovou nedokázali film zachránit.

50% — Jako dítě jsem příhody Pana Tau měl rád. Když se pak objevil tento film, již jako čerstvě dospělý jsem jím byl v zásadě zklamán. Dnes, po třiceti letech, na něj koukám zase trochu jinou optikou. Předně mám pocit, jako by se všichni tři zásadní autoři (Hofman, Polák, Šimánek) tímto filmem loučili, a to nejen s postavou, se kterou žili téměř čtvrt století. Ota Hofman zemřel za pár měsíců po dokončení filmu, Otto Šimánek za tři roky (a jeho filmografie za tu dobu obsahuje pouze dva televizní filmy), Jindřich Polák žil sice déle, ale po tomto filmu má na kontě už jenom Kačenku a strašidla. Jedná se tedy nejspíš o jakési bilancování zmíněných pánů, čemuž odpovídá i několik sestřihů z předchozích dílů, zařazených do filmu. Potom ani nepřekvapí, že tento Pan Tau je určen spíše dospělým, než dětem. A že je tak trochu „autobiografický“. Tau tentokrát nepomáhá primárně dětem, ale zestárlému herci, který byl kdysi slavný právě díky ztvárnění jeho postavy v nesčetných filmech a seriálech a který nyní hraje pouze v jakési pofidérní divadelní hře, utápí svou hořkost v alkoholu a je v zásadě nepříjemný na své okolí. Nastaví mu zrcadlo a pomůže mu zmobilizovat všechny jeho vnitřní jak fyzické, tak psychické síly, takže se herec Karásek opět stane tou hvězdou, kterou kdysi byl. Filmový Pan Tau je tedy spíše takovou nahořklou nostalgickou podívanou, definitivní tečkou za tímto fenoménem. Bohužel tím přišel o podstatnou část svého kouzla a hravosti, které se alespoň mně na něm vždy líbily. Tím spíš, že pohádka, kterou filmaři s panem Tau natáčí, vypadá příšerně. Rozumím tvůrcům, že se k tomuto kroku odhodlali, ale tento film bude těžko patřit k mým oblíbeným.

40% — Pro mě naprosto neznámý seriál, absolutně nechápu. Spousta věcí vede k názoru, že se jedná o pokus o takové trochu jiné „Kamarády“. Tentokrát však v rámci jedné rodiny. Srovnání se tedy nedá ubránit. Seriálu chybí jiskra Kamarádů, především tedy jejich první série, ani ta hudba není tak chytlavá, ačkoliv je téměř jisté, že v titulcích uvedený tajemný autor hudby Jaromír Petruška je ve skutečnosti Jaromír Vomáčka, takto autor hudby u Kamarádů. Navíc jednotlivé příběhy jsou překvapivě dost na jedno brdo — děti se někde ztratí nebo zatoulají a snad v každém díle je hledá policie (tehdy VB). Nevím, ale mám pocit, že ve skutečnosti by se o rodinu už zajímala sociálka. Přesto bych řekl, že díly mají mírně vzestupnou tendenci, každý další mě bavil o ždibíček víc. Třetí byl ozvláštněn tím, že nakonec se ztratil i tatínek (ale překvapilo mě, že lidi z hotelu ho hledají v lese a maminka s dětmi v klidu večeří) a čtvrtý díl se už úplně vymyká — už hned svojí délkou a taky zápletkou. Co oceňuji, že v seriálu vidíme opravdu normální rodinku, ve které nechybí sourozenecké hádky, výprasky od rodičů, ale taky spousta lásky. Některé situace jsou ale na druhou stranu jenom naznačeny a nijak zvlášť se nerozebírají (např. osud Františkovy mámy), otázkou je, jestli by nebylo lepší, aby tam vůbec nebyly. A pár hlášek, které mě pobavily, bych taky našel. Nejvíc asi maminka: „Já vám nařežu, že o tom budete ještě po létech v hrůze vyprávět svým dětem!“ Po posledním dílu nahlížím na seriál lépe, než po prvním, ale na tři hvězdičky to asi přesto nebude.

60% — Kultovní seriál mého dětství. Vždy, když se z televize ozvala chytlavá melodie, spěchal jsem k obrazovce. Viděno dnes, v padesáti, už to přece jenom nemá takové kouzlo a člověk vidí i nedostatky. Například v tom, že (ač to píšu nerad) slavný Váleček byl vlastně docela protivný rozmazlený chlapeček a Marek Eben je rozhodně lepší moderátor než herec. Ve výsledku mi o něco lépe vychází první série, kde jsou kamarádi ve věku kolem 11 let a ještě s Ferdou. Líbilo se mi to jejich roztomilé uličnictví, které ale nikdy nepřekročilo únosnou mez. Také jednotlivé příběhy byly relativně rozmanité, i když (a nejvíc asi v prvním díle) se tam dost často pořád utíkalo. Druhá série už nemá takový náboj. Kamarádi se prakticky rozpadli — Ferda je pryč úplně a v této sérii se neobjeví vůbec, Gábina už je slečna a má trochu jiné zájmy. První část druhé série se tak utápí ve věčném stýskání po Ferdovi a v tom, jak Váleček s Honzou žárlí na Gábinu. Druhá část pak konfrontuje městské děti Válečka s Honzou s vesnickým životem, ale upřímně — provést mi doma to, co oni, okamžitě bych je hnal z chalupy. Ve výsledku je to ale pořád docela dobrý seriál o dětech, i když asi už ne pro dnešní mládež.

50% - Pointa byla očekávatelná, ale jinak se jednalo o celkem citlivý film.

40% - Pár samostatných gagů tam bylo dobrých, ale jako celek to nemělo ani hlavu, ani patu.

60% - Klasická komedie s Pierrem Richardem. Děj příjemně plyne, nejedná se sice o crazzy komedii nabitou gagy, ale i tak se budete celkem dobře bavit.

30% — První povídka je evidentně nejlepší, a to jak námětem, tak i hereckým ztvárněním. Rudolf Hrušínský je opět ve svém minimalismu naprosto přesný. Historka má napětí a spád, nejprve nervydrásající prohlídka na nádraží, potom na konci vlastní útěk z budovy gestapa (60%). Druhá povídka je trapná. Neústupná soudružka Whitney Houston Obermaierová trvá na začátku 50.let na zahájení činnosti JZD, přestože dostala výhrůžný dopis a její kolega v nedaleké obci na podobný případ doplatil životem. Příslušníci SNB se rozhodnou v osudný den soudružku hlídat a přímo do jejího domu nasadí Kevina Kostnera Zounara (toho staršího). Mezi oběma lidmi proběhne vlna soudružského porozumění a možná i něco víc... Bdělí esenbáci v noci zadrží vozku místního statkáře, jak se krade k soudružčinu obydlí s provazem v kapse. Akce je úspěšná a soudružka ani nic nepozná. Tak snad se zase se svým osobním strážcem někdy setká... (10%). Třetí povídka je trapná jenom o něco méně. Odehrává se v současnosti (tehdejší současnosti) a předkládá nám příběh lékaře, který právě podal přihlášku za člena KSČ, přičemž se k tomuto úkonu nechal přivézt houkající sanitkou (asi hrozilo nebezpečí, že by přihlášku nedovezl včas v pořádku). Cestou zpátky se nachomýtnou k nehodě dvou mužů na motorce, jeden z nich potřebuje ihned odvézt do nemocnice. Bohužel se z nich vyklubou gangsteři, kteří chtějí překročit hranice do Německa, ten zdravý, představovaný Luďkem Munzarem, naše hrdiny se zbraní v ruce unese a už si to pádí směrem k hranicím. Doktor se celou dobu tváří uťápňutě a obohacuje nás svými vnitřními monology na téma, že jeho kolega saniťák od něj asi očekává nějakou akci. Vypadá jako typický připosránek. Avšak poté, co se saniťák Sváťa Skopal nechá hloupě zastřelit, se z vnitřního monologu dozvíme, že pan doktor měl vlastně strach o Sváťu a teď, když je mrtvý, může klidně provést nějakou akci. Protože Munzar neumí řídit, řídí pan doktor a využije toho, že v noci zastaví na náměstí poblíž stanice VB. Samozřejmě, pro zvýšení napětí na druhé straně náměstí, proč by taky jezdil až před vchod, že? Pak vystoupí z auta a hrdinně, očekávajíc celou dobu kulku do zad kráčí vstříc spásným dveřím služebny. Munzar, místo aby hned vzal roha, ho celou dobu sleduje, a až když doktor opravdu vkráčí dovnitř, teprve pak se snaží, marně, utéct. Ač to ve filmu už nebylo, jsem přesvědčen, že za tento hrdinský čin nebyl s přijetím do Strany žádný problém (20%). Suma sumárum 30% a dvě hvězdičky.

20% — Na existenci tohoto seriálu si pamatuju ještě z jeho premiérového uvedení. Pamatoval jsem si, že tam hrál Martin Stropnický a Pavel Havránek, pamatoval jsem si, že závěrečné titulky byly jakoby psané na psacím stroji, ale z děje jsem si nepamatoval vůbec nic. Díky koronaviru a zavedení ČT3 jsem se mohl po dlouhé době opět podívat, abych zjistil, že jsem po celou tu dobu nebyl o nic ochuzen. Typické „zápletky“ té doby o ničem a k tomu ještě úděsná realizace. Nešlo snad ani o tu studiovost, ale např. o naprosto nezvládnuté pokusy o akční scény (proč je tam dávali), asi nejvíc to vyznělo ve 3. díle „Černý kufřík“ při „pěstním souboji“ Martina Stropnického s Miroslavem Moravcem. Ten díl byl navíc divně sestříhaný, chudinka zavřená Zora Vesecká vyhodila z okna tři vlaštovky, ale dopadla pouze jedna.