Snorlax

Ginger a Fred se také říká Tančícímu domu v Praze, který od roku 1996 stojí na rohu Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí.

Televizní magnát Lombardoni je jednou z prvních satir na Silvia Berlusconiho, který v té době budoval své monopolní mediální impérium.

Režisér si zadaptoval vlastní román, který byl inspirovaný jeho zkušenostmi z armádního filmového štábu, který pracoval během války v Indočíně. Kameraman snímku Raoul Coutard měl obdobné zkušenosti jako režisér, během války v Indočíně působil jako frontový kameraman.

Nakonec byl do hlavní role obsazen Mastroianni, důvodem bylo mimo jiné i to, že film spolufinancoval.

Do hlavní role byli původně vybráni Jean-Paul Belmondo, nebo Alain Delon. Zatím se však uvolnil Marcello Mastroianni, protože Federico Fellini musel zrušit natáčení filmu "Il viaggio di mastorna", v němž měl Mastroianni hrát hlavní roli.

Film měl původně režírovat Mauro Bolognini, Joseph Losey, nebo Richard Brooks.

Albert Camus odmítal během svého života povolit zfilmování své knihy "Cizinec". Po manželově smrti kontaktovala vdova producenta Dino De Laurentise.

V roce 1968 byl snímek v Hollywoodu nominován na Zlatý glóbus za nejlepší zahraniční film.

Cizinec byl uveden na MFF v Benátkách v roce 1967.

Costa-Gavras chtěl původně do filmu angažovat americké herce. Nakonec se rozhodl do hlavních rolí obsadit Němce. Byť je produkce francouzská, hrají ve filmu pouze dva francouzští herci. Jelikož se natáčelo v rumunské Bukurešti, v mnoha epizodních rolích hrají rumunští herci. Celý film se však natáčel v angličtině.

Hlavní postava, Kurt Gerstein, skutečně existovala. Gerstein byl inženýr a lékař, nesouhlasil s nacisty, přesto z profesních důvodů vstoupil do NSDAP, později i do řad SS, kde s úspěchem bojoval proti tyfu, později však na Židech testoval Cyklon B.

Snímek byl inspirován dramatem "Vikář Rolf Hochhuth" od Erwina Piscatora.

Film získal v roce 2003 Césara za nejlepší scénář.

Film byl nominován v roce 2003 na Césara za nejlepší film, režii, mužský herecký výkon, hudbu, kameru a zvuk.

Costa-Gavras získal na filmovém festivalu v Cannes v roce 1975 cenu za nejlepší režii.

Claude Sautet dostal nápad na tento film, když obědval s hudebníkem Philippe Sardem. Oba byli fascinováni vrchním číšníkem Mauricem, který se elegantně pohyboval po restauraci, stále se usmíval a projevoval fyzickou i psychickou odolnost.

Film byl v roce 1979 desetkrát nominován na Césara: za nejlepší film, režii, herce, herečku, herce ve vedlejší roli, herečku ve vedlejší roli, scénář, hudbu, kameru a zvuk.

Jedná se o poslední film Jeana Bouise, zemřel krátce před uvedením filmu do kin. Tvůrci ještě stihli na poslední chvíli doplnit speciální věnování do titulků.

V roce 1991 byl film devětkrát nominován na Césara (za nejlepší film, režii, herečku, mladého nadějného herce, kameru, střih, hudbu, dekorace a zvuk). Sošku si nakonec odnesla pouze Anne Parillaud.

Brutální Nikita byl první francouzský film, který v USA překonal hranici pěti milionů amerických dolarů za tržby.