Arbiter

Jop, pravděpodobně jsem "hormonálně destabilizovaná prasnice" a "náctiletej homodebil," ale, ty vole, to bylo tak kouzelný! Slovy tady Sonneryho, "něžný, jako Okamurův vztah k vesnickým voličům".

Každý dušičky bych něco ukradl mrtvým a na chvíli pokecal s babičkou.

Romance vymezující se proti romantizování Paříže. Symptomatické je, že příběhy migranta a bezdomovce jsou jenom ozvěnou, bez větší pozornosti a detailu.

Ale jo, tyhle Babovřesky docela držely pohromadě, vy čůraci.

Humory na politické novinky, které znáte z našich přijímačů z minulého týdne, protkané vzpomínkami na doby, když byl Šídlo (a.k.a. "pamatuju si všechno") ještě malý. Hudba, politika, fotbal, Šídlo. Ale jo.

Touha sdělit je zde mnohem silnější, než ochota argumentovat.

Snímek mě víc rozčiloval, než těšil. Možná mě zastihl nepřipraveného, snad to přesně tak mělo být, nevím. Jakoby Tarkovskij natočil Oběť jen a jen pro sebe, jako svůj epitaf, jako zpověď. Apelativní promluvy místy vyznívají trochu vyčpěle - už je formuloval jindy a lépe. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že je mi záměrně upřeno tuto zpověď rozklíčovat. Vadilo mi to. A krásné obrazy ten pocit neutišily.

Jako když vám příběh vypráví už trochu moc starej a popletenej děda. Rozhodně zajímavý je ale obraz výchovy, která hází na ramena dětí mindráky rodičů a zvesela formuje z nevinných duší novou generaci ušlápnutých frustrátů.

Status quo je k zbláznění rezistentní a umíněný nepřítel. Ať shoří svět slušných lidí.

Vařili dort, ale protože na to dohlížel McDonagh, nikomu nebylo zle. Až na tu srnu fakt dobrý.