Arbiter

Moc rád bych tak chytře sebereflexivní obraz zhlédl zasazený do českého prostředí. Ono jde v podstatě o u nás protežovaný žánr, odkrývat "maloměstskou náturu" - jenže Vážený občan byl bez problémů koukatelný a člověk nemá po zhlédnutí pocit, že mu režisér právě povýšeně (blahosklonně) nadiktoval, jaký jsou lidi opoždění, ale že on se s tím smířil. V Českém mainstreamu se zpravidla dostaneme pouze ke karikujícímu ohmatávání (a obnovování) stereotypů a archetypů. Vážený občan se sice nevzdává (a neubrání) komediální lince a výsměchu určitým "tradičních" postavičkám, které lemují vstup intelektuálního velikána do duší malého rodného městečka, kdy nostalgii a romantiku postupně střídá opovržení a uvědomění, proč že to vlastně na 40 let zmizel. Jenže ono městečko naštěstí není pro onu komediální linku zbaveno všeho ostatního. Autoři se nevzdávají zároveň nekomediálně (a naštěstí bez využití postupů tragikomedie) tematizovat "vážné sociální problémy," nebo chcete-li zkrátka i pro komedii se nehodící věci ze života malého města a našeho hlavního hrdiny. Spisovatel Mantovani je zde šarmantní a hbitostí jazyka ostatními postavami domněle nedosažitelný, ale naštěstí v důsledku pěkně snadno z piedestalu sesaditelný a (nejednou) sesazený. Vážený občan Mantovani je stejně tak obdivuhodný, jako lehce vychcaný, do sebe trochu zahleděný a v drobnostech prospěchářský, v sobě si libující a subtilně manipulující intelektuál, pravidelně zneužívající (nebo zkrátka využívající) svého intelektu a decentně se rochnící ve své morální a intelektuální nadřazenosti. Myslím, že všechny archetypální figurky jsou ve snímku polidšťovány, zasazeny do uvěřitelnějších sociálních (i unikátně osobních) rolí. Fakt se na to hezky koukalo. Příjemná jednohubka. Hoyt má ale pravdu, že některá klišé trochu bila do očí a střih v několika případech připomínal studentský film.

Nebyl jsem pozorný. Nechal jsem se v očekávání zblbnout žánrovými škatulkami (Komedie? Mysteriózní?? Road movie?!) a trochu mi to asi zkazilo dojem. Apatická atmosféra snímku mi tak spíš lezla na nervy, než dala prostor probírat se symbolickou rovinou "dobrodružství," na které se Don Johnston vydal. Škoda, že jsem si před zhlédnutím nepřečetl komentář tady Adama Bernau, který o snímku otevírá témata, která jsem při sledování zkrátka nevnímal.

Předpokládám, že plyšové hračky prasátka a kohouta se budou skvěle prodávat.

Škoda, že se Mundruczó nevyhnul replikám jako z Hitchcockových ptáků, které v důsledku působily spíše směšně. Škoda je také to, že Budapešť zredukoval na maloměsto v důsledku snahy zaklínit do sebe jednotlivé úseky děje. Jinak jde ale o pěkné podobenství o tom, jak touha po čistotě a kontrole zatemňuje mozek.

Estetický příjemně sychravá, konstrukcí záplatky velice chatrná detektivka.

Sociálně uvědomělý doják.

(obsahuje spoilery) Koncentrované obrazoborectví. Mangold se rozhodl svléknout do trapné nahoty naše ikony z dětství. Sledovat Logana je blockbusterovou variací na dospívání, které provází prozření, že rodiče také chybují, nejsou nejmocnější a zdaleka vše neví. Nebo snad lépe řečeno na okamžik, který přichází trochu později: když si u rodičů z ničeho nic všimneme, že jsou staří a zranitelní. Co jsme si pamatovali, byli stále stejní a pak najednou člověk mrkne, něco mu sepne a vidí to jinak. __ Člověka zbavuje pohodlí síť drobností, které naše hrdiny postupně činí křehkými : když Charles mluví z cesty a nemá se pod kontrolou a ve světle svého vězení se zdá lehký, jak list papíru, s dětským chmířím místo vlasů. Když sprostě kleje, prost vší své dříve samozřejmé majestátní elegance. Když na Wolverinově těle zaznamenáme první jizvu, věčné pokulhávání a kašel... Zdá se to stejně nepravděpodobné, jako že uvidíme Supermana sedět u krbu v županu, protože ho trápí revma. Je to stále především blockbuster - příliš dlouhý, někdy předvídatelný a v akčních scénách lehce tupý. Ale i tak je snímek něčím vlastně trochu tvrdý k divákům. Konfrontovat pocit síly a nepřemožitelnosti z dětských představ a vzpomínek s pohledem na odcházející legendu je zkrátka něčím silné a zde to fungovalo.

V tomto případě banální zápletka funguje skvěle. I tak bych byl ale spokojenější, kdyby se průserů nahromadilo o trochu méně. Člověk má pak pocit, že žije nudný život, když mu co pět minut nepřijde do telefonu nějaký kompro.

Snapshoty dvou životů, které se příliš málo, a když tak povrchně, proplétaly v oné slibované "metafyzické" rovině. Neuspokojilo.

Revolutionary road je smutek a strach utopený v konzumu. Je konfrontací vlastní průměrnosti s touhou být výjimečným. Je prohrou v smíření. Snímek se ale možná až příliš soustředí na prohry. Staví svět, kde není jiné cesty, než zpronevěra sobě samému, kdy výsledkem je život v hanebné prázdnotě, smrt nebo šílenství. Trocha vstřícnosti by mu neuškodila.