Arbiter

Překvapivě mírné. ___ Byl jsem vděčný za kameru, za obraz bolestně nevratné proměny chlapce, za situační podmíněnost toho, čemu říkat dobro a zlo. Nejsem vděčný za schematický postup za takovým sdělením, za epizodicky roztříštěnou strukturu filmového času ani za těch několik málo scén s dialogy - působily na mě prkenně.

O rodičích a dětech. Výjimečné.

Chtěl bych umět tančit a pracovat s nůžkama jako Joaquin Phoenix. Na snímek ideálně koukejte tam, kde se dá kouřit. ___ (spoilery) Todd Phillips se v novém Jokerovi vzdává záštity klasického komiksového snímku, s tím se ale také připravuje o žánrová alibi co do menších nároků na uvěřitelnost dějů a konání postav. Obstál, někdy to drhne. ___ Obraz dospívání, emancipace, sebepřijetí a zrodu Jokera je sugestivně zlý, pokřivený a sebedestruktivní - ale vlastně poměrně krotký. Povstává jako produkt šílenství, rozkladu společnosti, selhání státu a rodiny. Arthurovo ego je prostě ušlapáno. Může se snažit být pánem dění sebevíc, ale vnější vlivy ho beztak odvanou jinam. Nestanoví agendu, nemá cíl a plán - rozhodně ne v souladu s tím, jak vše nakonec skončí. Do poslední chvíle nemá ani politické cíle, byť v závěru možná až příliš ochotně hozenou rukavici zvedne. V důsledku je Joker příliš schematickou "obětí systému". Stejně tak jsou trochu (řemeslně) příliš schematické některé klíčové okamžiky a události, které Jokera posouvají ke svému zrození. Nemohl jsem se zbavit představy režiséra, který si odškrtává povinné položky na seznamu "Jak na filmovém plátně efektivně zmrzačit lidskou duši ve dvaceti oskarových krocích pro starší a pokročilé". Ale stejně na to půjdu ještě jednou. __ Btw, v soundtracku tuším odkazy na Temného rytíře. Potěšilo.

(spoilery) Líbí se mi, že tam umírali antropologové. Na druhou stranu jsem měl ke konci Slunovratu chuť znuděně křičet a trucovitě dupat nohama při každém dalším nekonečně pomalého VC nájezdu kamery za zpěvu krojovaných lidiček při dalším a dalším a dalším a dalším rituálu. Některých věcí bylo zkrátka příliš.

Příjemně v oparu. (spoiler) Všimli jste si, že se ve snímku lidé smáli jen ve scéně, kde si vzali pilule na dobrou náladu?

Epizodické historky z Hollywoodu konce šedesátých let, z konce "zlaté éry". Jde o nejlepší adaptaci Grand Theft Auto na filmovém plátně. ___ Tarantino musí být šťastný člověk. Rozpohyboval skanzen svých vášní, lásek. A v radosti z alterované historie a tempa snímku působí jako dítě, které zkratka ví, že tohle je jeho hřiště a platí tu jeho pravidla, takže si to s dovolením odvypráví jak by chtěl on, děkuju pěkně. ___ co Tarantino také ví: diváci ho znají. Napíná je do "neobhajitelného" očekávání. Každý přece VÍ, že teď, Teď! se to už musí stát a všude budou lítat kousky lebky a piliny mozku. A Tarantino se poťouchle usmívá, protože ze 162 minut hrací doby udělal lekcí tantrického sexu pro starší a nostalgické milovníky Hollywoodu a Tarantina. ___ Vrchol tvorby má náš milovaný režisér pravděpodobně už nějakou dobu za sebou. Ale jsem přesvědčený, že i o tom Tenkrát v Hollywoodu je. Takové Havlovské Odcházení. S plamenometem. ___ Snímek v hlavě zraje jako víno s každou další hodinou. Což je dobře, protože přímo během sledování není vždy přímočaře zábavný. Před návštěvou kina si na Wikipedii přečtěte články k heslům "Manson Family" a "Tate Murders".

Příběh byl především o Maléně, a kdo je Maléna ani po jeho zhlédnutí nevíme - což je na snímku zdaleka nejzajímavější. Ani na okamžik jsme nedostali možnost nahlédnout do jejího soukromého světa jinak, než představami a kradmým pohledem klíčovou dírkou očima dospívajícího chlapce. Ani jednou jsme nedostali příležitost vědět, co si Maléna myslí, co cítí. Tomatore buduje mozaiku jejího bytí z pohledů, poznámek a konání jejího okolí: chtivých, závistivých, zlobných, roztoužených. Maléna je předmětem, je bezmocnou bohyní, kterou pohazují poryvy větru tak silné, že na jejím konání vůbec nezáleží. Z neznalosti jsem čekal variaci na Lolitu. Maléna je ale místo toho hodně bolestivá kritika postavení ženy ve společnosti. Největší slabinou snímku je, že se ani při poměrně krátkých 88 minutách neobejde bez neustálého opakování týchž motivů, takže přibližně od poloviny a zejména ve třetí čtvrtině snímku přestává být ta repetice obhajitelná a nudí.

V současné kinematografii - tak jako v hudební produkci - často absentuje dynamika. Soundtrack podkresluje celou hrací dobu, neustálé pumpování emocí a adrenalinu otupuje diváka, což vede k potřebě stále větších dávek a v důsledku často vede spíš k nezájmu. Hvítur, hvítur dagur odmítá banalizovat bolest patetickou velkolepostí. Plyne pomalu, dává nám vychutnat každý záběr a zároveň pracuje s obrazem tak, aby nešlo jen o sled hezkých obrázků, ale naopak jimi umě (v duchu detektivek) předkládá střípky do mozaiky děje. Minimalistický snímek snoubí poetiku tiché krásy a určité drsnosti a blízkosti smrti a někdy nelichotivé stránky lidství, lásky a blízkosti, které tím ale nezatracuje. Jen v nezbytných okamžicích vyvolává napětí, které je o to tíživější, o co je s ním nakládáno úsporně. Především obraz, hudba a obecně sound design rozpohybovali scénář, který je cynický a tvrdý, ale zároveň nesmírně citlivý a bolestný. Krásné.

Spoilery. První Roky slíbovaly komorní mrazivě plíživou vizi blízké dystopické budoucnosti v duchu Black Mirror. Druhá polovina seriálu zvolnila a byla vlastně dost krotká - jako by si nás tvůrci připravovali na další série. Dopady klimatických změn, pádu globálních trhů, protekcioinismu, totalitárních politických tendencí a dezinformací působily, jakoby se děly kdesi v dálce a až na vyjíímky jen s minimálním dopadem na hlavní hrdiny, což je ale do určité míry obhajitelné tím, že hlavní hrdinové se pohybují na ose vyšší až nižší střední třída a tedy pro ně dopady nejsou tak... konečné, jak ve stejnou dobu musely být pro opravdu chudé. Chytré mikrodrama zaměřené na život jedné rodiny, zasazené do kontextu globálních socio-ekologicko-politických poryvů se přelilo v lehce protimluvné, naivní a scénáristicky líné vyprávění v duchu velkých dějin. Prostý lid svrhl (?) tyrana, svůj díl viny - a moc změny - neseme všichni. Meh. Za zhlédnutí to ale stojí.

Svírá se mi žaludek z uvědomění, že o jednotlivcích, kteří zažívají takové formy dusivé a tragické nespravedlnosti a nerovnosti, lze každý den po celém světě sepsat desítky a stovky tisíc podobných a bohužel i mnohem horších svědectví. A děsí mě tendence takové strukturální problémy bagatelizovat nebo je pod tíhou zkušenosti rezignovaně vnímat jako nepřekonatelnou součást každodenního života. Někdy bych chtěl, aby existoval bůh.