Arbiter

Moc nerozumím tomu, jak se z pokřivené jedničky mohlo vyklubat o tolik řádů lepší pokračování.

Měj se, Mijazaki! Budeš chybět. ___ Odcházení jde jen stěží zvládnout se ctí. Člověk s časem příliš často hořkne a stále více brblá. Zapouzdří se a okolní svět se proto stává cizím. Říkáme si, že nám se to určitě nestane, ale komu to vyjde..? Myslím, že Chlapec a volavka je především právě o snaze smířit se sám se sebou a s neodvratným během času. Jde o Mijazakiho osobní ohlédnutí – nikoliv však sebestředné (!) – za hořkou i sladkou nevyhnutelností generační obměny, s láskou i kritikou k tomu starému, s úctou k tomu, co přichází. Ať už jde o Mijazakiho osobní život nebo o běh dějin v širším slova smyslu. ___ Stáří má tendenci budovat pomníky. Chce předávat dalším generacím své životní obdivuhodné dílo. Chce mladším určit cestu, učinit z nich pokračovatele svého odcházejícího světa. Ten si ale nastávající generace zkrátka dobrovolně nevybraly, drtíme je tlakem očekávání. A když své tvorbě někdo zasvětí svůj celý život, je na sklonku náročné přijmout, že nová generace o takové dědictví ne vždy stojí a ne vždy v jeho odkazu bude konat. Že bytostně potřebují zkusit najít svou vlastní cestu. A že oni sami se potřebují vyrovnat s odcházením svých blízkých, rodičů a prarodičů, které může působit jako zrada, jako nespravedlnost. ___ Od vydání Můj soused Totoro uplynulo k uvedení Chlapce a volavky 35 let. A přesto, opojná lehkost, hravost a nezkaženost Totora lze v krátkých okamžicích koutkem oka zahlédnout i v posledním snímku mého nejmilejšího režiséra. A to přestože je Chlapec a volavka pomalé meditační dílo prostoupené náročně dešifrovatelnými podobenstvími. Je možná příliš dlouhé, možná otevírající příliš mnoho nedovysvětlených témat. Přestože je tíživé a nenabízí pro spoustu obrazů vysvětlení, přestože v něm převažuje smutek a sporadický smích nabízí jen chvilkovou úlevu, tak i zde odkaz Totora v Mijazakiho nátuře zůstal přítomný, byť prim tentokrát hraje spíše potřebnost smíření. Vážím si toho, že se Mijazaki nezpronevěřil sám sobě a jeho dílo i po tolika letech promlouvá skrze postavy, které nejsou ani zlé ani dobré, že promlouvá skrze děje, které připouští lehkovážnou radost a naději ve světě kam patří i smrt a bolest. Že vždy a všem náleží možnost odpuštění. Že respekt k různosti a snaha nelámat nad ostatními hůl zůstává nezpochybnitelnou premisou po celou jeho tvorbu. ___ Mimochodem, tuším, že pustit si Chlapce a volavku na LSD, by mohl být dost zásadní zážitek. A ta animace je opravdu úchvatná.

Jednohubka malé formy. Kdyby to nebyl Fincher, asi to kolem mě prošumí. Takhle to prošumělo mnou. Dva dny od zhlédnutí mi v hlavě zůstal jen soundtrack, obraz vymakanýho Fassbergerova těla a definice Mcdonald's jako místa, kde za dolar dostanete ok množství proteinu.

Hrozně smutné.

Zamilovala se teda do toho mlynářovic synka nebo ne? Hrozně creepy film.

Jsem měl za to, že umělá inteligence v roce 2021 ješte neuměla psát scénáře.

U první série mi přišlo nejednoznačné, jestli má ambice držet se dobových reálií a fyzikálních zákonů - a tím mě trochu hnětla. Druhá série je o poznání lepší: v ní je vše hrozně přestřelené, doplněné o nadpřirozené prvky; jde o přiznaně plnokrevnou fikci, cenim. Skvělé se v druhé sérii také rozvijí původní primárně estetický syrový a záměrně banálně krvavý boj o přežití. Dané téma (ne)příjemně problematizuje, hlavní hrdinové už nejsou jen bojovníci o vlastní život a sympatie vzbuzující oběti násilí. Vidíme, že svým konáním sami krutě bolest způsobují mnoha dalším cítícím bytostem a že to má důsledky. Evoluce původního konceptu proběhla aniž by se tvůrci vzdali krásy krvelačné explicitnosti první série. Je to celé takové dobré!

Absurdní, smutné, poetické. Coenovi si s trochou poťouchlé krutosti pohrávají s westernovými stereotypy. Bavilo mě to moc.

V Praze ani dalších městech budoucnosti green new deal zdá se nevyšel. Vypadají, jako by tu až do roku 2041 vládla ODS - tedy jako realizace vize města z třicátých let, s dopravní infrastrukturou a pseudonovobrutalistní architekturou navazující na léta šedesátá. Vyrostly tu v  nesrozumitelném množství monumentální budovy odrážející výheň slunce do zaasfaltovaných ulic. Pokud v budoucnosti nějaké slunce je. Nevidíme žádnou zeleň, jen tmu, beton, sklo. Nevidíme žádný volnočasový veřejný prostor. Auty se lidé přesouvají predimenzovanými dopravními koridory mezi svými vymazlenými interiéry a ústředním tématem je privatizace veřejné služby. Jop, to je uvěřitelný. A v souladu s poměrně old school sci-fi stereotypem. Nereaguje to ale tedy příliš (jak je jinak pro sci-fi běžné) na současná společenská témata a estetické podněty, spíš jen těží z popkulturnich odkazů minulosti (jak zmiňuje i Niktorius), což je za mě promarněná příležitost. ___ Bod obnovy je důstojný sci-fi s důstojnou krimi zápletkou. Není přehnaně opulentní, drží se své ligy. A to při rozpočtu, za který by ekvivalentně kvalitní sci-fi na západě zkrátka nevzniklo. Na  Black Mirror, Blade Runner aspol. kouká trochu provinčně z dálky, zejména co do scénáře, který sice čerpá z lákavé premisy, ale příliš hýří kýčem,  předvídatelností a diskutabilní logikou konání postav. Zarazila mě v tomto ohledu i režisérova poznámka na ČSFD projekci. Řekl, že nepřijali korejskou koprodukci mj. protože Korejci chtěli mít ve filmu korejské herce, a to si nedokázal představit. Omlouvám se, ale šlo o poznámku úplně mimo. Případně by si zasloužila dovysvětlení. Mám pocit, že v evropské metropoli globalizovaného světa 21. století je máloco tak snadno představitelné, jako že tu žijí lidé s korejskými nebo jakýmikoliv jinými rysy a jsou běžnou neexotickou součástí naší společnosti. Každopádně není tomu tak v roce 2041 v Bodu obnovy. ___ Je moc dobře, že snímek vzinkl. Snad si na sebe vydělá a otevře v české produkci dveře ještě ambicióznějším žánrovkám. Já bych byl nejradši za nějaké intelektuálně vymazlené opravdu vizionářské hard sci-fi.

Co do vztahů v rámci posádky hrozně hřejivé a pozitivní! Alespoň několik prvních dílů, než se začne hrát na vážnější notu, a začne dominovat trochu ukecanej cringe se scénáristickými loopholes. ___ Kdyby člověk dovedl do důsledku seriálem prezentovaný hodnotový žebříček, jsou hlavní hrdinové v podstatě dost sobeckými lidmi, kteří se řídí striktně pocity a sny a svými preferencemi, což odmítají jakkoliv racionálně filtrovat. Staví sebe nebo své blízké nadevše, čímž v důsledku ohrožují a v některých případech pravděpodobně také ukončují životy tu své, tu svých blízkých a skoro vždy kompletně nezúčastněných bytostí. Ale máme je mít rádi, protože jsou super, takže to radši do důsledku dovádět nebudu. Třeba u Miazakiho ale takovou filtrací procházet nemusím. ___ Pro tu vnitřní hodnotovou nekonzistentnost a pendlování mezi dětinskostí a dospělostí si ale říkám, jestli není anime přeci jen lepší formát než hraný film. Nic, jsem starej a nudnej, sry.