StaryMech

Důvody, proč mě Olmiho "Legenda o svatém pijanovi" neuspokojila, jsou ryze osobní a týkají se zpracování předlohy. Rothovu novelu lze přečíst za půl hodiny; ve více než dvouhodinovém filmu jakkoli citlivé obrazy nemohou zastoupit obdivuhodně střídmý, a přitom rafinovaný jazyk jednoho z největších spisovatelů své doby. Andrease, jak jsem si ho vždy představoval (totiž jako samotného Rotha v posledním tažení ulicemi Paříže), by si s Rutgerem Hauerem sotva kdo spletl - i ten původně zamýšlený de Niro, jakkoli hvězdný, by vyhověl líp. Navíc ten Stravinskij... a angličtina... Nedávno jsem znovu zhlédl Fassbinderův maratón kolem Alexandrova náměstí - kéž by byl stihl natočit i tuhle legendu!

Dvaasedmdesátiletý režisér pojal příběh vdovy Čingové jako postmoderní mozaiku z několika vrstev mezi skutečností a divadlem. Nezajímá ho zločin a trest, nýbrž zločin a odpuštění, a zasazuje se za svět, kde namísto vzájemného pouštění žilou muži svorně čerpají z obnovitelných zdrojů a ženy si k tomu radostně "prozpěvují za paravány". Borges ve svých "Obecných dějinách hanebnosti" vyšel zjevně z téhož pramene, v závěru ale zmiňuje jen muže. Další bod pro Olmiho, který se vlastně staví proti takzvané emancipaci, jak dnes bývá chápána : ženy si zaslouží být ctěny jako ženy, ne jako napodobeniny mužů.

Masonův sestřih z jeho tříletého vytí s vlky je z odborného hlediska, případně pro takzvané milovníky přírody jistě cenný a vidět třeba porod vlčat v doupěti stojí za to ; svým tvarem, navíc trochu poplatným době vzniku, ovšem snímek nijak výrazně nepřesahuje průměr. To nejlepší - náladově snímané noční hodování smečky - se odbude pod úvodními titulky.

K příspěvku MISS J jen dodávám : "Pádluju k moři" je tak trochu cestopis, film o cestě, loutkový film, indiánka, pohádka... - a nejvíc ze všeho hezká lekce praktické životní filosofie, čechrané poezií.

Výkladem opatřené obrázky jako z encyklopedie pro mládež spolu s odstrašující písní nás uvádějí do osudů postav, v jejichž povaze a pohybu prostorem se namnoze nevyzná možná ani sám režisér. Holden bude za pár let přesvědčivější v čele Divoké bandy než zde v úloze titulního antihrdiny - irsko-mexického rančera-světáka-džentlmena.

Bylo to možná na premiéře "Zuřícího býka", kdy se dnes už zesnulá slavná kritička při pohledu na bratry La Mottovy, častující se navzájem zasranými blbci, v duchu ptala, proč tu vlastně sedí a dívá se na ty dva zasrané blbce. Chápu ji. Jako průkazní materiál v procesu s italoamerickým mačismem by film posloužil výtečně ; vydržet s ním od začátku do konce a nepoložit si přitom podobnou otázku vyžaduje tak trochu hroší kůži. Ani Scorsese, ani De Niro - oba ukázkoví profesionálové - nikdy nepatřili k mým oblíbencům. Způsob, jakým zde (i leckde jinde) vypovídají o pilířích mužské totožnosti, mi připadá omezený a omezující. Klasickou hudbu v "Zuřícím býkovi", jakkoli pěknou, i závěrečný citát z Bible vnímám jako ozdoby, které se příčí (předstíranému ?) duchu díla, a vůbec - celý film k Čechovi ve mně moc nepromlouvá. Co se týče skutečnosti, že hvězda byla kvůli roli schopna přibrat pár desítek kilogramů, nevidím na ní nic obdivuhodného - takové hry patří k podstatě věci, zvlášť v prostředí, kde jde o víc než na nějaké okresní scéně.

Po čtyřech mušketýrech a Robinu Hoodovi si Lester šikovně a citlivě pohrál s dvojicí skutečných postav z dějin Divokého západu. "Butch a Sundance zamlada" je lehčí zboží, a ona lehkost je tím, co ho povznáší. Tvůrci si dali záležet na zevnějšku : Laszlo Kovacs vábně nasnímal, co bylo skvěle vybráno a vypraveno, režisér si neodpustil příznačné výstřední detaily, Patrick Williams napsal hudbu, která dělá ze svěžího ještě svěžejší. Dílko nadbytečné (dočetl jsem se, že jde o možná první z těch nešťastných zplozenců trhu, označovaných pojmem prequel) a veskrze roztomilé. Ne všechny Monetovy skici leknínů ovlivnily budoucnost.

Zasmušilé děvče s tváří madony a očima pohanské věštky rozhazuje z balkónu do větru papíry, popsané emo výlevy, které prozrazují talent z jiného času ; v pozadí dojímá klavír, brzy se přidá nadzemský ženský zpěv.... - Jak tohle skončí ? Tři roky po ploché a nudné lyrické báchorce o siréně Jordan předkládá jen o chlup méně plochou a nudnou epickou báchorku o upírkách, na pohled barvité dílo, v němž si jednotlivé prvky navzájem podrážejí nohy : hrátky kritického rozumu citovému vzletu (navzdory četným - vesměs nadbytečným - krvetokům působí "Byzanc" dost bezkrevně) ; lesklá akčnost a odkazy k jedné větvi romantismu, zběsile dojené trhem, existenciálně-feministickému ohledávání ženství a mateřství ; hloupý konec všemu předcházejícímu. Filmů na úrovni "Společenství vlků", "Mony Lisy" nebo "Hry na pláč" se od Jordana už nejspíš nedočkáme.

Něco jako filmový esej, špikovaný portréty podivínů a citacemi z autorových starších děl, hezky vypravený a opatřený milou hudbou ; pro mě nepřehledná až beztvará, těžko hodnotitelná směska poezie a sentimentálního / plakátového řečnění, popsurrealismu a ekologie, něžnosti, okázalosti, moudrosti, lacinosti, sebezahleděnosti a prostoty.... V polovině jsem se zaradoval, že režisér snad prohloubí vztah mezi roztomilým básnivým bloudem Ivem (Benigni, přehrávající méně, než jsem čekal) a vysloužilým prefektem Gonnellou (ještě zdrženlivější Villaggio) ; nestalo se. V závěru Ivo, prožvanivší půl filmu, vyzývá svět ke ztichnutí a naslouchání, a mě napadá otázka, na niž si nedokážu odpovědět : je z hlediska diváka Felliniho podpis "Hlasu luny" ku prospěchu, nebo na škodu ?

Romantika po americku, chytřeji a temněji než obvykle, díky scénáři Charlieho Kaufmana. Režisérovy kotrmelce hlavou ústředního hrdiny mě při vší nápaditosti a řemeslné zdatnosti napotřetí už trochu otravovaly, ostatně nebyl jsem sám, komu vadil nesoulad mezi nimi a křehkým milostným příběhem. Hlavní herecká dvojice v klišovitých rolích odvedla dobrou práci - svého času mě překvapilo, že Carrey je schopen zvládnout vážnou úlohu. Neviditelnou půlhvězdičku přidávám za vztahy mezi zaměstnanci společnosti Lacuna.