Kamil111

Klasický Payne a mimořádný Giamatti, ale také Sessa. Kuchařka určitě vařila výborně a byla velmi sympatická, ale zda také hrála na Zlatý glóbus? To asi ne. Ovšem v Americe mají svá kritéria, která odteď již žádnou menšinu nenechá zahynout.

Michael Mann a Ferrari vypadali jako snové spojení, ale nedostává se mu správné dávky emocí či jejich intenzity. Chápu, že jde o jiný typ filmu než Rivalové či Le Mans '66, přesto ze stejného prostředí, kterému jsou vysokooktanové emoce přímo předurčeny. A tím nemyslím jen ty na závodní dráze. Tady i jedna z osudových pasáží během Mille Miglia na samém konci snímku působí zbytečně odtažitě, vyumělkovaně. Vizuál padesátých let je nicméně dotažen do perfektního detailu, až na občas probleskující CGI, na druhé straně jsem celou dobu měl pocit, že herci měli být předabováni do italštiny. Přestože použitá angličtina s italským přízvukem nebyl špatný nápad.

Proti jasně lepšímu Paddingtonovi až příliš rozpustilé a pohádkové, i když rukopis si Paul King dokázal vybudovat a udržet celkem čitelný. I prvoplánový scénář a černobílé charaktery postav jakoby mířily na kategorii 6+, což ale vůbec není případ vrstevnatosti původního Willyho Wonku Roalda Dahla. Chalamet si místy opět neodpustil přehrávání, až si ho odpustí, bude z něj o poznání vyšší liga. Písničky nevadí, dokonce mají velmi slušnou kvalitu.

Vizuál nadprůměrný, ale jinak hodně televizní, včetně hereckých výkonů.

Takovou snůšku blbostí a nejprofláklejších vizuálů jsem neviděl už dávno. A navíc z ní sálala nuda. Pokud se někomu zdá, že to byla satira, tak jen velmi nesmělá. Smutné pro režiséra, který kdysi atakoval Olymp. Ani na vybájené černochy v elitních pozicích nezapomněl. Scott zde asi našel nové dno, ale fakt je, že jsem viděl jen kinoverzi. Definitivni vedikt možná vylepší DC, až bude.

Výrazně generický děj stojí na přemíře CGI triků, mnohdy od pohledu nepovedených – což překvapuje především v kontrastu s naopak výborně zvládnutým omlazením Harrisona Forda. Vinou přepálené délky navíc často nedrží tempo, přestože se režisér James Mangold snažil staromilsky ctít původní Spielbergovo podání. Nedostává se mu ovšem jeho nápadů, vtipu ani řemeslné zručnosti nahrazované počítači. Asi nikoli náhodou jde při nákladech kolem tří set milionů dolarů o bolestný finanční propadák, který opět potvrzuje nekompetentnost současného vedení studia Disney, raději se utápějícího v levicových progresivistických výstřelcích.

Edwardsovi zřejmě přeskočilo, doufejme, že jen dočasně. Nesnesitelně progresivistické a woke, kdysi se to jednoduše nazývalo bolševické.

Připravoval jsem se na to nejhorší, jako pokračování sestupného trendu, který Branagh nastavil prvními dvěmi adaptacemi, ale opak byl pravdou. Nejlepší ze všech tří, a dokonce - s výjimkou dvou malých děvčátek - i černochy si odpustil. Sevřený příběh, skvělá kamera a nádherné interiéry, i když celou dobu jen v jednom domě. Duchařská linka pro mě nebyla podstatná.

První díl k smíchu, amatérské, nevěrohodné, uvidíme další.

Pořádně sestříhat, především první polovinu, a bylo by to za plných pět. Obzvlášť v 70mm IMAXu. Tam bylo dobře vidět, jak Nolan velmi uznává Kubricka, a Göransson zřejmě Morriconeho. Protože ten neuvěřitelný soundtrack, to byla symfonická pocta Morriconemu.