Kass

Mladá Marfa je drasticky tlačena do výhodného sňatku bezskrupulózním strýcem, který si chce pořádně namastit kapsu. Fakt, že její srdce patří sympatickému navrátilci z Ameriky její rodina nebere v potaz. Jde o film dvou polovin. První se odehrává v Rusku, které je vylíčeno přesně tak povrchně jak byste od Amíků čekali. Druhá polovina se odehrává v zemi zaslíbené, kam je rodina po dramatické epizodě nucena emigrovat. Být to film ruský, tak Marfa skočí pro všechna ta příkoří na ní napáchané někde z útesu. Tohle je ovšem film americký, takže Marfa skočí maximálně Vy víte kam... Dobový průměr, z kterého vám v hlavě utkví především Lillian Gish s černou ofinou.

Půvabná Marianna si najde práci jako předčítačka u starého zámožného podivína. Brzy se stane objektem zájmu jeho požitkářského syna. Distingovaný snoubenec Marianny má zaděláno na problém. Utrápené melodrama, přesně jak to za carského Ruska měli rádi. V hlavní roli Vera Cholodnaja. Její uhrančivý pohled a výrazná vizáž ji předurčily stát se největší filmovou hvězdou předrevolučního Ruska. Zemřela v pětadvaceti na španělskou chřipku. Údajně.

Douglas Fairbanks v roli Stevea, sekáče z Nevady, který přijíždí za svými kámoši do New Yorku. Frajeři rozehrají vychloubačný kolotoč špičkování v tom, kde je větší vzrůšo, jestli na východě či západě, který končí až sázkou. Argumenty Steveovi dojdou v momentě, kdy ho zaujme krasotinka v restauraci. Zvláštní, uspěchaný a rozháraný film, který dělá čest svému názvu. Rozuzlení je ale na svou dobu překvapivé a částečně ospravedlní ten dramaturgický chaos. I proto nakonec přihodím hvězdu navíc.

Augy je nepříliš úspěšný malíř, kterému padne do oka holka mimo jeho ligu. Když už se zdá, že mu pšenka nepokvete, ukvapeně přistoupí k poněkud zoufalému kroku. Ve filmech Douglase Fairbankse bývá občas přetitulkováno. V jeho komediích mi to ale nevadí, protože jejich sarkasticky vtipné hlášky zpravidla dělají půlku humoru. A zde to platí dvojnásob.

Hopsa, hejsa od Fairbanksa. Klasicky bezstarostná komedie utahující si s nadsázkou z nudných aristokratů a znuděných aristokratek. Douglas Fairbanks hraje hyperaktivního entomologistu, který předvede svou class a nadvakrát zkříží plány noblesnímu křivákovi. Zaslouží si tak polibek krásně okaté Jewel Carmen.

Na svou dobu překvapivě uvážlivý, protirasistický film. Je zvláštní vidět obyčejně tak usměvavého Douglase Fairbankse v postavě věčně zachmuřeného míšence. Film řeší hlavně Dougovo komplikované soužití s místními bělochy a jeho romantické mezirasové pletky. Jak s místní hydrou, která ho z dlouhé chvíle tahá za nos, tak i se svéhlavou dívkou, jež se dostane do úzkých. Film potěší hezkými exteriéry.

Postarší malíř se potýká se ztrátou inspirace. Jeho ateliér navštěvují dvě mladé dívky. Modelka s temným tajemstvím a slečna z dobré rodiny, malířova obdivovatelka. Ústředním motivem filmu je drogová závislost. Dle očekávání je film hodně naivní, ale čekal jsem to v tomhle směru daleko horší. Samozřejmě dojde na přiblblé výrazy a afektované vystupování, ale jinak nic co by bylo vyloženě trapné. Film určitě zaujme prezentací zázračných způsobů jak se zbavit drogové závislosti a stát se hrdinou dne. Standardní dobová produkce.

Bezejmenný poutník přijíždí na svém oslovi do města, kde mu místní rančer posléze nabídne práci. Zdejším kovbojům divný samorost nepadne do oka. Šéfova dcera to ovšem vidí jinak. Autorský film Franka Borzageho zrovna neoplývá nápaditou režií, ale i díky jeho odměřenému hereckému projevu působí chvílemi poměrně moderně. Jen promluvit. Není divu, že se v budoucnu stal úspěšným režisérem, kterému přechod na zvuk nedělal problém. Mimochodem šlo o vůbec prvního držitele Oscara v kategorii filmové režie.

Vyčítat výstřednost italským diva filmům, kde lidé umírají láskou, je jako vyčítat opeře její teatrálnost. Kouzlo němých filmů tkví i v jejich až naivní bezprostřednosti, která je nepřenositelná do dnešní doby. Divákovi bych doporučil se zaměřit na mistrnou režii a výbornou kameru plnou detailů, celků, polocelků, nájezdů a fines. Vyprávění je obohaceno o řadu flashbacků. Až člověka napadá proč se někdo tak talentovaný jako Giovanni Pastrone věnoval z dnešní doby tak pokleslému žánru. Ale to by bylo právě nepochopení té doby. Lidi tyhle filmy milovali a kina praskala ve švech. Jo a i na tu vzpomínanou operu ve filmu dojde, a to opakovaně. Pastrone přesně věděl co točí a pro koho. Že to dnes někomu příjde plytké a výrazově za hranou? Who cares?

Na rozdíl od amerických filmů, jež v sobě měly ambici zachytit přirozenost a dennodenní všednost už od filmových prvopočátků, evropské němé filmy obecně působily více éterickým a od reality odtrženějším dojmem. A co potom ty italské, jimž byl excentrický výrazový projev vždy vlastní. I díky krásně sytému tónování "Il fuoco" vyznívá jako zlý sen ze kterého se nechcete probudit. Výborná režie a úchvatná Pina Menichelli, diva par excellence.