Tigre reale
Royal Tiger
Réžia:
Giovanni PastroneScenár:
Giovanni VergaObsahy(1)
Podmanivé pojetí nejednoznačné charismatické hrdinky v podobně nejednoznačné Tygřici výmluvně demonstruje, proč bývá Pina Menichelliová považována za jednu z nejvýznamnějších italských hereček němé éry, ačkoli se z mnoha desítek jejích filmů napříč žánry dochovalo jen málo. (Letní filmová škola)
Recenzie (6)
Podmanivé pojetí nejednoznačné charismatické hrdinky v podobně nejednoznačné Tygřici výmluvně demonstruje, proč bývá Pina Menichelliová považována za jednu z nejvýznamnějších italských hereček němé éry, ačkoli se z mnoha desítek jejích filmů napříč žánry dochovalo jen málo. ___ Ačkoli je hraběnka Natka podobně jako jiné italské divy desátých let zmítána svými vášněmi, její úděl se nejeví odvíjet od nepřízně osudu a krutosti světa řízeného silnými muži, nýbrž naopak od způsobů, jimiž s muži jedná. Ve strhujícím podání Piny Menichelliové jde o osudovou ženu, které tím víc mužů padá k nohám, s čím větším pohrdáním s nimi zachází a ponižuje je. Na úrovni jednání tak Natka představuje obecnější typ hrdinky evropského němého filmu než jiné italské divy. Tygřice je nicméně zvláštní v tom, že na této úrovni nezůstává a její vyprávění se více a více soustřeďuje na vnitřní život hrdinky, jejíž zdánlivá bezcitnost vůči ostatním je postupně odhalována jako příznak nenaplňované touhy po upřímném citu v pokryteckém světě. Právě této perspektivě je podřízená i členitá vyprávěcí konstrukce, která nesleduje chronologický sled příčinně propojených událostí, nýbrž ze střípků minulosti i odhalované přítomnosti skládá obraz mnohem komplikovanější a zranitelnější ženy, než se zprvu zdá. ___ Tygřice je druhou výraznou spoluprací Menichelliové v hlavní roli a režiséra Giovanniho Pastroneho, přičemž hrdinku jejich prvního společného filmu Oheň (Il Fuoco, 1915) lze mnohem spíše považovat za onu typickou vamp, chladnokrevnou a agresivní. Tygřice je proto pozoruhodnější, stojíc na průsečíku evropských pojetí ženských filmových melodramat desátých let, a to včetně předrevolučních ruských, podobně zaměřených na reprezentaci komplikovaného vnitřního života postav. Může jít i o důsledek románové předlohy Giovanniho Vergy, kterého výlet do světa aristokratických vztahů stál mimo jeho hlavní doménu, veristické romány z prostředí sicilských sedláckých rodin. Ačkoli tedy Tygřice zůstává přepjatým melodramatem o řadě osudových okamžiků a šokujících zvratů, současně nese stopy autorovy schopnosti pozorovat sociální každodennost. Existují ostatně i její dva dost odlišné konce: jeden melodramatický, jenž se zachoval, a druhý sociálně kritický, který žel známe jen z fotografií. ()
Giovanni Pastrone úspěšně zavedl do melodramatu nový jazyk, který rozvinul v Caribii, výpustky v akci pokrývající rozsáhlé údobí, dlouhé flashbacky, v nichž hraběnka vypráví příběh své první lásky, množství změn záběrů celků, polocelků a detailů, početné venkovní i vnitřní spektakulární scény, včetně záběrů trojky ve sněhu a hotelu v ohni. Oranžové, zelené, modré a červené virážování přinášejí atmosféru různým scénám. ...Především pak okouzlující Pina Menichelli s podviženou bradou, snivým nebo dravým výrazem, přivřenými či výhružně vypoulenými očima na sebe strhává pozornost.(Za její výkon navyšuji hodnocení). ()
Němý film je pro červenou knihovnu díky časté afektovanosti hereckých výkonů ideální forma. V něm všechny ty unylé zamilované pohledy, vášnivá lamentování spojená s lomením paží nad ohavným to osudem a vzletná zvolání v dopisech ve stylu „Mé srdce touží jen po tobě“ či „Chci zemřít v tvém náručí“ krásně vyniknou a působí takřka přirozeně. Díky tomu se na osudovou lásku mezi mladým atašé a tajemnou ruskou hraběnkou stíhanou přízrakem dávné tragické lásky dá koukat bez většího utrpení a určité momenty si dokonce i vychutnat. Kdyby navíc byl pár postaven před nějakou složitější morální otázku či byl příběh vyprávěn alespoň maličko nestandartně, možná bych šel s hodnocením výše. Takhle zůstanu na silných 2* a budu si marně lámat hlavu, proč hlavní hrdina místo mdlé hraběnky nezvolil raději veselou a usměvavou dceru bohatého kupce. ()
(LFŠ 2022) Tygřice je melodrama s velkým M, kterému vévodí osobité herectví Piny Menichelli, divy s velkým D. Příběh je na první pohled vcelku prostý a v duchu doby vzniku a žánru je plný takřka teatrálních výstupů. Na druhý pohled však zaujme dobře vystavěnými flashbacky a dechberoucím technickým zpracováním, a to zejména v závěru. Rovněž je Tygřice právě díky afektovanému herectví a svéráznému obsahu mezititulků mile humorná. ()
Vyčítat výstřednost italským diva filmům, kde lidé umírají láskou, je jako vyčítat opeře její teatrálnost. Kouzlo němých filmů tkví i v jejich až naivní bezprostřednosti, která je nepřenositelná do dnešní doby. Divákovi bych doporučil se zaměřit na mistrnou režii a výbornou kameru plnou detailů, celků, polocelků, nájezdů a fines. Vyprávění je obohaceno o řadu flashbacků. Až člověka napadá proč se někdo tak talentovaný jako Giovanni Pastrone věnoval z dnešní doby tak pokleslému žánru. Ale to by bylo právě nepochopení té doby. Lidi tyhle filmy milovali a kina praskala ve švech. Jo a i na tu vzpomínanou operu ve filmu dojde, a to opakovaně. Pastrone přesně věděl co točí a pro koho. Že to dnes někomu příjde plytké a výrazově za hranou? Who cares? ()
Galéria (8)
Reklama