Dr.film

Vylodění v Normandii jsem v roce devadesát osm při první projekci nemohl ani pořádně rozdýchat. Autentické, brutální, pravdivé.

Precizně a čistě natočený horor (jednoznačně žánrový film), který volí cestu tzv „staré školy“ a celou svou působivost staví na extrémně přesné kameře a rafinované zvukové stránce. Zmiňovaná „stará škola“ spočívá v nápaditém strašení diváků pomocí osvědčených a dobře fungujících prvků a musím podotknout, že ani nepamatuji, kdy mě naposledy při sledování filmu vylekalo vrznutí dveří nebo spadnutí obrazu ze zdi. Úctyhodný výkon režiséra Jamese Wana při budování atmosféry. Bohužel to nejsou pouze dveře, co v tomto filmu mírně vrže; samotná zápletka těží s osvědčených postupů, a tak trochu postrádá větší rafinovanost – tendence zaběhnout do vyzkoušených hororových šablon tu je několikrát silně znát. Máte zde vše: strašidelný dům, mrtvé děti, posedlost, exorcismus, strašidelné předměty, děsivou minulost a tak bych mohl pokračovat dále. S velkou rezervou beru také slogan „natočeno dle skutečných událostí“, který dle mého soudu slouží jako klasická marketingová kampaň. Přesto se jedná drobnosti, které zážitek ze sledování nemohou pokazit. Možná James Wan posbíral všechna hororová klišé a dal je na jednu hromadu, ale nemění to nic na faktu, že jeho práce s nimi je natolik zručná, že o kvalitní zážitek nikdo nepřijde.

Fargo bratří Coenu stále považuji za jejich vrcholné dílo. Omezenost a stupidita, která provází postavu úžasného Wiliama H. Macyho, mě dodnes nepřestává fascinovat a je to také film, který mě s touto režisérskou dvojicí seznámil a ukázal mi jejich výrazný autorský rukopis.

V době svého vzniku zásadní „animák“! Ta neotřelost, gejzír nápadů a vytříbený smysl pro humor bylo něco naprosto nového. Další díly byly pouhou parafrází a na kvality svého předchůdce se již navázat nepodařilo.

Betty Grable svým půvabem tento lehce feministický muzikál povyšuje o několik řádů výše. Je prostě skvělá a s naprostým přehledem utáhne celou stopáž! Také potěší, že pěvecké vsuvky jsou velmi střídmé a zbytečně nenarušují konzistenci děje, ale naopak ho posouvají. Marně jsem hledal Marilyn Monroe… až posléze jsem vypátral, že je zde pouze slyšet její hlas coby telefonní operátorky.

Tento pohled na život jednoho z nejvýznamnějších vědců současnosti byl ušit na míru hollywoodským měřítkům oscarového dramatu, ale podotýkám, že v tom nejlepším slova smyslu. Převést na plátno osobnost tohoto britského fyzika slibovalo mnohé, ale mě samotného mile překvapilo, že se zde nejednalo o klasickou vědeckou dikci, ale naopak, že režisér James Marsh do filmu vnesl příjemnou milostnou romanci. Knižní předloha, ze které snímek vychází, zobrazuje nejosobnější roviny života slavného vědce – autorkou této biografické knihy je Hawkingova manželka Jane. Sama vstupuje do příběhu jako plnohodnotný Hawkingův protipól, a je možné tak sledovat nejen s nemocí bojujícího vědce, ale i příběh ženy, která obětovala celé mládí, aby mohl její manžel se svou nemocí žít v rámci možností plnohodnotný život. Teorie všeho je přinejmenším velmi vkusně natočená látka a pokud si odmyslíte, že film zobrazuje osobnost světového významu, lze tento Marshův čtvrtý celovečerní film vnímat i jako drama jednoho civilního vztahu, do něhož zasáhlo agresivní onemocnění.

Na první pohled lze Chlapectví vnímat jako unikátní časosběrný film s konzistentní dramatickou linkou, která sází na obyčejnost a všednost životních milníků svých postav. Druhý pohled už ale přináší rozporuplné otazníky týkající se celkového konceptu. Zdá se, že režisér Richard Linklater dvanáct let pečlivě pracoval na snímku, který ve výsledku postrádá hlubší rytmus, i dramatické zvraty a při němž má divák pocit koncentrované nudy. Linklater nechává vše „volně plynout“, dává přednost improvizaci před čtením ze scénáře a záměrně se vyhýbá dospívajícím životním klišé. V tomto snímku je vše tak jednoduché a obyčejné, že napojit se na postavy je téměř nemožné. Nejvýraznějším bodem je tak pro mě nakonec Patricia Arquette v roli matky; z nejisté a předrážděné samoživitelky se postupně mění v respektovanou pedagožku. Chlapectví není snímkem, který by si zasloužil zadupat do země, a Linklater si v řadě směrů zaslouží patřičný respekt, ale to nic nemění na faktu, že jsem polovinu filmu prozíval.

Druhá projekce ztvrdila mé přesvědčení, že Whiplash je nejlépe natočené hudební drama poslední dekády. Výtečná kombinace střihu, nazvučení a zároveň fenomenální herecká exhibice J. K. Simmonse představuje velmi třaskavou směsici, která před očima dokáže rotovat ještě několik minut po závěrečných titulcích. Režisér Damien Chazelle uvede diváky do prostředí prestižní hudební konzervatoře a hned v úvodním představení obou hlavních postav je jasné, na jakém hřišti se tento silný střet dvou osobností odehraje. Kariéra mladého studenta bicích (v podání Milese Tellera) díky jeho talentu strmě stoupá. Záhy se objevuje v kapele, kterou vede učitel, jehož vyučovací metody balancují na hraně psychického a fyzického teroru. Simmonsův výkon je fenomenální! Naprosto čisté a energické herecké umění. Divák, který uvidí jeho sevřenou pěst a uslyší z jeho úst burácivé: „Not my tempo!”, hned pochopí, o čem tu je řeč… Cesta na vrchol není snadná - talent se zde vykupuje doslova potem a krví. Tato myšlenka prostupuje celý film až do samotného finále.Chazellemu se podařilo nestranně zpracovat vnímání obou hlavních postav. Učitel ani žák nejsou ze své podstaty charakterově zcela v pořádku a najít sympatie k jednomu či druhému není snadné. Divák se tak k žádnému z nich nepoutá a soustředí se pouze na vyprávění a pozorování šíleného střetu dvou komplikovaných osobností. Nenápadný film, ale jeho vnitřní dynamika chytne a nepustí.

Film, který řeší důležité téma, ale v zásadě pouze poukazuje a přitom nic nesděluje. Již tak předlouhou stopáž narušují zbytečné statické záběry a absence časové osy snímek neuceluje. Celkově film působí, že postava Solomona byla u otrokáře v zajetí ne dvanáct let ale půl roku. Vše je stále stejné, všichni se podobně chovají a tváří. Dvě scény si zaslouží pozornost a mají patřičný náboj, ale to není mnoho – Tarantinuv Django Unchained toho nabízí mnohem více.

Posezení s Bilbem a Thorinen Pavézou včetně jeho soukmenovců neodmítnu nikdy, ale tentokrát mě parta ze Středozemě lehounce zklamala. Jaký význam v příběhu má ta trapně našroubovaná „love story“? Nebo co ta scéna s Galadriel a její rádoby existenciální potlačení Saurona? Tak toto ne pane Jackson. Pokud filmoví tvůrci šlápnou na Tolkienova ducha knižní předlohy, je to ve výsledku pekelně znát a nepomohou ani armády CGI tupých digitálních skřetů. ______ Scény komornějšího charakteru naproti tomu fungují výborně a zde jsem si doslova vrněl blahem! Co je tedy pane Jackson Středozem? Určitě to je neočekávaný dýchánek v Bilbově roztodivném příbytku. A co tajemství hádání s Glumem? Ano, přesně, už cítíte vůni Středozemě? A co ty řeči pyšného draka Šmaka a jeho přebujelé ego, které ho nakonec dožene do zatracení? Je to celá škála krásných literárních útvarů, které Jackson s přehledem a velkým citem přetavuje na stříbrné plátno a za to mu děkuji. Bohužel mu již nemohu děkovat za spousty balastu a zbytečného zdůrazňování hloupé epičnosti. 70%