Dr.film

Jednoduchý příběh o tom, že není moudré považovat každou blondýnu za hloupou husu. Pravdou je, že zkostnatělá režie Howarda Hawkse to na úroveň muzikálu neposouvá ani za mák a spíše to připomíná písničkový film, ale není to na škodu. Tvůrci nic nepředstírají a od začátku vsází na atraktivní vizuál, kostýmy a neškodnou naivitu.

Tísnivá deprese. Andrew Dominik přehodnocuje pohled na zbožňovaný ideál a ukazuje bolestné nitro mladé a traumatizované ženy. Je to těžký film, ale je překrásně nasnímán a Ana de Armas s absolutní jistotou utáhne bezmála tříhodinovou stopáž. Není to bez chyb, ale dotkne se vás to.

Skvělé! Tak skvělé, jako když čtete Murukamiho knihu.

Zellerův pohled ukazuje spletitost situace, pokud rodič i přes svou fyzicky dobrou kondici, vykazuje masivní výpadky paměti a silně tím komplikuje život jak sobě, tak svým nejbližším. Zdánlivou jednoduchost tématu, žene vpřed promyšlená režie (vtáhnout diváka spolu s hlavní postavou do zmatených časoprostorových souvislostí funguje naprosto výborně) a soustředěné hraní asi šesti postav. Nejvýznamnější část na plátně si bere Anthony Hopkins - jeho výkon je bezpochyby strhující. Po celou dobu, se filmem táhne taková přirozená jímavost a posledních patnáct minut filmu působí díky Athonymu naprosto drtivě. Za mě všechny palce nahoru.

Někde ve španělském zapadákově se poflakují čtyři muži a společnost jim začne dělat několik místních žen. K čemu přesně dochází není záměrně zcela jasné, jelikož vidíme pouze protichůdné náznaky (Gahan vztahuje ruce k nebesům, ale u Goreho rytmického vydechování je záběr na koňský zadek. Ženy mají neutrální výraz ve tváři, ale uctivě líbají prsten na ruce, divoce si vjíždějí prsty do vlasů a provokujícím postojem se nabízí). Tvůj osobní Ježíš přichází jako prostitutka nabízející osvobození (spasení). „Someone to hear your prayers“ „Someone who cares“

Předvídatelné a nudné. Pozorovat sto minut ctižádostivost mladé herečky, která začne narážet na vrtochy producentů je brzy nezajímavé a záchranu nepřináší ani pomyslný vrchol kariéry prostřednictvím dvojitého análu. Film je spíše neodvážný a banální jednání postav přivádí diváka až k hranici otupělosti. Mám pocit, že experimentátor Gaspar Noé, by podobné téma posunul na zcela jiný level.

Popravdě jsem čekal mnohem větší tragédii. Bartošovou jsem v jejich posledních letech života vnímal jako nevyrovnanou osobu s řadou problémů, jejíž osobní život se pohybuje v zajetí prapodivných a silně toxických parterů (manželů). Tvůrci naštěstí mapují život Ivety na jejím profesním startu a na samotnou zpěvačku má trojdílná série spíše rehabilitační vliv. Překvapivě působí postava Petra Sepéšiho, která zdánlivě prorokuje, že Iveta to s chlapy mít jednoduché nebude. Role Vojtěcha Vodochodského se nese v duchu zakomplexovaného spratka s ctižádostivými choutky, který se chce po nesporném talentu zpěvačky rychle vyvézt nahoru. Postavy obou interpretů nejdou příliš do hloubky, ale celkově děj funguje a scéna, kdy Ladislav Štaidl „školí“ Sepéšiho je vlastně docela dobře napsaná, ale zároveň má Samirova režie spíše naivní vyznění, které ale může reflektovat její tehdejší pohled na svět showbyznysu. Vzhledem k tragickému konci Bartošové je spíše dobře, že podobné věci vznikají – moc možností, jak restaurovat její pověst tu nebylo.

Muži zde ve větším případě představují podivná promiskuitní stvoření a ženy naivní „husičky“, které jsou schopny odpustit zcela vše. Poslední scéna, kde se veškeré osudy protnou, působí nakonec jako absolutní nonsens. Další z řady českých filmů, nad kterými zůstává rozum stát.

Saulův syn se rozhodně neřadí mezi ty snímky, které by po svém uvedení lehce splynuli s ostatním evropským filmovým artem. Je milé pozorovat, jak budapešťský rodák László Nemes na plátna nepřináší další „patos z lágru“, ale dílo s ohromující dynamikou a velkou dávkou pravdivosti. Jeho tvůrčí cesta zpodobňuje jedno z nejrealističtějších ztvárnění nacistického masakru a divákovi přináší koncentrovanou hrůzu na stříbrném podnosu. Aby šlo dosáhnout takového efektu, vsadil štáb na pečlivost scén a vybudování precizní tíživé atmosféry, která ale není záměrně zcela doslovná. Záběry mají totiž dlouhé délky, jsou rámovány čtvercovým výřezem a skoro vše se snímá za zády žida Auslandera. Výsledek nejvíce připomíná pohled „skrze prsty“ a větší část hrůzy tak diváka nemlátí přímo do očí, ale odehrává se kousek vedle nebo na rozostřeném pozadí. Na celou scénu se tedy díváme pohledem Auslandera – očima člověka, který již nic vidět nechce – pouze mechanicky dělat svoji příšernou práci. Může se zdát, že tu nezbylo místo pro velký dějový rozmach, ale dramatická linka se váže na hrdinovu téměř vyprázdněnou osobnost, kde se ještě kousek lidství najde a Auslander se tedy alespoň pokusí svého syna pohřbít v souladu s židovskou tradicí. Ale jak jsem již psal – zcela fascinující je ona „sevřenost“ právě ta, činí tento snímek zcela výjimečným a posouvá hranice holocaustového žánru do nové úrovně.

Čistě nezávislá filmařina a sociologická sonda do amerického maloměsta. Dominuje zde řada ujetých scén, hrubého výraziva a celkově se koncept částečně rozpadá pod vahou režisérových uměleckých ambic. Toužebná očekávání tedy naplněna nebyla, jelikož talent Harmony Korineho zde jede asi tak na půl obrátky.