nash.

Je to zvláštní, ale přestože mám rád francouzké komedie, přestože, kdysi dávno mě četnické komedie bavily, kouzlo se někam vytratilo a ani u třetí části, kterou jsem si v rámci nostalgické chvilky zopakoval, se ho znovu nepodařilo přivolat. Po celou dobu jsem si uvědomoval, jo tohle je vtipné, jo to tohle byl dobře vymyšlený a udělaný gag, ale přeso se mi ústa do úsměvu moc často neroztáhla.

Příběh o inteligenci a drogách, ve kterém kupodivu nevystupuje jediná kladná postava. Výborný námět, dramaticky postavený na faktu, že po droze sice rostou nové synapse a analytické myšlení řadí na raketovou rychlost, sociální inteligence i charakterové vlastnosti však zůstávají na původní úrovni, což z člověka vytváří skutečné monstrum. Tento motiv je však pouze konstastován a zůstává zcela opomíjen a nevyužit, takže to nakonec zase skonči jako obyčejný thriller plný honiček, zlých chlapů a rvaček o pilulky. Alespoň ho občas ozvláštní kamerovými hrátkami se zoomem a barvami, abychom viděli jak bychom viděli, kdybychom taky zapnuli mozek. Škoda námět měl našlápnuto vykročit ke strhující originální podívané.

Jako akční výplach na jedno použití ho lze s vypnutým mozkem absolvovat bez potíží a dokonce si ho radostně užít. Což jsem udělal. Včetně potěšení s vychytávání odkazů na Camerona a předchozí Terminátory. Jenže na ten druhý, pokud uděláte tu chybu, že zapnete mozek, to začne skřípat. První věc, vedle té dlouhé řady lapsů v logice, co mě zarazila, je to, že jakmile se motiv terminátora přenese do světa ovládaného Skynetem, přestává fungovat. Terminátor už není tím smrtícím prevítem, kterého nejde ukecat, zastavit, zabít ani mu utéct, protože si vás stejně vždycky najde. Stává se tupou hromadou železa, která se potácí rozbitým světem a protože má zřejmě rozhašené senzory a mířidla pálí kolem sebe nazdařbůh na všechno co se pohne. Měl jsem pocit jako by příběh s motivem Marcuse možná i docela rád roztáhl křídla, bohužel přitom neustále narážel na těsné stěny vystavěné prvními dvěma filmy, zejména motivem Johna Connora a uctivou snahou zůstat v jeho mantinelech. Naštěstí to šlape, postapokalyptický svět je působivý, některé akční scény výborné, takže je to celé o třídu lepší než velmi špatná trojka.

Sice z tradičních prefabrikátů postavená, přesto zábavná a svižná jednohubka, které dodává energii těžce sarkastický mrzout De Niro a úsměv skvěle pozitivně nesnesitelný Grodin. Lehce okořená akcí, humorem i dostatečnou porcí hlášek. Navíc obsahující nejen několik výborných dialogů, ale také jednu pro takový film až nezvykle vážnou a navíc pro mě nečekaně silnou emotivní scénu (dcera), která je sice krátká a epizodní, přesto mě dostala a spolehlivě přebila všechno ostatní, co se tu odehrálo.

Jones se s tím nepáře. Vrhne diváka doprostřed dění bez jakoli informace o smyslu a pozadí toho co se před ním odehrává. Nechává ho tápat stejne jako hlavního hrdinu, a stejně tak ho nechá také pomalu odkrývat fakta. Funguje to skvěle, zejména když tohle propojení s hlavním hrdinou není jediným kladem. K dalším patří svižné tempo, inteligentní scénář a emoce, které fubngfují i na malém a omezeném prostoru osmi minut. Zkrátka velmi vydařená žánrovka, která mě navíc pobavila i nečekanou závěrečnou tečkou, která jde naprosto proti smyslu toho, co celý film budovala a k čemu směřovala jako jedinému možnému závěru. Myslím, že dost lidí tím Jones nejen doběhl, ale i naštval.

Jedna z Top 5 komedií Vlasty Buriana (se Zlatým dnem, Katakombami, Baronem Prášilem a Ducháčkem). Burian jede jako namydlený blesk. Ať už řeší patálie s léčivým bahnem, zmatky se záměnou osob nebo provádí legendární operaci prstu, tak gag střídá hlášku, hláška střídá skvělý dialog, dialog přechází v gag, to vše skvěle vypointované. A bez jediného zakolísání, za což film vděčí nejen Burianovi, ale také jeho zdatným nahrávačům, ať už je to Jaroslav Marvan nebo Čeněk Šlégl. Jeden z filmů, které nestárnou a to nejen tím, že mnohé ze situací a vtípků jsou až překvapivě aktuální i dnes.

Slušně rozehraný příběh, který však záhy začne klopýtat a zapadat do závějí písniček, popěvků a zpívání. Po půlhodině už je to natolik otravné a únavné, že jsem přestával v nímat děj a místo, abych si užíval, začal jsem se děsit chvíle, kdy zase někdo začne něco zpívat. Naštěstí se to po půlce začne pomalu lámat, zpívání ustoupí příběhu, humoru a akci, která mě opět dokázala vtáhnout do děje, takže jsem si nakonec mohl Ledové království také užít. Zejména když je tu akční zrzavá princezna s dobrým srdcem. A kdyby existovala verze bez písniček, bylo by to za 5*

Jeden nápad střídá druhý chrlen z plátna kadencí kulometu. Tu jako skvělá scéna, jinde jako skvělá hláška a mezitím se ještě blýská spoustou drobných, občas téměř nenápadných detailů. Přitom je vše sestaveno a vybudováno tak, že se pobaví děti a možná ještě lépe jejich starší doprovod, a že je to současně vtipné i dojemné, akční i pohodově rodinné. Rozhodně zatím nejlepší animák roku.

Překvapivě dobré. Od počátku výborně budované napětí v příběhu obyčejného muže, který se pro lásku odváží neobyčejných věcí a pro záchranu rodiny je ochoten vzdát se všeho. Croweovi role dokonale sedne a člověk mu zkrátka musí od počátku držet palce. Příběh šlape, nakopáván každou chvíli nějakým silně emotivním momentem, napětí stoupá, šponováno tempem i falešnými odkazy a stopami, aby nakonec vygradovalo v infarktovém finále s několika zábavně vychytanými detaily. Tohle byl až nečekaně příjemný večer a z útěkových filmů rozhodně patří do té půlky..

Vydařený výlet na periferii, pražskou i filmařskou. Lidová verze Pagmalionu je typicky česká, mnohem hravější než originál, zábavně ujetá a i po téměř 80 letech svým způsobem komická. Navíc jedinečná jako památka na zapomenutý jazyk předválečné pražské periferie. Věra Ferbasová to rozjíždí ve velkém, svou roli chudé dívky přehrává přesně tím naivním způsobem, jakým by si bohatá slečinka mohla chudou holku představovat. K tomu ještě hláškuje jako o závod a diblíkovské manýry dotahuje k dokonalosti. I ona se však musí občas sklonit před životní rolí Járy Kohouta, který coby Pleticha vytváří pohybově i verbálně nezapomenutelnou figurku. Oldřich promine, ale tentokrát je tu jen do počtu, coby elegantní přihrávač.