hanagi

Zeffirelli celý film koncipuje jako jedno velké operní představení. Je plný hudby a krásné secesní výpravy. Exotická lokalita přesně zapadá do režisérova pojetí a skutečné bezpráví brazilských otroků se prolíná s dějem Aidy.  Naivita se střídá s vášní a vše je pečlivě naaranžované. Do skutečného života to má hodně daleko, ale moc hezky se na to dívá.

Po celou dobu jsem nemohla vypudit z hlavy Henryka Sienkiewicze a jeho trilogii o hrdém a udatném polském národu. Tak ten kdyby věděl, jak Poláci sami sebe sepsuli, tak se ještě doteď otáčí v hrobě. No jo, chce to odvahu, střílet do vlastních řad.

Čím to, že v asijských filmech mě ten pohled na vaření víc baví? Tentokrát jde o opravdu okázalé divadlo, které vypadá naprosto fantasticky. A vlastně Asiatům věřím víc i to následné prozření, je to sice banální, ale "sežrala" jsem jim to.

Pokud může mít italský neorealismus i takovou podobu, tak nemám námitek.

Nemůžu si pomoct, ale o rok starší Veřejný nepřítel se mi líbil mnohem víc.

Hravě roztomilá westernová parodie se zpěvy a tanečky. Prostě běžný život na divokém západě, s cestou za nalezištěm zlata, se zastávkou v indiánské vesnici a s trochou toho kanibalismu na zpestření.

Další příběh o chudých venkovanech, kteří se vydají do velkoměsta za vidinou lepšího života. Zázrak se samozřejmě nekoná, a nakonec přicházejí nejen o iluze, ale i o důstojnost. Podobné příběhy se odehrávají dnes a denně na celém světě a film tak, i díky téměř dokumentárnímu pojetí a velké míře autentičnosti, působí velice současně.

V malé řecké vesnici jako by se zastavil čas už před staletími. Ženy, zahalené od šátku až po lem sukně do černé, dál pečují o domácnost a svým manželům, vracejícím se večer z taverny, jdou raději z cesty. Bohatší sedlák si cestu domů zpestří návštěvou bordelu, ale "pšt", o tom se nemluví... Ono se vůbec o ničem nemluví... Jsou jasně daná pravidla, pochybný kodex cti a snaha všechno "nepatřičné" utajit a ukrýt. SPOILER! Kdyby ten zaostalý, zakomplexovaný chudák nešťastnou Hrysu "jenom" znásilnil, asi by to nikdo neřešil, jenže on ji zabil, a takovou "ostudu" si rodina nemůže dovolit! A tak je potřeba ukrýt stopy a všechno zakamuflovat... Kostas Manoussakis se se svými postavami moc nemazlí, je jasné, co si o nich myslí. A za pomocí skřípavého hudebního doprovodu a kontrastu sluncem ozářené poklidné krajiny a dusivé atmosféry zabedněných příbytků pomalu dospěje až do nekompromisního finále.

Asi záleží na tom, co vlastně od filmu očekáváme... Já jsem se "jen" chtěla dívat pod ruku Pieteru Brueghelovi, zajímalo mě, jak uvažuje nad kompozicí a jaký význam přikládá postavám i symbolům. Stačilo mi vidět život obyčejných vesničanů tak, jak ho kdysi viděl a zachytil on sám. Ponořit se do dob minulých a uvědomit si, jak všechno souvisí se vším a jak se některé věci neustále opakují.

Druhá série Turisty nemá až tak impozantní začátek, ale zase pracuje s mnohem reálnějším příběhem. Krapet psychedelie si neodepře ani tentokrát, ale vlastně celou dobu směřuje k zakotvení v realitě. A otevírá si tak cestu k další řadě... Netuším, jestli to byl od začátku záměr, anebo tvůrci jenom improvizují, ale ráda bych věřila, že to mají promyšlené, protože se mi Turista čím dál tím víc zamlouvá.