korela

Na filmy od Hallmarku se v období svátků dívám ráda - bývají sice plná přeslazených klišé a jeden stěží rozeznáte od druhého, ale mají v sobě takový ten feel good potenciál, který spolu s všudypřítomnými svátky a lehce stravitelným příběhem i pojetím vytváří ideální podívanou pro tohle období. O Family Thanksgiving to ale bohužel neplatí. Za prvé, Díkůvzdání je asi ve třech scénách, a o Vánocích to (navzdory posteru) vůbec není, takže pokud jste si tak jako já film vybrali kvůli svátečnímu ladění, doporučuji sáhnout rovnou po něčem jiném. A za druhé, sledovat tenhle příběh bylo vyloženě bolestné. Nějaká jakože věštkyně si umane, že jedna úspěšná kariéristická právnička, která je se svým životem naprosto spokojená, neví o co přichází, když se nechce usadit a mít rodinu. Aby jí dokázala, že každá žena potřebuje ke štěstí milujícího manžela, řvoucí ušpiněné haranty a naleštěný baráček, přenese ji do alternativní budoucnosti a udělá z ní milující ženušku v domácnosti, která s kariérou dávno sekla, aby mohla vozit synka na fotbal, přebalovat dcerku a chystat manžílkovi večeři v domku na privilegovaném předměstí. S touto rolí se hlavní hrdinka samozřejmě asi po dvou scénách smíří, starost o dům, jídlo, děti a oslavy na poslední chvíli bez jakékoli předchozí zkušenosti ani nestojí za zmínku, protože v tomto zidealizovaném světě je vše tak jednoduché...No a za pár dní už jí na rodině hrozně záleží, stará se, jestli je dobrá matka a jestli rodina funguje tak jak má, a když ji o pár týdnů později vezme věštkyně zpátky, chce se vrátit. Taky se během tohoto zážitku stane lepším člověkem, jako takový Ebenezer Vydřigroš Díkůvzdání. Nevím co bylo horší, to jak ve filmu zničili hlavní hrdince život, nebo to, že se nám snažili namluvit, že je tahle noční můra univerzálním receptem na štěstí.

OBSAHUJE SPOILERY: V čase prvního shlédnutí tohoto filmu, cca před deseti lety, jsem film považovala za takový hororový průměr. Hranice průměru se ale v tomto žánru už dávno pohybuje někde jinde a teprve když jsem se na něj o dekádu později podívala znovu, připomnělo mi to, jak nevalně na tom byla americká hororová filmová scéna před spásným příchodem Jamese Wanna, který stočil všeobecné směřování vlastních filmů i výtvorů všech jeho následovníků k lepším zítřkům. Z dnešního pohledu The Messengers prostě neobstojí a těžko říct, o kolik lepší to bylo v době jejich vzniku. Film vrství klišé na klišé a napodobuje vše, co jsme i v roce 2007 už viděli tisíckrát - je tu scéna řádícího otce rodiny alá Amityville, rozpadající se opuštěný starý dům, kde straší, přeslazená rodinka, co se do něj nastěhuje a mentálně nevyrovnaná dívka, které nikdo nevěří, ale má pochopitelně pravdu, jako hlavní postava. Kromě toho, že duchové se na scéně objeví asi třikrát a nepostraší snad už ani batole, nedává smysl ani děj, jak je u snímků podobného typu zvykem. Aby zapomněli na trauma způsobené dceřinou autonehodou a ztrátou řeči malého synka, rozhodne se rodina opustit město a začít farmařit na opuštěné rozpadající se farmě, kterou nikdo jiný nechce, zřejmě v naději, že problémy plynoucí z tak razantní změny obživy, s níž nemají zkušenosti, a deprese z temného domu uprostřed nicoty přehluší jejich předchozí trable. Co čert nechtěl, v domě straší, hlavně ve sklepě, kam se před koupí domu zřejmě zapomněli podívat, a rodina se ocitá pod pravidelným útokem agresivního ptactva, což umocní jejich pocit, že na farmě musejí stůj co stůj zůstat, protože je to prostě ideální místo pro výchovu jejich dětí. Naštěstí jim přijde píchnout náhodný kolemjdoucí, co se poflakuje po jejich poli uprostřed ničeho. Nic o něm nevědí a nikdy ho neviděli, nejlogičtější reakcí je tedy svalnatého chlapíka okamžitě zaměstnat a ubytovat pod svou střechou, kde ho klidně můžou nechat na dlouhou dobu, třeba i v noci, samotného pouze s drobnou dospívající dcerkou a odrostlým batoletem. K jejich smůle jim rodinné štěstí pokazí, když si jejich nový kámoš při pohledu na krev vzpomene, že jaksi před lety právě v tomto domě zabil celou svou rodinu, současnost se mu v hlavě smíchá s flashbacky, hrábne mu a vezme na své zaměstnavatele vidle, dokud ho neodrovnají duchové jeho bývalé rodiny. Při závěrečné bitce s rodiči, téměř dospělou dcerou a jejím šamstrem na něj samozřejmě nikdo nemá, přestože jsou protivníci v několikanásobné přesile a na své straně mají hromadu duchů, kteří se ovšem zjevují až na poslední chvíli, aby zachránili situaci jako deux ex machina. Co by to bylo za horor, kdyby všechny postavy s křikem neutíkaly a nečůrali strachy za krabicema, namísto aby něco popadli a bránili se nebo aspoň zavolali policii. Ženské postavy se chovají až směšně nefeministicky, hystericky a nesmyslně, až to vypadá, že tvůrci filmu snad byla parta misogynů, co všechny holky na scéně chtěla ukázat jako co největší idiotky, ale abychom byli fér, jejich mužští kolegové na tom nejsou o moc líp, snad až na to, že tatík se po probodení hráběmi najednou zvedne na nohy a vytáhne dceru ze strašidelné bažiny. Jako pomyslná třešnička na dortu pak působí nechutně přeslazená závěrečná scénka jak z reklamy na ideální rodinku z padesátých let - otec v pracovním úboru na poli u traktoru objímá jednou rukou načančanou ženušku v šatech, která právě přinesla domácí limonádu, zatímco pokorná dcerka chová malého bratříčka a její přítel pomáhá otci na poli - chybí už jen stůl s domácí pečení, krajkové záclonky a šaty ve tvaru A. Jedinou výhodou filmu je asi překvapivá autenticita mladičké Kristen Stewart, která jako otrávená depresivní teenagerka vypadá v tomhle hororu daleko líp než ve Twilightu. Atmosféra babího léta je tu moc fajn, ale druhý díl si teda určitě nepustím.

Páté pokračování Insidious je víc rodinný doják než horor. Rodinná idylka je fuč, všichni zestárli a co se zdálo být na konci druhého dílu happyendem šlo do kytek. Josh a jeho žena jsou dávno rozvedení a žijí odděleně, Lorraine zemřela, z Daltona je nesympatický asociální adolescent, který odmítá otcovy pokusy najít si k sobě vzájemnou cestu a život obou ovlivnil definitivní výmaz vzpomínek na události prvních dvou filmů, který je nám připomenut hned v úvodních minutách příběhu. Josh má problémy s pamětí, které se pokusí léčit, Dalton se v rámci hodin umění pokouší sáhnout do hlubin své duše a začne kreslit výjevy ze své minulosti, a události se rozjíždí...tedy, ne tak docela. S tenčícím se obsahem popcornu v krabičce jsem netrpělivě očekávala tu hutnou atmosféru, děsivé duchy a démony, nálože lekaček, tajemné výjevy ze Zásvětí a důmyslné propojení s dalšími díly série, tak jako tomu bylo u předešlých filmů. Nic z toho se ale nekoná a Červené dveře působí, jakoby v téhle sérii ani neměly co dělat. Většina filmu se točí okolo vzájemného vztahu Joshe s Daltonem, Daltonova vysokoškolského života a jejich snah rozkrýt tajemství o své minulosti a odhalování toho, co divák předchozích filmů dávno ví. Znovu se tedy shrnuje děj prvních dvou filmů, otce i syna trápí vidiny, objevují své schopnosti astrální projekce atd., jen nudněji a zdlouhavěji, přičemž staví zákony předchozích dílů na hlavu - živí jsou najednou schopni vidět duchy, duchové ubližují živým i ve skutečném světě, živí jsou v Zásvětí přítomni, hypnózu ovládá každý a je neuvěřitelně snadné jí provést a postavy se chovají naprosto nelogicky. Drtivá většina filmu se přitom táhne jak rozteklý sýr a nenabídne skoro žádné strašení. V posledních minutách film dohání, kolik jen akce se dá za tu krátkou dobu zvládnout, opět na úkor logiky či budování atmosféry, a závěr působí vyloženě odfláknutě. SPOILER Dalton se bez vysvětlení ocitne za červenými dveřmi v démonově doupěti, a v cca třech scénách se Josh znovu naučí astrální projekci, najde syna a vysvobodí ho, aby se mohl vrátit do svého posedlého těla a přestat se pokoušet zabít kamarádku bez pudu sebezáchovy. KONEC SPOILERU To, čím jsme se dřív zabývali celý film je teď záležitostí několika rychlých scének, které samy o sobě působí jako hodně spoileroidní trailer na plnohodnotný film, který ovšem nepřijde. Návaznost na ostatní filmy je mizivá a až na úplný závěr s Lin Shaye žádné easter eggy nečekejte. Alespoň se série konečně uzavírá bez náznaku pokračování, protože i když Insidious 5 není vyloženě špatný film, v celé sérii je přebytečný a zbytečný a jeho úspěch zjevně stojí na nekonečném omílání událostí z předešlých dílů.

Příjemný hybrid akčních komedií typu Kick-Ass a hororových filmů o upírech, u kterého se dá skvěle vypnout a bavit. Akce a násilí je tu překvapivě hodně, na to že Renfield není veden jako akční film, ale ne zas tolik, aby nudily nebo znechutily. Vše ve filmu je bráno s nadsázkou a tak ani prolitá krev a gore nejsou prezentovány nijak explicitně, aby diváka odradily, ale naopak vtipně a zábavně - záporáci ryčí, zatímco je dvojka Hoult - Awkwafina bijí hlava nehlava a ty gagy, to prostě jen tak nevymyslíte. Vtipů jako takových je sice méně, než bych si přála, ale když už na ně dojde, tak to stojí opravdu za to. Příběh je sám o sobě moc fajn, kulisy taky, jen škoda že jsme z opuštěné nemocnice a celkově i z celého New Orleans neviděli víc. Ke všem kladným postavám si okamžitě vytvoříte vztah a přejete jim, aby vyhráli nad zlem a žili šťastně až navěky - a to nejen ústřední dvojici, ale i vedlejším postavám ze skupinové terapie. Nicolasi Cageovi role Draculy sedne, působí v ní vlastně až překvapivě normálně, což se nedá říct o jeho "normálnějších" rolích - herec asi konečně našel něco, co jeho exotismu sedne. Nejvíc pozornosti na sebe ale strhávají představitelé hlavní mužské a ženské role. Nicholas Hoult je sympaťák, na kterého se pěkně dívá a kterému prostě nejde nefandit a Awkwafina je překvapivě uvěřitelná. Oba působí, jako že by klidně mohli být vaši sousedé, což potěší obzvlášť v případě Awkwafiny - zdá se, že těm dobám, kdy ženské postavy v akčních filmech musely mít 20 kilo i s postelí a na sobě jen tunu makeupu, latexové spodní prádlo a kozačky na podpatku, už konečně odzvonilo. Naopak, Renfield je v tomto ohlednu příjemně a nenásilně feministický - ženské postavy jsou zde silné, hrdé a nezlomné, a muži se k nim také tak chovají - tedy žádné slintání nad jejich vnady nebo zacházení v rukavičkách. Mladá odhodlaná policistka i šéfka drogového kartelu vzbuzují respekt a strach, přesně jak bylo zamýšleno. A v případě Awkwafiny to jde i bez makeupu a ve vytahané policejní uniformě. Nepůsobí ale jako žádná potvora, naopak její motivace a povaha jsou pochopitelné a sympatické a její "obyčejnost" propůjčuje postavě mnohem větší opravdovost. Nemůžu opomenout ani skvělé flashbacky a propojení s příběhem původního černobílého Draculy a samozřejmě rockový soundtrack - nad My Chemical Romance moje srdce zaplesalo radostí. Jo, a počkejte si na graficky krásně zpracované titulky. Nemáte zač.

Kouzelný film pro děti, který zaujme i dospělého diváka. Snímek nenabízí jen překrásnou stop motion animaci, která v případě výjevů z přírody působí vyloženě realisticky, ale i silný příběh plný emocí, vážná témata zpracovaná tak, aby je pochopil i mladší divák, skryté významy i vtípky, kterým se zasmějí všichni. Zvláštní poetika filmu nenechá nikoho chladným a alegorické prvky vybízejí k zamyšlení. Prostě pastva pro oči i pro duši. Citlivější divák si možná i popláče. Myši patří do nebe jsou animák jako žádný jiný.

Sympatický coming of age film vypráví příběh o dospívání teenagerek na přelomu desátých a dvacátých let 21. století a dnešní generaci zachycuje překvapivě dobře. Booksmart (česky pod příšerným a zcela zavádějícím jménem Šprtky to chtěj taky) se dotýká všech témat současnosti, s nimiž se současná mládež setkává, ať už jde o sexualitu a genderovou identitu, feminismus, používání sociálních sítí, nutnost přivýdělku při zaměstnání, ale i třeba popularitu podcastů nebo ježdění uberem. Teenageři se přitom chovají neskutečně realisticky a ani jako příslušník generace Z nemůžu scénáři vytknout jakékoliv pochybení v chování nebo vyjadřování dospívajících. Žádné trapnosti typu "takhle si dospělí představují že se dnešní mládež chová a takhle si myslí, že mluví" se nekonají. Je vidět, že filmy pro teenagery se od devadesátých let hodně posunuly. A nějaký ten posun možná zaznamenala i komedie - konečně totiž nestojí na zesměšňování odlišností, protože i to je pro generaci Z typické. A určitě se najde někdo, kdo si bude stěžovat, jak je film děsně inkluzivní a jak ho už nebaví filmy s homosexuálními postavami a bude oplakávat doby, kdy komedie stály na strefování se do stereotypizovaných postav s nadváhou, jinou sexuální orientací nebo neamerickým původem, a kdy stačilo strčit do filmu chlapa v sukni, použít slovo buzna nebo nechat černocha mluvit o své rase jako o "negrech", přidat pár nechutně sexuálních poznámek a bylo to "vtipné". Ale Booksmart je konečně film, který umí bavit i bez homofobie, sexismu či rasismu a absence všeho výše uvedeného je neuvěřitelně osvobozující a osvěžující. Booksmart je film, na který se může podívat každý, a nemusí se bát, kdy se film začne navážet i do diváka samotného, protože ke všem svým postavám přistupuje s laskavostí a prezentuje je nikoli jako stereotypy stojící na jedné či dvou vlastnostech (běžný to zlozvyk středoškolských filmů) ale realisticky vykresluje jejich charakter. A tak může být jedna z hlavních postav při těle a nikdo to neřeší a dokonce se líbí klukům, lesbička nemá problém najít si mezi spolužáky holku, černý člen divadelního kroužku se promenáduje v ženských šatech a nikdo se o tom slůvkem nezmíní a v maturitním ročníku se mísí rasy, národnosti, i společenské vrstvy, a je to skvělé, protože tak to prostě je i v opravdovém životě (nebo alespoň v západním světě ano). Film je víc drama než komedie a vlastně se v něm nic moc nestane, chybí nějaký větší zvrat nebo konflikt, díky tomu ale zůstává víc prostoru na vykreslení sympatických, opravdově působících charakterů. Booksmart je prostě skvělé okénko do života dospívajících v roce 2019 a až nám všem bude osmdesát, bude se u něj krásně vzpomínat.

Filmařsky dobře odvedená práce, dobré herecké výkony a sympatické obsazení posunují jinak průměrný námět o level výš. Papežův vymítač není horor plný lekaček a hrůzných scén, při nichž budou diváci prchat s kina. Mnohem víc je to drama o rodině, vnitřních démonech, pocitu viny a síle víry. Náboženství hraje pochopitelně stěžejní roli, troufám si říct, že daleko větší, než samotný démon. Příběh jste už určitě slyšeli stokrát, tajemství pohřbené pod hradem není nijak objevné a ani žádná krize víry se tu nekoná. Film ale vyvolává příjemnou úzkost komorního dramatu, co dalšího se stane postavám pobývajícím na hradě s chlapcem posedlým démonem. Střídání angličtiny, španělštiny, italštiny a latiny je ve filmu příjemným osvěžením a totéž se dá říct i o neustálých Amorthových vtípcích, které zlehčují jinak neveselý příběh a ukazují nám zase jinou stránku exorcisty - tu lidskou, která se nebere vždy úplně vážně.

Filmům od Marvelu už skoro ze zvyku udílím nejvyšší ohodnocení, z výjimkou několika slabších kousků mimo MCU, kde mi 4* přišly více odpovídající, a taky kromě průměrného Hulka, který to u mě dotáhl na (silné) tři hvězdy. Bohužel, poprvé musím udělit nižší hodnocení, protože tohle byl snad nejzbytečnější superhrdinský (nebo superzáporácký?) film, jaký jsem kdy měla tu čest shlédnout. Z prvního Venoma si nepamatuju v podstatě nic, jen to, že to byla slušná akční konina s nějakou tou vtipnou hláškou, která si ode mě nakonec vysloužila dokonce čtyři hvězdy. Jak je u sequelů ale často zvykem, kvalita šla u dvojky dolů, a to velmi výrazně. Příběh je utkaný ze stokrát omletých zápletek a klišé, které vyšly z módy snad už ve 20. století, a stojí vlastně jen na rádoby vtipných hádkách Venoma s jeho hostitelem a záporákovi tak zoufale slabém, že by bylo snad lepší, kdyby film žádného neměl. Jeho backstory by vymyslelo i pětileté dítě po lobotomii, neboť jde o klasického "chudinku psychopata" který se mstí za týrání a šikanu v dětství a jediné co si přeje, je kamarádit se s Eddiem a najít cestu ke své dávno ztracené lásce. Když ho Eddie místo toho využije jako dobrý reportérský materiál a odhalí, kam pohřbil své oběti, pozve si ho na kobereček a během setkání Eddieho pokouše, načež se promění v obdobu Venoma a uteče, aby vysvobodil svou milou z vězení. Eddie (kterému to zapaluje jak mokrému dříví) situaci pochopí, až když mu ve zprávách ukážou, co se po kontaktu s jeho černou krví z "pouhého" masového vraha stalo, ale rozhádal se s Venomem, který se nakonec nalepil na jeho bývalou, takže ho musí uprosit, aby se vrátil a mohl s jeho pomocí bojovat v Carnagem. Akční scény jsou buď bezduché CGI souboje obou příšerek nebo sólo akce typu King Kong, kdy se Venom nebo Carnage dopouští nesmyslného a bezúčelného násilí, přičemž ho nikdo nemůže zastavit. Nejzajímavější postava Frances absolutně nevyužitá, Carnageův backstory hrubě načrtlý, aby se mohlo honem honem přejít k akci, a celý ten vztah mezi Venomem a jeho "potomkem" zůstává kompletně neprobádaný. Proč krucinál chce ta zdeformovaná příšerka zabít svého "tatíka" když bez něj by vůbec neexistovala? Ale to je fuk, hlavně že díky tomu je ve filmu někdo, kdo s Venomem svede mozkyvýmývající digitální supersouboj! Pořádně s ním jebni o zem! A ještě! Joooooo, to je ono! Proč že se to tu mlátíme jako dva idioti? Nežvaň a bav diváky!  Hardy a Harrelson jsou sympaťáci, ale nemají tady vůbec co hrát. Scénář psalo asi Marcelovo dítě a vydalo ho pod otcovým jménem, jinak si ten bordel neumím vůbec vysvětlit. Vztah Carnageho a hlavně Eddieho s jeho vesmírným parťákem, na němž film stojí, je prošpikován hláškami tak trapnými a ubohými, že nikdo starší deseti let se prostě nezasměje. Villainovská romance je jakousi parodií na Jokera a Harley Quinn nebo možná Bonnie a Clydea, bez chemie a bez jiskry. A ve všem tom patosu vás nemlátí, ale přímo vám do očí vrážejí hřebíky nesmysly a nelogičnosti. Buď chlap Eddie! V životě by mě nenapadlo, že emzák z cizí planety, co strávil pár měsíců na Zemi, bude trpět toxickou maskulinitou, ale stalo se. No co že to nedává smysl? Hlavně ať všichni vidí, že Venom je pořádnej macho tvrďák! A jelikož jsme u Marvelu, nesmí tady chybět potitulková scéna, tentokrát s nevysvětlitelnou teleportací, která se možná objasní v příštím díle (těště se!) anebo taky ne. A vše korunujeme navázáním na jiný film z MCU, konkrétně na Spider-mana! Upřímně, v Raimiho sérii patřil Venom k mým nejoblíbenějším záporákům a těšila jsem se, až se objeví i v nové MCU sérii, ale jako fanouška mě opravdu nepotěšilo, že tenhle paskvil hodlají navázat na skvělé snímky s Tomem Hollandem a pošpinit dobré jméno pavoučí série, nebo ještě hůř, srazit kvalitu budoucího Spideyho příběhu na kolena, jako se jim to už povedlo tady. A to má tahle hrůza mít ještě třetí díl. RIP Marvel.

Upřímně, celý ten hukot okolo norského remakeu Tří oříšků je značně přestřelený a přijetí filmu českým a slovenským publikem podle očekávání předpojatá. Ne, vážně se nejedná o tragédii, a už vůbec ne takových rozměrů, jak se našinci tváří. Nejsem příliš častý divák našich Tří oříšků, ale až na několik lajn ze scénáře, které jsou identické s českou verzí, jsem ve Třech přáních první film nijak moc neviděla. Rozhodně nejde o žádnou vykrádačku. Že to má stejný děj? Od toho je to pohádka. Ty jak známo kolují mezi lidmi a vypráví se jak v Česku, tak v Norsku, tak třeba v Japonsku. Nevidím v tom žádný problém. Norům se líbila naše česká verze pohádky a tak si natočili vlastní pohádku, přičemž se drželi námětu ze Tří oříšků. Sám o sobě film nijak zvlášť nevyniká, neurazí, nenadchne. U nás byl ale od počátku odsouzen k zatracení. Konzervativní Čechoslováci si nedají na Popelku sáhnout, tudíž diváci od počátku přistupují k filmu s odporem. A pak je tu ta hojně komentovaná scéna s homosexuálním polibkem, který je mimochodem přifouknutý úplně stejně. V dálce si dva lidi, o kterých si později uvědomíte, že jsou to kámoši, dají pusu, a zpátečničtí a zřejmě stále více homofobní Čechoslováci si z toho hned nadělají do kalhot. Norská Popelka nepřekvapila, reakce našinců na ni, bohužel, taky ne.

Co o filmu říct...je to romantické drama. Pokud tenhle žánr nemusíte, Harry a Sally vás nepřesvědčí. Zpracováním je to kvalitní film. Obzvlášť povedená je práce se střihem, vsuvky s rozhovory se šťastně sesdanými páry a zasazení scén - zajímavé scenérie New Yorku v pravidelně se opakujících podzimních, vánočních a novoročních kulisách. Je úžasné, že se během 91 minut můžete projít barevným Central parkem, Metropolitním muzeem umění, vánočními ulicemi města, zavítat na novoroční večírek a to všechno v jednom filmu. Nejsem cílová skupina, ale není chybou filmu, že hodinu a půl dlouhé rozhovory o vztazích a sexu nejsou můj šálek čaje.