korela

Na filmy od Hallmarku se v období svátků dívám ráda - bývají sice plná přeslazených klišé a jeden stěží rozeznáte od druhého, ale mají v sobě takový ten feel good potenciál, který spolu s všudypřítomnými svátky a lehce stravitelným příběhem i pojetím vytváří ideální podívanou pro tohle období. O Family Thanksgiving to ale bohužel neplatí. Za prvé, Díkůvzdání je asi ve třech scénách, a o Vánocích to (navzdory posteru) vůbec není, takže pokud jste si tak jako já film vybrali kvůli svátečnímu ladění, doporučuji sáhnout rovnou po něčem jiném. A za druhé, sledovat tenhle příběh bylo vyloženě bolestné. Nějaká jakože věštkyně si umane, že jedna úspěšná kariéristická právnička, která je se svým životem naprosto spokojená, neví o co přichází, když se nechce usadit a mít rodinu. Aby jí dokázala, že každá žena potřebuje ke štěstí milujícího manžela, řvoucí ušpiněné haranty a naleštěný baráček, přenese ji do alternativní budoucnosti a udělá z ní milující ženušku v domácnosti, která s kariérou dávno sekla, aby mohla vozit synka na fotbal, přebalovat dcerku a chystat manžílkovi večeři v domku na privilegovaném předměstí. S touto rolí se hlavní hrdinka samozřejmě asi po dvou scénách smíří, starost o dům, jídlo, děti a oslavy na poslední chvíli bez jakékoli předchozí zkušenosti ani nestojí za zmínku, protože v tomto zidealizovaném světě je vše tak jednoduché...No a za pár dní už jí na rodině hrozně záleží, stará se, jestli je dobrá matka a jestli rodina funguje tak jak má, a když ji o pár týdnů později vezme věštkyně zpátky, chce se vrátit. Taky se během tohoto zážitku stane lepším člověkem, jako takový Ebenezer Vydřigroš Díkůvzdání. Nevím co bylo horší, to jak ve filmu zničili hlavní hrdince život, nebo to, že se nám snažili namluvit, že je tahle noční můra univerzálním receptem na štěstí.

OBSAHUJE SPOILERY: V čase prvního shlédnutí tohoto filmu, cca před deseti lety, jsem film považovala za takový hororový průměr. Hranice průměru se ale v tomto žánru už dávno pohybuje někde jinde a teprve když jsem se na něj o dekádu později podívala znovu, připomnělo mi to, jak nevalně na tom byla americká hororová filmová scéna před spásným příchodem Jamese Wanna, který stočil všeobecné směřování vlastních filmů i výtvorů všech jeho následovníků k lepším zítřkům. Z dnešního pohledu The Messengers prostě neobstojí a těžko říct, o kolik lepší to bylo v době jejich vzniku. Film vrství klišé na klišé a napodobuje vše, co jsme i v roce 2007 už viděli tisíckrát - je tu scéna řádícího otce rodiny alá Amityville, rozpadající se opuštěný starý dům, kde straší, přeslazená rodinka, co se do něj nastěhuje a mentálně nevyrovnaná dívka, které nikdo nevěří, ale má pochopitelně pravdu, jako hlavní postava. Kromě toho, že duchové se na scéně objeví asi třikrát a nepostraší snad už ani batole, nedává smysl ani děj, jak je u snímků podobného typu zvykem. Aby zapomněli na trauma způsobené dceřinou autonehodou a ztrátou řeči malého synka, rozhodne se rodina opustit město a začít farmařit na opuštěné rozpadající se farmě, kterou nikdo jiný nechce, zřejmě v naději, že problémy plynoucí z tak razantní změny obživy, s níž nemají zkušenosti, a deprese z temného domu uprostřed nicoty přehluší jejich předchozí trable. Co čert nechtěl, v domě straší, hlavně ve sklepě, kam se před koupí domu zřejmě zapomněli podívat, a rodina se ocitá pod pravidelným útokem agresivního ptactva, což umocní jejich pocit, že na farmě musejí stůj co stůj zůstat, protože je to prostě ideální místo pro výchovu jejich dětí. Naštěstí jim přijde píchnout náhodný kolemjdoucí, co se poflakuje po jejich poli uprostřed ničeho. Nic o něm nevědí a nikdy ho neviděli, nejlogičtější reakcí je tedy svalnatého chlapíka okamžitě zaměstnat a ubytovat pod svou střechou, kde ho klidně můžou nechat na dlouhou dobu, třeba i v noci, samotného pouze s drobnou dospívající dcerkou a odrostlým batoletem. K jejich smůle jim rodinné štěstí pokazí, když si jejich nový kámoš při pohledu na krev vzpomene, že jaksi před lety právě v tomto domě zabil celou svou rodinu, současnost se mu v hlavě smíchá s flashbacky, hrábne mu a vezme na své zaměstnavatele vidle, dokud ho neodrovnají duchové jeho bývalé rodiny. Při závěrečné bitce s rodiči, téměř dospělou dcerou a jejím šamstrem na něj samozřejmě nikdo nemá, přestože jsou protivníci v několikanásobné přesile a na své straně mají hromadu duchů, kteří se ovšem zjevují až na poslední chvíli, aby zachránili situaci jako deux ex machina. Co by to bylo za horor, kdyby všechny postavy s křikem neutíkaly a nečůrali strachy za krabicema, namísto aby něco popadli a bránili se nebo aspoň zavolali policii. Ženské postavy se chovají až směšně nefeministicky, hystericky a nesmyslně, až to vypadá, že tvůrci filmu snad byla parta misogynů, co všechny holky na scéně chtěla ukázat jako co největší idiotky, ale abychom byli fér, jejich mužští kolegové na tom nejsou o moc líp, snad až na to, že tatík se po probodení hráběmi najednou zvedne na nohy a vytáhne dceru ze strašidelné bažiny. Jako pomyslná třešnička na dortu pak působí nechutně přeslazená závěrečná scénka jak z reklamy na ideální rodinku z padesátých let - otec v pracovním úboru na poli u traktoru objímá jednou rukou načančanou ženušku v šatech, která právě přinesla domácí limonádu, zatímco pokorná dcerka chová malého bratříčka a její přítel pomáhá otci na poli - chybí už jen stůl s domácí pečení, krajkové záclonky a šaty ve tvaru A. Jedinou výhodou filmu je asi překvapivá autenticita mladičké Kristen Stewart, která jako otrávená depresivní teenagerka vypadá v tomhle hororu daleko líp než ve Twilightu. Atmosféra babího léta je tu moc fajn, ale druhý díl si teda určitě nepustím.

Páté pokračování Insidious je víc rodinný doják než horor. Rodinná idylka je fuč, všichni zestárli a co se zdálo být na konci druhého dílu happyendem šlo do kytek. Josh a jeho žena jsou dávno rozvedení a žijí odděleně, Lorraine zemřela, z Daltona je nesympatický asociální adolescent, který odmítá otcovy pokusy najít si k sobě vzájemnou cestu a život obou ovlivnil definitivní výmaz vzpomínek na události prvních dvou filmů, který je nám připomenut hned v úvodních minutách příběhu. Josh má problémy s pamětí, které se pokusí léčit, Dalton se v rámci hodin umění pokouší sáhnout do hlubin své duše a začne kreslit výjevy ze své minulosti, a události se rozjíždí...tedy, ne tak docela. S tenčícím se obsahem popcornu v krabičce jsem netrpělivě očekávala tu hutnou atmosféru, děsivé duchy a démony, nálože lekaček, tajemné výjevy ze Zásvětí a důmyslné propojení s dalšími díly série, tak jako tomu bylo u předešlých filmů. Nic z toho se ale nekoná a Červené dveře působí, jakoby v téhle sérii ani neměly co dělat. Většina filmu se točí okolo vzájemného vztahu Joshe s Daltonem, Daltonova vysokoškolského života a jejich snah rozkrýt tajemství o své minulosti a odhalování toho, co divák předchozích filmů dávno ví. Znovu se tedy shrnuje děj prvních dvou filmů, otce i syna trápí vidiny, objevují své schopnosti astrální projekce atd., jen nudněji a zdlouhavěji, přičemž staví zákony předchozích dílů na hlavu - živí jsou najednou schopni vidět duchy, duchové ubližují živým i ve skutečném světě, živí jsou v Zásvětí přítomni, hypnózu ovládá každý a je neuvěřitelně snadné jí provést a postavy se chovají naprosto nelogicky. Drtivá většina filmu se přitom táhne jak rozteklý sýr a nenabídne skoro žádné strašení. V posledních minutách film dohání, kolik jen akce se dá za tu krátkou dobu zvládnout, opět na úkor logiky či budování atmosféry, a závěr působí vyloženě odfláknutě. SPOILER Dalton se bez vysvětlení ocitne za červenými dveřmi v démonově doupěti, a v cca třech scénách se Josh znovu naučí astrální projekci, najde syna a vysvobodí ho, aby se mohl vrátit do svého posedlého těla a přestat se pokoušet zabít kamarádku bez pudu sebezáchovy. KONEC SPOILERU To, čím jsme se dřív zabývali celý film je teď záležitostí několika rychlých scének, které samy o sobě působí jako hodně spoileroidní trailer na plnohodnotný film, který ovšem nepřijde. Návaznost na ostatní filmy je mizivá a až na úplný závěr s Lin Shaye žádné easter eggy nečekejte. Alespoň se série konečně uzavírá bez náznaku pokračování, protože i když Insidious 5 není vyloženě špatný film, v celé sérii je přebytečný a zbytečný a jeho úspěch zjevně stojí na nekonečném omílání událostí z předešlých dílů.