radektejkal

Všechny děje, všechno světské, byť aktuálně seevíc exhaltované, vyšumí do "hopsání a kramářských písní". To je entropie, s tím se nedá nic dělat. Nejlepší je vyrovnat se s tím co nejdřív; kdo si troufne, tak ještě za života slavné osoby. Případová postmoderní studie Miloše Orsona Štědroně je samozřejmě v pořádku.

Takové věci je třeba opakovat, tak i jinak, aby si levičáci, kterých je v národě stále většina - a ke kterým patřím i já - nezapomínali na jednu z hlavní komunistických doktrín: zánik individua. A to já - rovněž individualista - nikdy nemohu přijmout.

Makhmalbafovy scénáře jsou výborné, výjimkou není ani scénář tohoto filmu; odpovědní za scénář jsou sice dva, ale myslím, že hlavní nápady jsou jeho dílem. Po exposé, které nám předvádí (ostatně jasno- či tmo-zřivě) běžný život presidenta-diktátora a následné převzetí moci opozicí, nastává "velká proměna": velký president se stává malým člověkem a z malých lidí se stávají malí prezidenti. Film postupuje po dějových krocích krocích až po předpokládané vyvrcholení. Nakonec si pak ještě mužeme říct: ten president mohl být docela dobrým chlápkem, kdyby nebyl presidentem. (A recipročně také: ty lidi jsou stejná lůza předtím jako potom.) - Po druhém zkouknutí přidávám hvězdu.

Mám chvíle, kdy se á chuť podívat na nějaký nenáročný film, ne-postmoderní, ne-surrealistický, ne-experimentální. Chci se prostě jen dívat. Dosud jsem myslel, že nějaká napínavá detektivka bude to pravé. Ale nikdy nebylo. Mýlil jsem se; nejlepší pro tyto chvíle je "chabrolovka". Pohled na bretaňský venkov, kdy se průmyslová revoluce přetavuje do 1. války, největší "breakdown" (selhání, kolaps), který Evropa kdy zažila. Bicykly a vlaky, dřeváky, kůň jako symbol hrdosti, skříňové postele, stále přítomné zlo, které se projevuje cykly hladu a násilí, prostý život nebo povídání na pomezí pohádky.

Když (před mnoha lety) měl můj mladší syn svatbu pod bartošovickým platanem, neměl jsem o černých Češích (toto označení se mi líbí nejvíc) ani ponětí. Celá kauza - jak ji předvádí i formálně velmi dobře natočený dokument - vyvolává snad plnou paletu pocitů a úvah. Sympatie samozřejmě dominuje. Film navíc zvedá stavidla fantazie, která mezery v osudech černých krasavic a šviháků vyplňuje.

Vzhledem ke své nepokryté snaze zobrazit realitu, se jedná v podstatě o agitační film: dělejte tohle a skončíte takhle! Zde je masa - na rozdí od Canettiho nebo Freuda - zobrazená jako tavící kotel, do kterého každý hodí nějkou svou (jinak utajovanou) neřest. Jednotlivec vraždí a zahlazuje stopy / masa dělá bugr a lynčuje. Fanda Sparty je stejný jako fanda Liverpoolu, akorát se jinak jmenuje: klub i on. Kdo se už jednou stal součástí masy je pravděpodobné, že jí opět bude, i když se sdruží v jiném jménu a za jiným účelem. Film samotný měl jistou dokumentární úroveň, přestože nevím, co jaké míry je použitelná.

Na tenhle film jsem se původně dívat nechtěl, ale jako bývalý speleolog jsem nakonec neměl volbu. Když jsem začínal v Býčí skále, byl ještě živý příběh Šlechta/Zahradníček z Amatérské jeskyně, už to bude 53 let. Zde jsem ani tak neobdivoval práci profesionálů, přestože "přepravní uspání" hochů bylo asi na hraně. Spíš fyzická odolnost hochů, v jeskyni byli 10 dnů (?) pouze v trenýrkách a tričku. Jaká tam byla teplota, 10, 12° C? O psychické odolnosti nemluvě, v tom ale měli zřejmě před námi výhodu meditace. Ale nakonec byli všichni šťastni; v takových případech to bývá vždycky (mé štěstí je ale zakaleno osudem těch, kteří si kamenné rozsedlině lokli poslední hlt vzduchu). Ještě k té anestezii: šlo nejen o fyzické znehybnění, toho by šlo dosáhnout i mechanicky, ale současně i o znehybnění psychické.

Cesta do "srdce temnoty", k dětským zombies nezemřelých při tsunami. Žena se domnívá, že její dítě nezemřelo, otec, že zemřelo. Její víra ji nakonec dovede do společnosti nemrtvých (vinjanů), jeho nevíra do společnosti definitivně mrtvých. - Myslím, že jsme si na chvíli odskočili i do kambodžského Angkor Vatu.

Podobně jako garmon***** mě velmi brzy zaujal vytříbený postmoderní přístup, především k ději. Jako by na to měl Solovjej patent. Ale zase, na druhé straně, film neztratil onu pověstnou ruskou románovou přehlednost. Označil bych jej "film soudobý", podobně jako se označuje soudobá hudba.  A podobně: nechci do něj ani nijak zasahovat, vždyť se odehrává mimo mě: nijak mě nezasahuje, a ani já do něj nechci šťourat. Postmoderní díla usilující o objektivitu se tříští do množství subjektivit, která už nejsou schopna ji  reprodukovat. Postmoderní dílo je libé v tom, že vás nikdo nemůže rušit jeho převypravováním.

Viz  rivah**, doplňuji jen jedno slovo: Béčkové krimi noir s chladně vypočítavou pschopatickou ženou manipulující muži.