Radek99

Skvělý film o ne/kompatibilitě dvou zcela odlišných kultur, Tom Tykwer je zpátky v plné formě. Úvodními postmoderně pojatými titulky trochu mystifikuje, když vytváří dojem, že se vrací do éry Loly běžící o život, pak ale otočí formálním kormidlem a začne vyprávět klasickou hořkou komedii o krizi středního věku a ,,tiché dohodě" života ,,amerického snu". Vtip je ovšem v tom, že frustrace ,,Americké krásy" se odehrává v Saudské Arábii, zemi a režimu tak civilizačně vzdáleném, že první polovina filmu vystačí s pouhým výčtem odlišností. Německý tvůrce umně akcentuje civilizační absurdno, mající až kafkovský rozměr (pronikání do ,,zámku", party na dánské ambasádě, Søren Kierkegaard, Copenhagen). V závěru Tykwer jako přesvědčený multi-kulturista sice nabídne coby smíření klasickou (multietnickou) romanci, tedy jakýsi objektivizovaný pohled (na základě premisy, že láska boří jakékoliv bariéry), ovšem chtě nechtě zůstává v intencích svého civilizačního rastru a zákonitostí a klišé západního filmového průmyslu, je nad slunce jasné, že Saudové by tento pohled zcela jistě nesdíleli (a kdyby tenhle film vzešel z jejich národní kinematografie, vypadal by docela jinak). Nic to ovšem nemění na faktu, že Tykwer nastavil svůj zoom na v západní kinematografii celkem opomíjený fenomén reflexe globálního kapitalismu a na vypíchnutí nostalgického zamyšlení se nad tím, zda nebylo ekonomicky a politicky chybné přesunout gró průmyslové výroby mimo území západního civilizačního okruhu, zde konkrétně mimo USA. Je otázkou, zda vývoz a licencování technologií (a nutno podotknout i idejí) mimo Evropu a Severní Ameriku není vysoce kontraproduktivní...

Rastrem dítěte asi průměrný animák, ovšem perspektivou dospělého západního diváka politicky nekorektní adaptace počítačové hry, v níž do Evropy vtrhne horda muslimských migrantů, tedy pardon na ostrov ptáků připlují ne/pozváni prasata, dekadentní party Evropu/ostrov infiltrují a ve výsledku jde jen o jedno - o vejce/budoucí potomky... Nečekal bych, že někdo něco takhle průhledně symbolického vůbec natočí... S obávanou politickou korektností to ještě naštěstí není tak špatné...

Velmi syrový a silně naturalisticky provedený postapo snímek debutujícího režiséra Stephena Fingletona, optikou tohoto komorního filmu opravdu velmi slibného a nadějného tvůrce, kolega Rob Roy to napsal přesně... Absence filmové hudby, pomalé tempo vyprávění, hutná atmosféra, z hlediska obnažení se náročné herecké party... PS: Předseda Pirátské strany Ivan Bartoš v dosud neviděné roli... :-)

Tenhle primácký seriálový paskvil ani nemá cenu komentovat, snad jen posmutnělý povzdech nad hereckou účastí Petra Čtvrtníčka, jenž tak jde zřejmě ve stopách herců Divadla Sklep, kteří svůj humor a poetiku postavili kdysi na tom, že parodovali mainstreamový brak a pokleslou televizní kulturu...aby nakonec všichni (čest světlé výjimce Davida Vávry) skončili v tenatech mainstreamové televizní žumpy...

Původně naprosto vizionářská filmová předpověď teroristických útoků v západní Evropě (film byl natočen ještě před útoky na redakci časopisu Charlie Hebdo), ze zpětného pohledu vzhledem k řetězové řadě událostí ve Francii a Německu vysoce aktuální snímek... ,,Co kdyby" scénář Nicolase Boukhriefa a Erica Besnarda se skutečně trefil do reality a zhmotnil se ve skutečné vlně řádění džihádistů, což se v dějinách kinematografie děje povětšinou spíše vzácně, a opravdu si nemyslím, že by z toho oba tvůrci měli radost. Příběh pětice francouzských občanů, zradikalizovaných mladíků z druhé generace muslimských emigrantů, kteří vyslyšeli výzvu k džihádu a chystají se zaútočit na Paříž, ,,hlavní město hříchu". Kolik takovýhle teroristických buněk je v Evropě ještě aktivních? Raději nevědět... Umění by mělo šokovat, konfrontovat samolibé diváky se zneklidňující realitou a zároveň je provokovat a analyzovat situaci. Tohle je ona ošklivá pravda. Jsme ve válce s muslimským fanatismem... Co se formální stránky týče, Nicolas Boukhrief natočil spíše komorní film, zvolil pomalé tempo vyprávění, v druhé půli se pak snaží zakomponovat do svého snímku i vyprávěcí postupy klasického thrilleru, což mne osobně trochu rušilo. Je zajímavé, že ač jeden z hrdinů natáčí většinu příprav na videokameru, Boukhrief nepoužil tento formální prvek ani jednou a nezdůraznil tak (pseudo)dokumentární rovinu snímku, čemuž bych já osobně coby divák dal přednost. Obecně lze ovšem konstatovat, že v případě Skryté války obsah vysoce převyšuje zvolenou formu...

Když televizní vaření není radost, ale otrava. Nevím, proč to produkci nedošlo, ale televizní obrazovka má své zákonitosti a jednou z nich je to, že televizní obrazovka selektuje ,,mluvící hlavy" a mohou se na ni dostat pouze ty charismatické a sympatické...což obé ovšem Ditě P. fatálně chybí... Trend ,,naturščiků" funguje ve filmech tzv. České nové vlny, nikoliv v televizní gastroshow... Nic na tom nezmění profesionálně velmi dobře provedená kamera a kvalitní produkční zázemí...

Nádherná retro atmosféra! Sci-fi a osmdesátky na plný koule! Steven Spielberg meets The X-Files and Freaks and Geeks. Najednou jsem se zase cítil jako čerstvě -náctiletý... Opravdu podařená seriálová pocta všem těm krásným soft sci-fi filmům a mysteriózním hororům z 80. let a skoro až neuvěřitelná metamorfóza k dobové produkci cílené především na dětského a dospívajícího diváka. Kdybych to nevěděl, neuvěřil bych, že tenhle seriál nevznikl v 80. letech, ale až teď... Skvělá hudba! PS: Na výběru (nejenom dětských) herců je dobře patrno, jak se za těch cca 30 let změnil ideál krásy a estetický úzus... Série 1: 90% Série 2: 95%, Série 3: 70%, Série 4: 80%

Velmi originální ryze postmoderní křížení žánrů - romcom (romantická komedie) zasazená do kontextu mafiánského dramatu, v němž hlavní roli hraje palermská Cosa Nostra a soudní procesy proti ní vedené italským státem...bohužel Pif nezvládl vybalancovat jemnou nerovnováhu mezi ,,říci hodně málem" a ,,neříci mnoha slovy nic" a i když mezi humorným a tragickým jsou jistá zajímavá pojítka a mnoho nápadů je originálních a roztomilých (Arturova karnevalová maska a vůbec fascinace Giuliem Andreottim kupříkladu), výsledný filmový miš-maš nic světoborného neřekne... ,,Palermský Forest Gump" promrhal svou šanci. Je velká škoda, že tvůrci nenechali diváka nahlížet celý film pouze dětskou optikou, tak jak se to děje zhruba v první polovině snímku, ta naivní poetika nevinného dětského světa funguje mnohem lépe, než rastr dospělých očí. Pifův pokus dosáhnout příliš mnoho věcí najednou se úplně nepovedl a je to věčná škoda, tenhle film měl ambice stát se nesmrtelným...

Co by se stalo, kdyby se v člověku postupně začalo vypínat Superego? Na to odpovídá legendární thriller Joela Schumachera, ve své tenzi předskakující Fincherův Klub rváčů o nějakou tu dekádu. Stres městského života kapku po kapce plnící vrchovatou nádobu lidské trpělivosti. Volný pád má něco z Taxikáře, ale ta frustrace z ,,betonové džungle" má trochu odlišný rozměr...není tu podána na syrovo, ale se zjevnou nadsázkou, satiricky...což je styčná plocha právě s Fincherovým filmem. Hutný černý humor je nosný, ve všech těch scénách reflektujících všednodenní stresující situace, ty malé každodenní buzerace, ústrky, korporátní šikanu řadového zákazníka, úskalí mezilidského styku, lidskou neomalenost a agresivitu...škoda, že jak se příběh chýlí k závěru, tvůrci udělali z hlavního hrdiny vyloženého psychopata, ta dřívější nejednoznačnost, dvojaká interpretace jeho postupných činů byla pro vnímavého diváka mnohem zajímavější...

Hodně neotřele pojatá studie psychopata s opravdu unikátním hereckým výkonem Boba Hoskinse a ač jde v kontextu Egoyanovy tvorby o jednodušší a méně vrstevnatý film (Egoyanovým uměleckým vrcholem je rozhodně zatím aktuálně poslední snímek Vzpomeň si), kanadský režisér v případě Feliciiny cesty dokázal velmi originálně naplnit psychologický thriller humorem a ironií, což je v daném žánru dosti nezvyklé, ale pro Egoyanovu tvorbu v podstatě charakteristické. Osudové setkání truchlivé anglického kuchaře a naivní irské dívky v kýčovitém magnetismu televizního kurzu vaření, z kterého nejednomu zaskočí sousto v hrdle...