Radek99

Jestli bych měl vybrat nějaký film jako ukázku dobře zvládnutých postmoderních přístupů ve filmovém umění, pak bych zřejmě volil právě Lolu Toma Tykwera. Jeho typicky ,,špinavý" námět o hrdinech překračujících z různých důvodů zákon tvůrce vypráví hned třikrát a pokaždé s jemnou změnou některého z detailů, díky níž se celý syžet uhne a vytvoří zajímavou alternativu ke skutečnému příběhu (tím zřejmě reflektuje nejnovější teoretické poznatky o paralelních vesmírech z kvantové fyziky, tedy teorii paralelních vesmírů profesora Stephena Hawkinga...). V tom ale vězí tak trochu háček Tykwwerova autorského záměru - nedá se vlastně říci, která z těchto tří verzí je skutečná, všechny žijí v paralelních světech a čekají na svou šanci uskutečnit se (podobně, leč ne takto progresivně, nahlíží divák i na dějovou linku třeba i ve filmu Butterfly Effect). Leitmotivem je Lola závodící (originální název Lola rennt = Lola závodí) s časem. Tomu je pak podřízeno téměř vše - obrovská dynamika filmu, rychlý a téměř klipový střih, výběr hudby, synchronizace obrazu a zvuku... Za zmínku stojí i další postmoderní prvek - mísení forem, kdy hraný film je prokládán animovanými sekvencemi. Tenhle progresivní Tykwerův experiment se překvapivě netříští, ale jemným sémantickým posunem modeluje významovou rovinu filmu. Shrnuje v sobě mnoho vlivů - ať už hudební videoklip, fenomén MTv, detektivku, klasický thriller, nebo i německý sociálně laděný film. Zvlášť dobrý je i výkon německé herečky Francesky Potente (škoda jen, že svůj zřejmý talent později zahazuje ve škvárech, jako je třeba horor Anatomie). Zkrátka Lola běží o život je důkazem toho, že se Tomu Tykwerovi vyplatila odvaha experimentovat. Velmi, velmi vydařený filmový experiment...

Výjimečná ukázka dokonalého filmu. Filmová řeč Jeana-Pierre Jeuneta je tak osobitá a úchvatná, že se dá jen stěží přesně verbálně opsat, převládá v ní málokdy vídaná manýra. V jeho dílech je rozhodující především ona zvláštní čarokrásná estetika založená na uchvácení (většinou obskurním) detailem, který se po střípcích, tisíci drobných a roztomilých legrácek a vychytávek, skládá do magického obrazu světa, který plyne před očima fascinovaného diváka ve zvláštních perspektivách a dává na odiv efektní formu, ale i svou pomíjivost tím, že neustále zdůrazňuje svou ohraničenou filmovou existenci. Je to jakási francouzská forma magického realismu, míst, jež jsou obydlena postavami, které mohou žít jen v narativních světech, ale které jsou právě proto pro vnímající subjekt přitažlivé a blízké...tak blízké... Jistě tu hraje roli i čistě postmoderní filmový přístup - Amélie komunikuje často přímo s divákem, dívá se přímo do kamery, tedy na vás, ožívají obrazy , fotografie a věci, některé dokonce i mluví, vypravěč je božsky vševědoucí a dává divákovi takové množství informací, že přesně postihuje fenomén informačního zahlcení, v dynamické dualitě filmu ale proti nim stojí pasáže meditativní a umělecké, postihující ,,skrytý" význam světa (kůň běžící při Tour de France, sbírka fotek z fotoautomatu). Nemalou roli hraje také nadsázka a humor - a to jak jazykový či situační, tak i ten ,,sémantický", je často sám o sobě nositelem významu, posouvá a určuje děj příběhu (roztomilý trpaslík ,,posílající" pohlednice z cest ovlivňuje citové rozpoložení Améliina otce, vůbec Améliino ,,hraní si" na boha ovlivňující život nešťastných lidí kolem je sémantickým nosníkem filmu). Největší devízou tohoto filmu je ale jeho celkové vyznění - čirá směs radosti i smutku, všednosti i romantiky, průzračnosti i tajemna, hledání i ztrácení, osamění i lásky, harmonie i trápení, dualita skutečného života, kde se střídají (interpretačně mnohdy nejednoznačné) veselé a smutné fáze bytí... Oč je tenhle film více stylizovaný, o to je skutečnější a pravdivější a každý si v něm může najít svůj střípek, ve kterém spatří sám sebe...

Film, který mnou, jako jeden z mála, dokázal otřást. Po zhlédnutí tohohle filmového opusu je mi už jasné, proč ho Steven Spielberg MUSEL natočit. Tady není co komentovat... 100%

Film o životě jedné z person, která se rozhodujícím způsobem spolupodílela na tváři současné Ameriky a transformovala její ustálené kulturní a civilizační vzorce v oblasti sexu a intimního života, profesoru Alfredu Kinseym, by spíše měl patřit mezi filmy Miloše Formana, který se právě takovýhlemi osobnostmi ve své americké filmografii zabývá především, nicméně i pod režijní taktovkou Billyho Condona si uchovává ,,formanovskou" kvalitu. Přemýšlivému divákovi nabídne nekonvenční pohled do čtyřicátých a padesátých let minulého století ve Spojených státech, které nebyly svázány jen McCarthyhovským honem na čarodějnice, nechvalně známou činností Výboru pro neamerickou činnost, důslednou rasovou segregací a apartheidem v té nejtvrdší podobě, jak to známe z jiných filmů, ale i svou pruderností a sexuálními konvencemi jakoby z hloubky 19. století... (Motta z filmu: ,,Diverzita je základním faktorem života." ,,Lidé jsou prostě jen trochu komplikovanější žlabatky. Musím jich jen nasbírat více než kdokoliv jiný..." ,,Vaše stupnice, profesore: Nula je naprostý homosexuál, šestka je naprostý heterosexuál. Já jsem trojka..." )

Syrová filmová exkurze do jihoamerických chudinských slumů a do prostředí dětských gangů Ria de Janeira. Pohled do světa krutosti, cynismu, chudoby, násilí, zbraní, drog, kde se všechny tyhle (jinak i v západním a tedy i v našem světě celkem běžné) fenomény akcentují faktem, že jsou součástí světa mnohdy ani ne náctiletých dětí. Žádný animovaný South Park, tady je všechno naostro a bez humoru a nadsázky. Přesvědčivé, autentické, silné, výborně natočené... Jen více takovýhle filmů, sond do míst, která v divákovi z jiné části světa díky dezinterpretaci reklamních spotů či přitroublých mainstreamových komedií vytvářejí zcela falešný obraz... Podobné filmy: Tropa de Elite, Andělé Slunce, Ônibus 174, Nenávist, Želvy mohou létat, Milionář z chatrče, Vzpoura ve věznici Carandiru, Jerusalema

Baví mě, když si se mnou tvůrce filmu hraje, zvláště, když mu jeho hru nejsem schopný prokouknout. Je to pak napínavé a já jsem nucen soustředit se pouze na tento jeden jediný vjem a všechny okolní podněty pro mne pozbývají na důležitosti. Jistě ještě mnohem a mnohem více zúčastněně prožíval i Nicholas Van Orten to, když si jeho bratr najal progresivní entertainmentovou společnost, která pro něho připravila jeho ,,hru". O tom ovšem, stejně jako Nicholas Van Orten, ani já jako divák nemám zpočátku ani v průběhu filmu žádné tušení a se zatajeným dechem sleduji, co všechno mu osidla tohoto sugestivního thrilleru připravila. A jako divák zvláště oceňuji, že závěr filmu mi v rámci rozuzlení přinese hned několik logických a věrohodných konců a já je Davidu Fincherovi všechny naivně zbaštím... Dokonalé a zábavné. A tak to má být:-) Podobné filmy: Obvyklí podezřelí, Interview, Klub rváčů, Nerovná partie

Asi nejlepší filmová metafora o vyhořelosti tohohle (západního) světa a jeho odtržení od kořenů (lidské ztráty našich zvířecích pudů a přírodního v nás) a o krizi role současného muže v západní společnosti. Na podkladě - Pozor spoiler ! - schizofrenického rozdvojení osobnosti (která umožňuje Fincherovi tak efektní pointu) brilantně rozehrává příběh o moderním městském člověku, jenž si v sobě nese tisíciletou zkušenost předků, kteří uspokojovali své zvířecí pudy a adrenalin si do krve vháněli lovem, bojem a dennodenním zápasem o vlastní přežití, z čehož ovšem západnímu měšťákovi (muži) zbylo pouze sezení u ,,adrenalinových" sportovních pořadů a ,,vzrušující" popíjení piva... Přebytek nevybitosti a nespokojenost s takovýmhle světem řeší hlavní hrdina tím, že za asistence svého archetypálního alter ega začne vyhledávat adrenalinové aktivity, zejména všeliké bitky a souboje, z čehož nakonec pramení jeho úsilí o ustanovení pravidelné sešlosti podobně postižených mladých mužů a ustavení ,,klubu rváčů". Nedílnou součástí řešení této neudržitelné situace je vznikání podprahové zóny odporu a utváření drobných ohnisek ,,občanské neposlušnosti". Ve své podstatě velmi levicový až anarchistický film, který ale přesně popisuje problém mladých městských ,,jupíků". Chyba je totiž v systému. Bravurní a velmi efektní režie, skvělí herci, geniálně postižené podpovrchové téma této doby a tohoto světa. Rána do černého...ta podpovrchová vyprahlost civilizace, jejíž příslušníci již dosáhli všeho, mi silně narušila integritu spokojené životní sebereflexe... Vynikající adaptace kultovního románu Chucka Palahniuka, podvraceče systému...

Přímočará filmová metafora tohoto ješitného světa. Nejrespektovanější profese Ameriky (i našeho starého kontinentu) jako médium sloužící ďáblovým plánům ovládnout zem = přesný a trefný příměr. Podobenství o civilizaci, v níž nejvyšší metou jsou peníze, ambice a moc. O nic jiného vlastně ani neběží. Je to sice hodně zvulgarizovaná podoba katolického kultu pohybující se po hraně té nejprimitivnější lidové představivosti...ale něco hlubšího v sobě nese - Hle inferno: mediální ďábel s tváří Al Pacina... Kdo jsou ty charismatické mediální tváře, které tu za nás rozhodují? Myslí to upřímně? Ďáblův advokát je všude okolo nás...

I přes veškeré pochybnosti o autenticitě důkazů předkládaných nám Oliverem Stonem a o možném manipulování s nimi či vnucování své vlastní verze důvodů atentátu tu máme geniálně natočený politický thriller, který, ač pospojován z mnoha a mnoha různorodých střípků, drží při sobě a ve více než třech hodinách nenechá diváka vydechnout. Jsou přeci jasné důvody, proč Stone tenhle film točil, jeho levicové politické přesvědčení (radikalizující se s jeho posledními snímky) je všeobecně známé a angažovanost také. Tady jsme však svědky totálního zaujetí až posedlostí tématem, mravenčí dokumentární práce při sběru podkladů pro film (který jiný režisér si dá s rešeršemi tolik důkladné práce?), geniálně sestříhaného filmu a velmi originální práce s herci a hlavně odvahy otevírat takováto palčivá témata a jít s kůží na trh a s filmem do boje... Velmi náročná a velmi povedená filmová rekonstrukce...

Snímek s tak obrovskou silou ukrytou pod povrchem... Film o nelehké době třicátých let a stalinských procesech v Sovětském svazu, jež předznamenávaly to, co se u nás bude dít v letech padesátých (srovnejte to ale s temným a ledově mrazivým Kachyňovým Uchem), natočený jakoby z druhé strany, z pohledu světa vysokého stranického funkcionáře, válečného hrdiny plukovníka Kotova, hrdiny, ba ikony dělnického hnutí, kdy většina filmu plyne v prozářené a uvolněné atmosféře života komunistické šlechty, mapující jeden jejich prázdninový den, trávený v drobných radostech každodenních rituálů, cyklicky se opakujících výletů, her, pikniků u vody, rodinných vazeb a rurálního způsobu života, a jen někde hluboko a zpočátku neznatelně probublává cosi temného a zlověstného. A pak přijde ten šokující konec... Mrazí při pohledu na pravou tvář v průběhu celého filmu veselého a rozverného Míťi, když divákovi dojde, že to byla jen strhující přetvářka. Excelentní metafora toho, jak krutá doba (a to nejenom komunismu) nasazuje lidem masky pokrytectví. Podobné masky, které celé této epoše nasazovaly všudypřítomné budovatelsky pozitivní portréty generalisima Stalina. Velmi silný a působivý film!