Radek99

Televizní, tedy silně konverzační snímek založený na hypotetickém fiktivním průběhu jednoho vpravdě historického setkání... Tvůrci rekonstruují jeden den v životech Paula McCartneyho a Johna Lennona, kteří se po šesti letech od rozpadu Beatles znovu v tichosti a ,,ilegalitě" skutečně setkali v New Yorku, kde Paul byl právě se svou ženou Lindou na turné (aktuálně měl také svou píseň na čele americké hitparády) a John se utápěl v běsech nicnedělání a rozhodoval se, co počít se svým životem, nad nímž se jako temný anděl vznášela Yoko Ono... Nenápadný komorní film, který má ale uvnitř skrytu neočekávanou sílu a v průběhu nekonečného rozhovoru lze skutečně zachytit cosi z chemie vztahu těchto dvou výjimečných muzikantů a lidí... Škoda jen, že nakonec nešli do té Saturday's Night Show...a třeba alespoň jen takhle fiktivně :-)

Western legenda. Absolutní mýtický svět mužů, do něhož Sergio Leone vložil nostalgické připomenutí faktu, že tenhle svět už je dávno pryč (byl-li kdy vůbec)... (Civilizační pokrok bořící starý svět symbolizuje právě železnice.) Esence skutečného ,,chlapáctví", pro jehož představitele nemá ceny žena, peníze, majetek, rodina, ale jen a jen čest. Leone pracuje s archetypy. Tenhle svět tu byl před westernem a bude tu i po něm, Sergio Leone ovšem povýšil jinak v místě i čase silně fixovaný žánr do nadčasové polohy - příběh o pomstě, která determinuje celý život a která je vyšším imperativem než život... Unikátní je formální stránka filmu - jen málokterý režisér a kameraman exponuje většinu záběrů do detailů a polodetailů, navíc stále stejných míst - obličejů jednotlivých aktérů příběhu. Hra (paradoxně strnulých) mimických svalů (a zvláště očí) je doslova dechberoucí. Je to cosi jako magie. Síla magického pohledu. Leone přikládá očím zvlášť symbolickou váhu. Kapitolou samou o sobě je hudba. Každá z kvarteta ústředních postav příběhu je signalizována svým jedinečným hudebním motivem a i jako hudební celek pak funguje Moricconeho dílo fenomenálně. Stěžejní (a nejznámější) je motiv harmoniky (která dává hlavnímu hrdinovi i přezdívku), uchovávající si v sobě specifické tajemno. Harmonika jako osud, jako prokletí, jako stigma. Perfektní symbol. Zvláštní důraz je kladen také na mizanscénu, iluze amerického západu je skutečně dokonalá. Pro herce je signifikantní pot, špína, zarostlé tváře, protikladem je samozřejmě jediná žena v linii příběhu. Vjem horka a špinavosti je podán zajímavě jakoby v druhém plánu, zvlášť dobře vystoupí v kontrastu se scénami v interiérech vlaku. Sergio Leone natočil jedinečný film a uzavřel tak pomalu mrtvou kapitolu v historii filmu, kapitolu žánru zvaného western...,,Já jsem chlap." ,,Druh na vymření... Přijdou další Mortonové a vyříděj vás..."

Průměrná groteska Stana a Olivera, která je založena především na motivu banánové šlupky a následného podklouznutí (víceméně do obrovského šlehačkového dortu) a klasické a příznakové variace na peripetie s klobouky, kde se dá ale spatřit i zajímavý Chaplinovský motiv problematického pojídání neposedné třešně či trocha společenské satiry zaměřené proti snobským manýrům zbohatlíků... Vrcholná groteska Laurela a Hardyho to ale v žádném případě není...

Nezapomenutelná (a na tehdejší dobu doslova monumentální) scéna hromadné automobilové destrukce patří k tomu nejlepšímu, co nezapomenutelná dvojice natočila. Už počáteční nápad s automatem na žvýkačky je originální a povedlo se z něj vytěžit téměř maximum, zlatým hřebem jsou ale události čekající na Laurela a Hardyho na ucpané silnici ... až jsem si říkal, jak moc to v té době muselo být nákladné, zničit takové množství aut... Vynikající groteska patřící k tomu nejlepšímu z časů éry němého filmu...

Demýtizace kultu jedné z největších ikon komunistického režimu Julia Fučíka soustřeďující se především na jeho kultovní knihu Reportáž psaná na oprátce. Tak jako každá doba plodí své mýty, tak vznikala i mytologie komunistická, fixovaná především na padesátá léta. Dokumentaristka Helena Třeštíková navázala na snahu literárního historika Vladimíra Macury (souběžně také autorského kolektivu kolem docenta historie Františka Janáčka), díky níž v roce 1995 v nakladatelství Torst spatřilo světlo světa kritické vydání výše zmíněné Fučíkovy knihy doplněné o dosud zcela neznámé pasáže textu, který poněkud mění její význam a v němž sám Fučík přiznává, že na Gestapu promluvil a komparatistickou metodou porovnala s dobovým propagandistickým celovečerním filmem Jaroslava Balíka Reportáž psaná na oprátce z roku 1961. Významová stavba genese a existence každého uměle vyvolaného mýtu je natolik složitá, že se neodvažuji zaujímat zásadní stanoviska, stejně je tomu i při posuzování etických rovin Fučíkova činu a možného vypovídání při výsleších na Gestapu, soudit není z dnešního pohledu možné. Helena Třeštíková vlastně provádí jakousi televizní synopsi od roku 1995 známých faktů a přidává k nim velmi zajímavé výpovědi očitých pamětníků... Bezesporu záslužný čin, ale něco převratně nového se v něm o samotném Juliu Fučíkovi nedozvíme, demaskován je spíše zvrhlý propagandistický režim...(a to dokonce slovy profesorky Janáčkové i ten dnešní...) a princip mytologizace... Největším přínosem ale jednoznačně zůstává vhled a zasvěcená literární analýza Vladimíra Macury...

Velmi zvláštní mix teenagerské komedie, nezávislého filmu a variace na Tarantinovské pulp gangsterky s inspirací v ultra dynamické trip movie Terryho Gilliama Strach a hnus v Las Vegas... Tři příběhy (díky Tarantinovi tak hodně populární formální členění filmu...), které se nakonec propojí a v intencích teenagerské komedie ,,šťastně" skončí... Ten film je vlastně strašně nepůvodní a neoriginální, ale nedovoluje vydechnout, neboť režisér a kameraman Doug Liman dobře ví, jak vizuálně zaujmout (mladého) diváka. Proto mé vysoké hodnocení, obsahově je to totiž jen odvar z odvaru...byť s prvotřídní hudbou...(a s podivením se nad hodnotovým žebříčkem této generace, v němž hrají prim drogy...)

Značně nevyvážená groteska, která se ovšem díky své druhé části stala nesmrtelnou. První půle (boxerský zápas) je ovšem fádní a z dnešního pohledu téměř nudná, nezasmál jsem se snad ani jednou, to ovšem jen do chvíle, kdy Oliver Hardy odhodí slupku od banánu, po níž vzápětí uklouzne poslíček s náručí dortů a jedna z nejslavnějších kaskád gagů začíná... Šlehačková bitva patřila k zaručeným proprietám úspěšné němé grotesky, ta z Battle of the Century je ovšem famózní...radost pohledět... na svou dobu normotvorná scénografická akce...volně mi to asociovalo nějaký avantgardní balet :-) Skutečná filmová Šlehačková revoluce...

Evropsky se tvářící mystifikačně-historizující crazy komedie, která je rozkročena mezi dvěma (pro ni poněkud ideálními) světy - světem filmů Létajícího cirkusu Montyho Pythona ve své intelektuální tématice, parodizující tendenci, sklonům udělat z francouzské revoluce frašku nemluvě o karikování právě a jen Francouzů (snímek je navíc parodií hlavně francouzské kinematografie a jejích kostýmních velkofilmů), svém absurdním rámcovém ukotvení (vypravěč, závěrečná střelba...) a světem inspektora Clousea a jeho absurdních gagů i humoru. Filmu se dá jistě mnohé vytknout a místy je skutečně až nepřehledně šílený, přesto jde svého druhu o unikát. O chytrou komedii, která předpokládá chytrého a poučeného diváka, který má alespoň paušální přehled o evropské historii (a dějinách filmu - viz Orson Welles v roli vypravěče). S tím už většina dnešní americké mainstreamové produkce bohužel nepočítá... Podobné filmy: History of the World: Part I, Kšeft za všechny prachy, Co dál, doktore? Být či nebýt, Závrať (1978),

Nesnáze dvou detektivů jsou jednou z prvních velkých úspěchů ikon němé grotesky Stana Laurela a Olivera Hardyho. Již z téhle krátké, sotva dvacetiminutové, černobílé klasiky je patrné, jak obrovským komediálním talentem tihle dva (stále ještě spíše mimové než herci) oplývali. Splňovali všechna kritéria úspěšného komika - anomální vizáž, hypertrofované mimické svalstvo (zvláště Stan při jeho typické grimase pláče...) a excelentní fyzickou přípravu, nutnou k natáčení scén plných skoků, přemetů, pádů, honiček, rvaček... (dnes si asi málokdo při sledování těch němých karambolů uvědomí, jak moc muselo jejich natáčení bolet) Dějová synopse je až primitivně prostá, plná logických kolapsů a nesmyslností (soudce schovávající se ve vypuštěné vaně je vrcholem...), ale to k němé grotesce patří, netřeba se nad tím pozastavovat. Výtečná je scéna na hřbitově, kde Stan ,,bojuje" se svým vlastním stínem, stejně jako motiv záměny klobouků. Tam už je výjimečnost naší dvojice zcela zjevná... Nesnáze dvou detektivů nejsou ještě vrcholem bohaté filmografie Stana a Olivera, později natočili spoustu lepších a humornějších filmů, ale bavit se spolehlivě budete...

Z porevolučních pohádek rozhodně Jezerní královna patří k tomu lepšímu, ale to v podstatě samo o sobě není vůbec žádná chvála. Mezi slepými jednooká královnou... Brána ke vstupu do zlatého fondu československých pohádek je totiž kdesi daleko v nedohlednu...