Radek99

Nepochopitelně podhodnocený film, kterýžto smutný jev se dá vysvětlit známou averzí jisté části uživatelů čsfd k současným českým filmům. Když si tak pročítám komentáře, možná také sehrál svou roli fakt, že Pražáci tu vesměs nesouhlasí s Řehořkovou a Epsteinovou představou české vesnice, neb ta není kompatibilní s jejich představou české vesnice. Nic na tom nemění ani fakt, že Marek Epstein čerpal svůj námět a inspiraci v rumunských reáliích. Prý se tenhle příběh odehrál kdesi v deltě Dunaje, tohle spíš ale vypadá na prameny čecháčkovského ,,chytračení a podfukaření", jak říkal Miloš Forman. Podobenství o současném status quo Česka, která spíše než v dalších komentářích tolikrát zmiňované Bobule připomíná sedláčkovské Muže v říji, herecky i jinak o řád povedenější, stejně satiricky vyhraněné proti normalitě všudypřítomného podvádění a korumpování, s furiantskou ,,jízdou králů" v závěru, s elitním hereckým obsazením a nadstandardně zvládnutým filmovým řemeslem...překvapivě dobrý film... (jen ta titulní píseň podbarvující závěrečné titulky, ta je na čistý odpad...)

Zásadní obsah, pokulhávající forma. Je jistě velmi chválihodné, že naše primární veřejnoprávní médium realizuje takovéhle projekty otevírající třinácté komnaty naší moderní historie, možná by ale neškodilo, byť jde o televizní film, ubrat na okaté televiznosti a naopak přidat nějaké naléhavější výrazové prostředky. Čihošťský zázrak na své důstojné filmové zpracování teprve čeká...

Coco Nuda Chanel

Vzdor namířený proti autoritám symbolizovaným smokingy, uniformami a klerikami může mít i úsměvně absurdní podobu. Když si mám ovšem vybrat mezi filipikou s církví a buržoazií satirickým šlehem Luise Buñuela a třeba Monty Pythonova létajícího cirkusu, volím za všech okolností vždy ty druhé, jelikož britský sextet při použití obdobné formy a výrazových prostředků, byť ze zcela jiných uměleckých výchozích pozic, dokáže svou kritiku společnosti zalít tak chutnou omáčkou humoru a zábavy, že si při servírování Buñuelova menu připadám jak hrdinové jeho filmu - na konzumaci chutného pokrmu vůbec nedojde...

Film, který bolel. Strhující íránské drama o nemocné společnosti, znásilňované spravedlnosti a rozpadu jednoho manželství. Skvostný scénář a příběh, který se ani v náznaku nepokouší přímo kritizovat režim, přesto o situaci v dané zemi vypovídá mnohé. I tak jsem ale překvapen tím, že takovýhle snímek mohl právě v Íránu spatřit světlo světa, ba dokonce být distribuován v zahraničí. Film, kde se explicitně mluví o emigraci jakožto jediné smysluplné budoucnosti hrdinů (analogií je třeba neméně skvostný Vláčilův Dým bramborové natě, v němž doktor Meluzín roku 1976 podléhá stejnému dilematu) a scény u íránského soudu jsou naprostým popřením primárních zásad právního státu...

Hodně komentujících tu píše, že Tenká červená linie je nejlepší nebo jeden z nejlepších válečných filmů, dle mého názoru ale nepochopili smysl Malickova záměru, nejde o film válečný, nýbrž vyhraněně protiválečný, a možná ještě šířeji, tak příznačně pro Malickovu tvorbu, film o příběhu Člověka a toho, co ho přesahuje, tentokráte na pozadí traumatizujících válečných běsů. Zaujme typický Malickův úchvatný umělecký rukopis - příroda vnímaná jako chrám Boží kreativity, hrdinové v mezních situacích, kontakt s Bohem, meditativní rozměr díla, práce s teplotou barev a s dominantní i určující (zelenou) barvou, překrásná hudba, vlnící se lány trávy, dechberoucí kamerové jízdy a obecně nádherná kamera, komentář a vnitřní monology hlavních postav, nevídané herecké obsazení... Geniální je přizpůsobení se optice přikrčených vojáků zasunutím kamery na úroveň trávy a mezi ní, film má pak zvláštní stísněnou atmosféru... Koncept postavený na napětí mezi nádherou přírody a hrůzou válečného zvěrstva, mezi čistotou jednotlivosti člověka a úpadkem masy, mezi Životem a Smrtí funguje bezezbytku. ,,Viděl jsi hodně mrtvých lidí? Spoustu, neliší se od mrtvejch psů. Když si na to zvykneš, jsou to kusy masa..." Malick je opět neskonale duchovní a celý snímek má zvláštně rozjímavý a hloubavý charakter, jen málokterý film má takhle výrazný přesah. Katarze se ale nedostavuje, spíše hlodá její opak. Strhující, byť velmi bolestivý zážitek...

Spiklenci slasti Luise Buñuela. Jan Švankmajer je ale dokázal natočit líp... Zajímavé také je, jak se Buñuel snaží vystupovat proti společenským konvencím, ale dobový úzus mu nedovolí v takhle vyhraněně otevřeném snímku ukázat byť jediné ženské ňadro, vše končí u dámského spodního prádla či odhalených ženských zad...

Martin Šulík se zjevně snažil překonat mantinely národní kinematografie a natočit univerzálně evropský artový film, výsledkem je ale nešťastně unifikované cosi, co by se dalo nejspíše nazvat uměleckým pel-melem, jeho snímek totiž nefunguje ani jako artový film, ani jako sociální drama, tím méně v rovině spirituální a mysteriózní (motiv zjevování zemřelého otce byl vůbec tak nějak nevěrohodný a nadbytečný). Cigán jistě najde své místo na festivalech, širokému publiku ale zůstává nepřístupný, jelikož je v něm patrný zjevný kalkul, kterým nemyslím jenom toho v závěru běhajícího pštrosa... A i přes nezpochybnitelně realistickou mizanscénu ho trápí stejný neduh, jaký trápil třeba i žánrově zcela protichůdný Vejdělkův Roming, totiž velmi diskutabilní (ne)autentičnost...

Instantní antikapitalistická rebelie pro hollywoodským mainstreamem živené středostavovské rebely, kteří jsou schopni brojit proti systému jen v revoltě z celuloidového pásu. Povrchní, prvoplánové, klišovité, nelogické. Pseudosofistikovaný hollywoodský blábol. Trapný pokus o vědeckofantastickou verzi Bonnie a Clyde. Plýtvání časem...

Britští tvůrci Pop Idolu (předobrazu Česko Slovenské Superstar) by měli proplatit Miloši Formanovi a pánům kolem divadla Semafor autorské poplatky, ten koncept s prvky reality show totiž již na začátku 60. let vymysleli naprosto dokonale. Charisma Jiřího Suchého a krystalizující autorské metoda Miloše Formana daly tomuto polodokumentárnímu filmu ještě něco navíc...