Bounded

Velmi dobré. Konečně středověk, kde nejsou krásní lidé plní maskary a vizuální efekty na každém kroku. Hlavní filmový zvrat jsem čekal, a byl jsem za něj rád. Na detaily ostřící kamera vykouzlila z doby církevní nadvlády daleko více, než jsem čekal. Záběry pochmurných lesů mi udělaly radost. A teď SPOILER. Vzhledem k tomu, jakým způsobem je film natočen, se už ze začátku dá očekávat, že žádný horor, ani magie, nebude. Je jenom na vás, jak k tomu přistoupíte. Já od Christophera Smithe ještě nic neviděl, tak jsem nečekal zázraky. A dostal jsem přesně to, co bylo zamýšleno. Syrové historické drama, na němž není nejzajímavější náboženské poselství (moc víry škodí), ale to, že si na nic nehraje a končí špatně. Doporučuji shlédnout v nemoci. Trochu se obávám, že moje vlastní chrchlání mi prohloubilo zážitek.

Trailery jsou svině, na to se nesmí zapomínat. U Somewhere ale lže dvojnásob. Myslel jsem si, že Sofiinu režii už trochu znám. Jak jsem se ale mýlil! Měl jsem radost, že hudbu dělali Phoenix, protože si na ně pamatuju z Lost In Translation, ale v kombinaci s filmem, jsem je ani moc nepostřehnul. Řekne se film o odcizení, o navazování vztahu s dcerou, o dlouhých záběrech a neslyšitelných monolozích, to vše tu totiž můžete najít. Tak proč to sakra nedýchá? Když jsem sledoval Murraye v Tokiu, atmosféru jsem mohl krájet a všechny pocity vyčíst taky. Tady jsem se každých pár minut ptal, proč si ze mě dělá režisérka srandu, vždyť točit zábavně přece automaticky neznamená točit pop-corn. Neměl jsem nejmenší problém se naladit na stejnou vlnu, jako Johnny ve filmu, a i jsem si toho dost rád domyslel, jenom toho umu bylo málo. Kdybyste šli do ulic, a točili život, mohli byste skončit s podobným výsledkem. Na filmy má ale podle mě cenu koukat pouze pokud vypráví neobvyklý příběh, a nebo když už chtějí nudit (natahovat), tak mají přinést odpovídající myšlenky v závěru. Tohle není Lost In Translation, Dead Man (myšlenky), ani Broken Flowers (dlouhé záběry). I když se film snaží hrát na podobnou notu, nepřináší prostě dost, aby mezi nimi obstál. Být to debut, jsem mírnější, takhle ale rozčarování vítězí.

Krásná ukázka magického realismu ve filmu. Poslední čtvrthodinka podle mě už trochu drhne, ale za Jonese s Costnerem nejde jít pod čtyři.

Vedle Dead Poets Society další krásný film ze školních lavic. Na rozdíl od Weirova dramatu je The Emperor's Club pojat více jako komorní příběh jednoho učitele. Vůbec bych proto nehořekoval, že se mu nemůže vyrovnat, protože neřeší to samé, a ani se o to nesnaží. Howard složil příjemnou hudbu, námět se přes americké pojetí příliš nepodbízel, a Kline si roli vyloženě užil. Spíš než nad lidskou náturou bych si povzdechnul nad tím, že není více skutečných profesorů, jako těch filmových.

Trierovu tvorbu si často dobírám, když přijde řeč na filmy, ale nějak nedokážu říct, proč se na ně potom ještě koukám. Antichrist začíná slibně, má nápaditou kameru, krásně nasnímanou přírodu, efekty, a celým filmem se rozprostírá cosi nepopsatelného a zlého. Škoda, že to začíná tak slibně a končí kontrastně docela banálně. To, co je mezitím, je totiž správně mrazivé. Osobně preferuji filmy, kde na mě ptáci pokud možno vůbec nevybafávají, a ani to bych nekomentoval, kdyby mi to nepřišlo trochu samoúčelné. Představuju si Triera, který se potichu směje v plném sále a říká si, jak je možné, že na něco takového donutil lidi dobrovolně koukat, a ještě to nazývat uměním. Můj verdikt je tedy docela rozporuplný, ale dá se velmi jednoduše shrnout do názvu Kontroverzní umělecká kokotina. Jsem rád, že jsem ji viděl.

Přes dvě hodiny jsem čekal na slavnou hlášku "You can‘t handle the truth!" a kupodivu jsem se předtím ani nenudil. Je to šablonovka, která na to, že nenabízí nijak originální zápletku a běží sto třicet jedna minut, vůbec nedrhne. Oproti jiným armádním filmům je tu příjemný nedostatek patosu (asi proto, že se původně jedná o divadelní hru), což považuji za velký plus spolu s tím, že si Reiner nakonec odpustil milostnou scénu, a s tím, že z toho filmového přepisu nejsou ta prkna tolik cítit jako u jiných komornějších filmů.

Výborný seriál, který po celé čtyři série drží skvělé tempo a atmosféru. Uvidíme, co bude dál. Pátá hvězdička přijde pouze, pokud to další sezóna nepohnojí. V první sérii jsem si říkal, že to není seriál o postavách, ale hlavně o zetigeistu. S třetí a čtvrtou sérií jsem změnil názor. Don je výborně napsaná hlavní postava. Nejen, že jeho trápení vypadá opravdově (to už je dnes standard), ale hlavně mu nevidíme do hlavy úplně, jako běžným upovídaným klaďasům. Chvíle, kdy se dívá na skleničku u bazénu nebo hladí rukou trávu, jsou neuvěřitelně poetické a představují něco, co mi v dnešní seriálové tvorbě hodně chybělo. Christina Hendricks, kterou tady určitě mnoho lidí opěvuje, je úžasný "doplněk" seriálu, ale pro mě navždy zůstane zlodějkou z Firefly. Hezčí už prostě být nemůže. Určitě by taky byla chyba nezmínit autora hudby, Davida Carbonaru, díky jehož podmanivé hudbě spoustu scén vyzní přesně tak, jak má. Nejlepší momenty - S3e2 - vítání jara na konci, S4e8 - Donovy zápisky a bazén.

Těch sedmdesát procent tady líta až moc často, ale byl to i můj celkem jednoduchý verdikt. Na Thomase Newmana trpím asi stejně jako na Matta Damona, takže tu jednoduchost a rádoby moudrost na konec přetrpím, i když mě trailer zval na něco jiného. Byla to romance a vzhledem k tomu, že jde o kvalitní debut s fungujícím humorem, si vyšší hodnocení zaslouží. Retro styl "úředníků" vyloženě potěšil, stejně tak sympatický John Slattery z pro mě nedávno objevených Mad Men. O Terenci Stampovi a krásně nasnímaném New Yorku snad není nutné se rozepisovat. Emily Blunt je také sympatická hlavní ženská postava, což se nevidí tak často, ale největším překvapením nakonec zůstal zvláštně zvolený formát obrazu a kamera. Buď to byl jasný záměr filmařů, anebo to byl jenom můj osobní pocit, že výsledné nasnímání působí jako kdybych dění uvnitř sledoval vlastním dohlížejícím okem a nikoliv filmovou kamerou. Jednoduché a přitom tak účinné. Z filmových asociací nemůžu nevzpomenout Proyasovo Dark City.

Fekální road-movie o tupounech. Kromě Me, Myself & Irene asi jediný film Farrellyových, který za něco stojí. Má nezaměnitelný nádech devadesátek, o příčku lepší soundtrack než je sám (moje reakce: co tady dělá Nick Cave?) a duo správných pak, které to i přes fekality slušné táhne po celou délku filmu. Film je tak za tři a půl. Je to součást kulturního dědictví už jenom proto, že z této komedie se až do dneška nechutně (a často bezúspěšně) těží, a i když tento počin vidíte až po mnoha Bullshitech a Scary Movie, neujde vám, že tady to prostě funguje líp, třeba i proto, že v devadesátých letech se ještě i komediím psaly scénáře.

Vtipné, úsporné, velmi dobře zahrané. Výtky by byly, ale těžko se popisují. Trochu mi v tom chybí vřelejší srdce. Jako celek to působí dobře, ale jednotlivé momenty se mi strašně slévají a nějak se mi kromě závěru nedaří najít určitou památnou scénu, která by mě opravdu oslovila. Těch výtek si ale zaslouží daleko více kino. Přetopený sál (moc lidí, v maloměstě vyhnaných hypem Oscarů), oscilující obraz (plus už je asi zvyklostí pouštět v multikinech jas na minimum) a plátno plné vertikálních map. I když momentálně nevidím důvod, proč bych si tenhle filmový zážitek měl v budoucnu zopakovat, tak si Královu řeč rád pustím znovu až doma, už jenom pro ten kvalitativní rozdíl. Onu "High five" letošních Oscarů mám šťastně za sebou, The King Speech ale zůstává až za True Grit.