Iroquaise

slušně napsané ( i když s odstupem trochu vykonstruované a lehce překombinované), dobře zahrané a natočené (od Soukupovy svižné režie, přes výbornou kameru Vladimíra Smutného)...výborné vykreslení dobové atmosféry a specifik tehdejší Prahy ( bary, hotely, taxikáři, veksláci atd.)...jeden z produktů tuzemských osmdesátých let, který si snad i zaslouží nostalgii, jež je s ním spojovaná ( s přimhouřením oka i ta píseň, která není tak pitomě rozverná jako Davidovy songy, ne že by to bylo něco vyloženě úžasnýho, ale dá se to snést, za což může přítomnost členů Elánu)...Sagvan Tofi nebyl svého času jenom mejdanový ksicht, ale majitel příjemně civilního hereckého projevu, a Soukup uměl řemeslo (jak se taková věc vytratí v tak masivní míře, je fakt záhada...)...přes výhrady mám tenhle film fakt rád...

moc nechápu odpor vůči tomuhle snímku,...čekal jsem mládežnickou rozjuchanost, ale ta se nekonala...jediná věc, se kterou se člověk musí poprat, je Davidův vlezlý song, který ale s poetikou filmu moc nesouzní, v jedné scéně je dokonce použitý poměrně tvrdě ironicky ( Vaculík se jde po smrti kamaráda ožrat do parku a do toho zní "Já chci žít nonstop:))...film je to docela prostý a civilní, místy má až bezútěšnou náladu, oba hrdinové moc neví, co se sebou, nudí se, mají své sny, ale ty se ve finále nesplní ani jednomu - Tofi se zabije na motorce, Vaculíka odchází na vojnu a pravděpodobně se mu i rozpadne vztah......důležitou roli tu hraje i samotná fabrika, prorezlý moloch, kde se většina lidí jenom tak poflakuje a všude visí vyčpělá padesátková hesla...konec je pak až smyczkovsky apelativní...slušný film, i bez nostalgie...

to jsem nevěděl, že se morče řekne po slovensky "morske prasiatko"...

Neviděl jsem to celé, takže zatím nebudu hodnotit, ale zmíním se o dvou věcech. Bohdan Sláma je očividně velmi dobrý řemeslník, umí pracovat s herci a především s kamerou ( jemná dynamika a přesné kompozice záběrů), ale štve mě možná až explicitní idea, že zde máme co do činění s "opravdovou" tvorbou, že zde vznikají cestou "umělecké výpovědi" ony "ryzí hodnoty"...to je to téma hledání sebe sama, na něž je naroubován onen "umělecký" motiv kutání ucpaného pramene. Sláma přitom místy působí jako obyčejný citový vyděrač, štvala mě jeho koncepce tragiky postav...to jsou takové ty nájezdy na tvář trpící hrdinky, v pozadí melancholická krajina ...do toho nasadí tesknou muziku. Nemám rád Slámovu ideologii podle níž se striktně liší tzv. komerční tvorba od tzv. tvorby osobní. V rozhovoru v jistém časopise se hanlivě vyjadřoval ke Spielbergovi, že to je neosobní režisér a že vyrábí prefabrikáty....na jednu stranu ten názor chápu a respektuju, ale když už ho chtěl nějakým způsobem podložit, tak si vybral opravdu špatné argumenty. Dle mého soudu může leckterý tzv. umělecký filmař Spielbergovi závidět právě onen intimní vztah k poetice a obsahu filmů, které točí. Ve skutečnosti tady jde o aspekt zábavnosti. Podle pana Slámy jsou hodnotné pouze filmy hluboce dramatické, vypovídající o "opravdovém životě"...tedy o stavech pochybností, bídy a utrpení prostých lidských bytostí. Zábava totiž znamená plytkost ve smyslu autorské neangažovanosti, oblbování diváka cukrlátkem za účelem vysátí jeho peněženky. Tohle je podle mě značně zjednodušující a ve své podstatě blbský pseudonázorek.

Tragická směska "tvrdé" gangsterské poetiky ( "Dej si, zachutí ti!"), kýčovité pohádkové naivity a šupácké porevoluční dekadence, ale už pro tu divokou devadesátkovou patinu to má rozhodně cenu shlédnout. Královna lidové tvořivosti Helenka tu má několik zásadních okamžiků ( " Je ti líp, člověče!?"). Na druhou stranu Pavla Bobka mi bylo celkem líto...Ústřední písnička je celkem slušná, Lucka pálí od boku......................................................s letitým odstupem a vědomím toho, že žádný film není odpadový...i ten nejhorší brak může na nějaké úrovni funovat či oslovovat...minimálně jako zdroj informací o době, ve které vznikl....a tenhle film -ač je z kritického hlediska hodně hodně nepovedený - v sobě nese obrovské množství podnětných prvků.......

Mulcahy dělal, co mohl a vyrobil - nikoliv "natočil" nebo nedej bože "stvořil" - celkem příjemnou jednohubku vhodnou ke sledování na počítači nebo v kině se slevněným vstupným. Film je relativně sevřený, udržuje si slušné tempo, disponuje solidní výpravou a jakous takous postkatastrofickou atmosférou. Nabízí několik funkčních, polofunkčních i zhola nefunkčních lekaček a výbornou scénu s havrany, jež má napínavé intro, dynamický průběh i efektní vrchol.

Ridley Scott je očividně ve formě, místy ale působí trochu chladně perfekcionisticky. Vinu na tom má i nedotažený scénář, který až příliš mechanicky opakuje zaběhnutý model vzletu a pádu zločince, neposkytuje výraznější vybočení a některé potenciálně vděčné motivy opouští nevyužité. Rozhodně dobrý film, ale zas taková pecka to není.

Pro plnohodnotný zážitek je nejlepší zvolit alpskou trojkombinaci film - kniha This Monster lives - album St. Anger. Mě osobně to dostalo!

Podivně sentimentální a místy nudný snímek s poněkud vykonstruovanými ustředními charaktery. Osobně mě to dost překvapilo, protože bývá považován za svého druhu moderní klasiku a jeden z nejlepších snímků Luca Bessona. Na mě ovšem působil jako vynucená pauza mezi většími a kvalitnějšími projekty.

Přestože se mi nelíbil Requiem za sen, snažil jsem se vyhnout předsudkům a jít na Fontánu s čistou hlavou, abych si udělal co možná neobjektivnější obrázek a neochudil se o případný emocionální prožitek. Přesto se opakovala stejná situace. Přijde mi, že se tady děje mnoho povyku pro malé bezvýznamné nic. Aronofsky znovu předvádí obsahově plochou formální ekvilibristiku. Jeho vizualita je sice na první pohled velmi propracovaná, ale vystačí si s velmi jednoduchými, prvoplánovitými postupy. Obrazy jsou sice krásné, ale jsou za sebou kladeny jako plakáty v kalendáři. Autor se snaží dosáhnout jakéhosi archetypálního nádechu skrze nadužívání bílých světel rozpíjejících kontury a precizní, ovšem v důsledku poněkud laciné komponování záběrů podle centrálního bodu. Za obrazovou stránkou se krčí podivně krkolomný, vykonstruovaný příběh, který - podle mých osobních dojmů - neposkytuje žádný emocionální prožitek. Užití tří odlišných časových rovin je pro celkové vyznění příběhu dost pochybné. Tyto vrstvy navíc trpí množstvím nedostatků, které se autor snaží přikrýt pomocí jejich vzájemného, často ovšem významově i dramaticky nefunkčního propojování a tím vyvolat dojem osudové, kruhové kauzality. V závěrečných minutách, kdy by očividně vše mělo směřovat k finální katarzi, jsou výjevy zcela ploché, emocionálně bezzubé a více než nějakou komplexnější uměleckou vizi připomínají nepříliš srozumitelné poloinstinktivní blábolení. Některé obrazy přitom budí nechtěný úsměv ( létající Hugh Jackman před strážcem pyramidy) či působí dojmem nastavované kaše ( výjev s rostlinami rašícími z těla). Daleko plnohodnotnější než film sám, je jeho hudební doprovod. V niveč také přišel velmi čistý a intenzivní herecký výkon Hugha Jackmana.Osobně považuji Darrena Aronofského za velmi přeceňovaného režiséra -autora. Servíruje divákovi umělou hmotu, která se tváří jako vysoká umělecká hodnota.