Psychor

Patříte-li mezi hororový plebs, který kvalitu hororu posuzuje dle objemu prolité krve či množství baf-baf scén, tak vás režie znamenitého scénáristy Sergia G. Sáncheze nejspíše příliš neosloví. El secreto de Marrowbone totiž představuje zdařilou alternativu k hororovému mainstreamu. Sánchez nahlíží na dynamiku rodinných vztahů optikou atmosféry, ve které se umným způsobem snoubí idyličnost s tajemnem. Výsledkem je jakési hřejivé napětí, které přetrvává po celý průběh filmu. Snímek zároveň disponuje vskutku nápaditým příběhem, jehož vývoj jsem ani přes svou očividnou expertnost nedokázal správně predikovat, což se mi stává opravdu svátečně. Ke kladům je třeba připočíst i vydařený casting, ve kterém se jako nejblyštivější drahokam vyjímá půvabná Anya Taylor-Joy. Anya zde znovu herecky exceluje a jedinou castingovou "vadu" na kráse spatřuji v jejím obsazení do role postavy, která se vyznačuje přílišnou normalitou. Jestliže se mi, jakožto začínajícímu hororovému režisérovi, poštěstí s Anyou někdy v budoucnu spolupracovat, nechám její roli prostoupit divností, která jako jediná umožňuje rozvinutí jejího hereckého talentu ad absolutum. Snímku El secreto de Marrowbone uděluji po právu čtyři silnější hvězdy.

Somozova knižní předloha patří mezi mé oblíbené, a proto jsem byl nadšen, že se její adaptace ujala taková hororová persona jako Balagueró. Výsledná podoba dokonce předčila má očekávání. Hned v úvodu však podotýkám, že není určena popcornovým masám, nýbrž značně vyzrálému hororovému publiku. Balagueró evidentně dospívá, přichází s novými postupy a opouští onen adrenalinový koncept, se kterým slavil úspěchy v sérii REC. Musa má do konvenčního hororu velmi daleko a koneckonců, opírá se spíše o hororové elementy. Je však vystavena na téměř gotické atmosféře, které se podařilo docílit volbou vhodného barevného schématu, perfektní kamerou a doprovodnou hudbou. Vše je podpořeno vynikajícími hereckými výkony. Jakožto zdejší hororový expert však snímku musím vytknout občasnou neplynulost při odvíjení děje. Značná část stopáže je věnována výzkumu, což pramení z Balagueróvy upřímné snahy o neopomenutí ničeho podstatného z mnohasetstránkové předlohy, ale tady bylo přeci jen záhodno zvolit kreativnější přístup a předejít tak zábleskům příběhové nekompaktnosti. I tak krásné čtyři hvězdy.

Tematika biologického vývoje není v královském filmovém žánru až tak rozšířená, a proto poněkud zamrzí, že režisér Friedrich Böhm nekráčí cestou invence a na místo toho ve Wildling jasně zrcadlí odrazy hororů Raw, Ginger Snaps či Låt den rätte komma in. Na snímku mě zaujal znepokojivý prolog s nádechem fantasy, jehož síla spočívá zejména v neznalosti souvislostí. Jakožto zdejší hororový expert jsem naopak zklamán absencí atmosféry. Wildling se pokouší býti temný, ale ve výsledku je především chladný a k horovému divákovi zcela odměřený. Snímku přesto uděluji slabší tři hvězdy.

Kdo čeká, že druhá řada seriálu Crown konečně nabídne záblesk historické akurátnosti, nechť je po zásluze potrestán za svou bezbřehou naivitu. Konzumní diváci budou u této předražené soap opery bezpochyby slintat blahem a zůstává tak na nás ostatních, abychom se zeptali tvůrců, proč mapují život královny Elizabeth (El-lizard-birth) způsobem, který nemá sebemenší oporu v realitě? Proč se Crown pokouší vytvořit její polidštěný obraz a zamlčuje fakta o její reptiloidní formě, schopnosti shape-shiftingu či zapojení do krvavých rituálů, ve kterých hrají prim dětské obětiny?

Druhá řada seriálu Stranger Things naplivala ostříleným hororovým veteránům do tváře. Jakožto zdejší hororový expert jsem toto fiasko pochopitelně očekával, jelikož úvodní serie balancovala na hranici odpadu a všechny indicie nasvědčovaly faktu, že bude dílo zkázy dokonáno. A skutečně. Většina tvůrců by po podobném propadáku sklopila uši a jala se zpytovat svědomí. Nikoliv však bratři Dufferové, kteří se stali otroky svého nadměrně silného ega. Nadutost, se kterou v rozhovorech označují svůj projekt za poctu hororovým klasikám, překračuje všechny meze. Nedivil bych se, kdyby Johnu Carpenterovi došla trpělivost a osobně přišel režisérské dvojici nafackovat. Druhá série propádá ve všech myslitelných aspektech. Winona Ryder navazuje na svůj žalostný herecký výkon a přehrává téměř ad absurdum. Otravní haranti jako kolovrátek opakují své přitroublé hlášky. A údajná hororová atmosféra naprosto absentuje. Jedná se tedy o rodinnou komedii, středoškolskou romanci či snad dětskou fantasy? Nevím a ani mě to nezajímá. Jistý si jsem pouze odpadovým hodnocením.

O nositeli ceny Zlaté maliny za nejhorší filmový počin roku 2017 je definitivně rozhodnuto a Thor: Ragnarok patrně zaboduje hned ve všech soutěžních kategoriích. Tato slabomyslná adaptace severského mýtu o konci světa vyústila v očekávaný Ragnarok. Scénáristé motají páté přes deváté a působí dojmem školáka vařícího z vody. Publikum se musí připravit na zkomolená jména (Hel, nikoliv Hela), zásadní neznalost příbuzenských vztahů (Hel není sestrou Thora a stejně tak nemá za otce Odina, jelikož jde o dceru Lokiho), ale i na neomluvitelné překroucení samotné příběhové osy. Přestože zde zaznívají slova o nevyhnutelnosti Ragnaroku, tvůrci vůbec netuší, o čem vlastně mluví, a že tato nevyhnutelnost mimo jiné obnáší smrt Heimdalla, Lokiho a samozřejmě i Thora. Do nebe volající hloupost týkající se obohacení severského panteonu o postavu Hulka už raději ani nekomentuji a přičítám ji zjevnému absintovému opojení scénáristů. Schopnější režisér by takto slibný námět přetavil v temnou fantasy s prvky hororu a pomyslným vrcholem v podobě strhující epické bitvy bohů s obry a Wagnerovou Jízdou valkýr coby hudebním doprovodem. Taka Waititi se však o vybudování ponuré atmosféry ani nepokusí, jelikož od úvodních minut ubíjí diváky "troškovským" humorem, který absolutně nekoresponduje s vážností dané látky. Mytologickou vyprázdněnost snímku lze názorně dokumentovat i na multikulturním Asgardu, do kterého černý strážce brány Heimdall vpustil černou valkýru. Odpad!

Jakožto lektor bushcraftu si kladu otázku, proč byl do role dobrodruha Yossiho obsazen zrovna Daniel Radcliffe, jenž by dle mého odborného soudu v opravdové džungli přežil snad jedině za pomoci kouzel. Zkušený divák si tohoto disharmonického vztahu mezi hercem a danou postavou bezesporu povšimne, v důsledku čehož se ze snímku hned v úvodu vytratí aspekt uvěřitelnosti. Greg McLean se dosud profiloval jako tvůrce oddechových hororů a i survivalový Jungle směřuje k prostému zabavení publika. Režisér zápolí zejména s narací příběhu, která je v McLeanově pojetí redukována na pouhý sled dramatických obrazů postrádajících sumární koherenci, což zákonitě neumožňuje gradovat napětí. Tento koukatelný cestopis s prvky naturalismu ode mě obdrží dvě hvězdy.

Česká kinematografie se nachází ve stádiu rozkladu a Milada přináší nezvratný důkaz o jeho pokročilém stupni. David Mrnka natočil dlouhometrážní volební klip v duchu sloganu "ANO, bude líp", který jako film pro kinoprojekci jednoduše neobstojí. I obyčejná televizní inscenace z programu TV Barrandov bezpochyby nabízí větší porci emočních stimulů. Režisérovi se vůbec nepodařilo zachytit atmosféru doby, k čemuž přispěly i strojené herecké výkony nomenklaturních kádrů a spíše povznášející hudební doprovod. A proč se nepoučil z Ellisova nepovedeného Anthropoidu a pokračuje v trendu jazykových blamáží? Jakožto znamenitý lingvista jsem byl doslova znechucen krkolomným českým přízvukem, který mi drásal zvukovody a vyváděl z koncentrace. Scénář uráží divákovu inteligenci a polopaticky vysvětluje zřejmé historické souvislosti. Příběh se zcela nesmyslně odvíjí ve chronologických skocích, které vyplní značnou část stopáže, takže samotný monstrproces je publiku představen ve značně osekané podobě. Kdyby nebyly ostatky doktorky Horákové zpopelněny, nepochybně by po zhlédnutí této zbabrané rekonstrukce svého života zarotovala v hrobě. Odpad

Podle filozofa Immanuela Kanta je hloupost nedostatkem soudnosti a já se s jeho závěry naprosto ztotožňuji. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že se režisér McG pustil na tenký hororový led, ačkoliv jeho znalosti hororové teorie dle všeho začínají a současně i končí u pojmu gore? Jakožto zdejší hororový expert logicky očekávám, že ve mně snímek vyvolá pocit strachu, děsu či alespoň napětí, avšak projekce "hororu" Babysitter mi navodila pouze neblahé tušení porouchaného přehrávače, jenž mně ze záhadných důvodů ustavičně načítá jakousi prcičkovskou obludnost z produkce MTV. Teprve ve třicáté minutě se režisér konečně začne dožadovat hororové pozornosti, ale jeho krvavý deštík nedopadne na úrodnou půdu. Scénáristicky tupý a atmosfericky neplodný Babysitter osloví leda tak místní hororový dorost. Odpad.

Lore zaujme neotřelým konceptem, který ve výsledku naneštěstí zcela pozbývá funkčnosti. Objektivně vzato se jedná o hraný dokument, který osvětluje temná zákoutí lidské historie. Tvůrci si vypomáhají dobovými záběry a fotografiemi, občasnými animovanými sekvencemi či navýsost robotickým voiceoverem Aarona Mahnkeho, za jehož úroveň by se musel stydět i podprůměrný youtuber. Jakožto zdejší hororový expert zároveň kategoricky odmítám řazení seriálu do královského filmového žánru. Přestože probíraná témata jsou svým obsahem lehce děsivá, civilní forma vyprávění absolutně nedokáže využít jejich hororového potenciálu. Ohodnotím pouze dokumentaristické kvality Lore a to prostřednictvím tří hvězd.