Klajnik

Plytká jednohubka o drsnym gaunerovi, kterej má svoje zásady a pokud na ně druzí nepřistoupí, tak bude muset překročit jejich mrtvoly. Gibsonovi sedne role drsňáka, kterej se jen tak z ničeho neposere, ale nijak zvlášť mě jeho postava nebavila. Je příliš jednorozměrná a chybí mu nějaký větší šarm, zkrátka cokoliv, díky čemuž bych si ji oblíbil a díky čemuž by si mě zůstala. On tam ale zkrátka jen je, občas někoho sejme on, občas někdo sejme jeho a vždycky se z toho vylíže... Krve tu moc není. Scény též nejsou nijak zábavně vypointované, celé je to příliš banální a nevýrazné, ač jistá tónina tvrdé kriminálky je podchycena dobře. Tím si vysvětluji i to vysoké hodnocení. Bohužel tu není žádná hloubka ani atrakce. Pokud bych jako tvůrce chtěl takový film držet blíže realitě, snažil bych se jít hlouběji do nitra protagonisty a jednotlivé scény lépe vypointoval. Pokud bych chtěl drsnou kriminálku plnou tvrdohlavých magorů, kterym jde jen o prachy a za žádnou cenu neustoupí, tak by film byl mnohem zábavnější ve svých jednotlivých pasážích, které bych vyhrotil až do grotesky a v akci nešetřil krví. Podoba filmu je však na mě příliš nevýrazná a nezajímavá. Není to tak špatný film, ale není důvod ho vidět.

Film o ženě, která propadá šílenství. Manželům zahyne dítě a na ženu žal doléhá tvrdě. Manžel psycholog se rozhodne léčit její zoufalství, protože jí podle svého soudu zná ze všech nejlépe. Zjišťuje, že její strach se střádá v lese, kde se synem strávila minulé léto a psala disertační práci a pronásledování žen inkvizicí v 16. století. Přijedou na onu chatu a manžel svou ženu tlačí do toho, aby zde překonávala své obavy, ale namísto toho zde jen její šílenství doznává svého vrcholu, čemuž on sám napomohl. Během svého pátrání zjišťuje, že jeho manželka byla šílená už před minulé léto, kde při své disertačce došla názoru, že uvnitř ženy je věru nějaké zlo a nyní už její vědomí přepíná jak barvičky na vánočním stromečku. V závěru filmu jsou vyobrazeny tak násilné scény, že i já se při nic smýkal, ale jako celek je Antikrist esteticky precizní a krásný film, i když vyobrazuje strašné věci. Herci tomu dali opravdu hodně. Charlotte Gainsbourg je úžasná herečka. Přesto je obsah filmu nejednoznačně předkládán a vyžaduje od diváka pozornost a představivost.

Jednoduchej ale funkční doják. Klukům jsem to přátelství přál.

Zprvu jsem se v dění ztrácel, ale naštěstí to odsejpalo a finální akce je dost intenzivní a realistická. Přesahem jest finální věta: “Všechny je zabijeme”, kterou vyřkly obě strany konfliktu a kvůli takému smýšlení to nemá konce. Násilí eskaluje.

Spletenec lidských příběhu.

Rec 1 + 2 jsou jedny z mála found footage filmů, které mě baví.

Přeefektované až k nevkusu. V dětství jsem si to neuvědomil a naopak se mi to svou výstřednotí líbilo, ale po několika letech jsem si uvědomil, že by si látka zasloužila důstojnější zpracování. Tato překombinovaná formální stránka plná CGI a moderního popu v kulisách 30. let nepůsobí totiž příliš vytříbeně. Příběh se mi ale velmi líbit, protože jsem Gatsbyho kouzlu propadl stejně jako protagonista filmu, kterým je jediný přítel skvělého muže, který propadl lásce ke špatné ženě, muže, k němuž se obrátili zády všichni ti, kteří od něj před tím plnými doušky brali. Je to příběh o povrchní a pokrytecké společenské smetánce. Sám Fitzgerald se podle mě trochu vzhlédl ve svém Gatsbym. Sám totiž miloval psychicky nemocnou ženu, která mu lásku neopětovala a jejich společný vztah i život byl proto tragický (viz. Z jako Zelda). Kdyby však Gatsbyho nehrál okouzlující Leo a film nemohl čerpat z kvalitní předlohy, tak by šlo vesměs o sračku. Já mám rád vizuální pestrost, ale Luhrmannův styl působí příliš načančaně a kýčovitě.

Tři povídky, které sjednocuje téma láska - konkrétně to, jak člověku může zkomplikovat život. První povídka mě nechytla hned, ale později jsem s protagonistovi začal fandit, ač mi nikterak sympatický nebyl. Jeho bratr v příběhu funguje jako štváč, díky čemuž se divák snadno zainteresuje do situace a přeje si, aby oběť přechcala svého nepřítele. Druhá povídka mě bavila ze všeho nejméně. Týpek opustí svou ženu, aby mohl žít s modelkou, ale neuvědomil si, že ženská, která si koupí a miluje svého malého zdegenerované psíka, musí být nutně píča, což se začne projevovat v momentě, kdy život přestane být tak růžový. Pak se rozhodnutí, opustit svou ženu kvůli této, nezdálo tak moudré. Poslední povídka měla nejzajímavější postavu. Muže, který svou rodinu opustil, protože si myslel, že jsou na světě důležitější věci. Chtěl změnit svět a přidal se k revolucionářům, avšak prohrál, skončil ve vězení a později se začal živit jako nájemný vrah. Nyní si uvědomuje, že prohrál. Líbilo by se mi, kdyby tyto tři příběhy byli silněji protkány. Takto je vnímám spíše samostatně stojící, které nejvíc spojuje společné téma. Přesto bych radši viděl nejlepší ze tří povídek roztáhnutou na celý film. To klade větší nároky na spisovatelský um, ale kdyby se to zdařilo, viděl bych film, jenž by mi poskytl ještě lepší zážitek.

Film začne poněkud záhadně - nemluvným mužem v pustině - a celé to stojí na tom, jestli diváka zajímá, kdo je protagonista a co se v jeho životě odehrálo, že takto skončil. Některé filmy si bez charismatického protagonisty poradí, pokud je nedostatek vyvažován v jiných rovinách filmu, ale zde tomu tak není. Osobně takový typ protagonisty v kombinaci s takto pozvolným tempem vyprávění a vyprázdněnou dějovostí považuji za záruku k znudění diváka ještě před tím, než se věci začnou aspoň trochu vyjasňovat. Ari Aster nedávno natočil Beau is Afraid, kde je rovněž traumatizovaný, zmatený a málomluvný protagonista, ale ničemu to nevadí - dokonce to funguje - protože tenhle ten film má vše, co Paříži, Texasu chybí (rychlou dynamiku interesantního, zábavného, komplexního a interpretačně vděčného dění, které vynahrazuje pasivitu protagonisty). Každý tvůrce by se měl zeptat: "Na základě čeho by měl být divák zaujat touto postavou a proč by měl věnovat pozornost jejímu úsilí nebo situaci?" Pokud odpovědi snadno nevystávají na mysli, tak má látka vadu v samotném svém jádru a scénárista může začít znova a líp. Nezdá se mi, že by si takovou otázku položili tvůrci tohoto filmu, a tak se divák ani o hodinu později nic moc nového nedozví. Zábavnostní rozměr je v umění důležitý (v kinematografii spíše než třeba v malbě z důvodu doby, které si dílo žádá), páč to, že se divák baví, ho činí zainteresovanějším a umožňuje mu zdařileji přijímat významy daného díla. Ve filmu se může podstatnou část stopáže odehrávat něco nedůležitého (např. postavy jedou v autě a jenom si povídají o něčem), avšak musí to být zábavnostně vyváženo - kupříkladu ta samotná (ač bezvýznamná) interakce mezi postavami nesmí být nudná. Paris, Texas je však příliš roztahaný film s nepříliš strhující filmovou řečí, s nepříliš strhujícím protagonistou a nepříliš strhujícím děním. Nezajímalo mě, co se stalo tomu nemluvnému muži, který odešel od svého syna a rodiny do pouště, ač to je téma, které by mě zajímat mělo. Byl jsem otrávený celou tou bezobsažností a prázdnotou, že jsem nepropadl žádné meditativní melancholii ani jsem se s protagonistou nevydal na žádnou existenciální pouť. Viděl jsem je zmateného debila, kterého najdou, odvezou. Pak se začne sbližovat se synem, kterého opustil, ale jelikož je to pojato velmi zkratkovitě, tak na mě nezapůsobilo ani to. Závěr sice vysvětlí, co se stalo mezí ním a jeho ženou, ale jelikož mi to bylo fuk, tak se žádná katarze nedostavila a já vůči dění setrval chladný a jen postavy nechal, ať se z toho už konečně vykecaj a mam konečně klid. Nakonec jsem si ale pomyslel: "Vážně jsem, já blbec, dával celou dobu pozor, jen abych se teď dozvěděl tohle!?" Film sice obsahuje pár pěkný obrázků, ale jinak to považuji za velmi slabý tvůrčí výkon. Některé lidi ale snad strhne i Jeanne Dielmanová...

Nenapínavé, nevtipné, nedotažené, vyumělkované a nefunkční.