Dinsberg

Škoda vkládání vážných etud do komedie. Eliška Balzerová naprosto exceluje, proto vidím problém už v samotném scénáři. Chvílemi jde o třeskutou komedii a následně o snahu seriózní dramatizace. Vzniká z toho až přílišně nekonzistentní celek, který částečně pobaví, ale duši neoblaží.

Co dělá tuhle pohádku kouzelnou je kouzelný tatínek Stanislav Zindulka. Jeho rodinné výroky u nás doma už dávno zlidověly, obvykle kolem oběda a bohužel moje sestra si opravdu vzala "halamu s pilou", takže u nás doma bylo veselo.

Roman Vojtek mě nepřesvědčil ani v divadle ve hře West Side Story, natož tady. Jediný důvod nezlomit nad touto pohádkou hůl je, jako vždy, skvělý Václav Svoboda. A dlužno vypíchnout i Jiřího Pechu.

Film postrkuje kupředu hlavně stylizace, mrazivá atmosféra a podpora děsivé hudby. Nelituji, že jsem jej viděl.

Po aktuálním shlédnutí musím přidat hvězdy. Film se nesnaží být novátorským, naopak žije ze zavedených klišé akčních buddy movies. CO ovšem musím vyzdvihnout, je snaha o zakomponování problému zkorumpovanosti a zkorumpovatelnosti policie. Eddie Murphy, tehdy ještě herec, se pro roli Reggieho narodil Walter Hill zaslouží poklonu za natočení starosvětského filmu, který klade důraz na hrdiny a ne na počítačový vizuál.

Mě na filmu zajímala hlavně reakce hlavních hrdinů na zjištění v jaké době se ocitli. Tedy nikoliv v blízké minulosti, ale z jejich pohledu ve vzdálené budoucnosti. Třebaže hlavním lákadlem jsou ony nešikovné situace, plynoucí z rozdílů mezi oběma dobami, myslím, že lidé by se dokázali adaptovat na obě prostředí. Silný člověk vždy dojde úspěchu, ať už by žil v jakékoli době.

Příběh novodobého rytíře.Skutečný příběh člověka, který veřil v zázrak až se ho dočkal. Třeba, že nejde o žádné velké umění, úřadují zde hlavně mistři střihu, dokázali tvůrci vtisknout tváři Ayrtona Senny nejen onu až mýtickou tvář boha seslaného na zem. Ukázali i Sennu cholerika, který také dokázal zkratovat ve svém chování. A to onoho boha ještě víc polidšťuje. Alain Prost rozhodně nebyl takovým démonem, jak ho popisují někteří historici a sportovní znalci. Zajímavé je se zamyslet, co kdyby Senna opravdu do paddocku dorazil po svých. Sám byl žijící legendou, ale smrt jej paradoxně učinila nesmrtelného. Tento odkaz si svět posílá každý rok, vždy 1. května. Jeho až metodické dosahování met bylo obdivuhodné i zarážející. Asi proto, že bůh obdařil Ayrtona obrovskou dávkou talentu a rychlosti, ale vybavil ho jen na krátkou životní pouť. Ale i během ní dokázal tolik, že se o tom bude mluvit ještě za dalších 50 let. Žádného dalšího Rain Mana už asi nelze očekávat.

Ben Affleck jako režisér rozhodně nezklamal. Ať už to někdo bere jako detektivku a jiný jako rodinné drama, v každém z těchto rozměrů má něco do sebe. Chvílemi šlo o dost chaotické představení, jindy zase vadila předvídatelnost. co ale nepochybně stojí za zmínku je finální dilema a jeho řešení. Víc se o něm rozepisovat je hřích, ať se nad ním každý zamyslí sám. Na režijní debut dost slušný výsledek, kterým by se mohla chlubit i spousta již známých režisérů.

Kdo chce psa být hůl si vždy najde. Staré pořekadlo, které platí všude a ve vězení obzvlášť. Jsou jen dvě věci, které změní člověka: vězení a válka. Nezbývá než doufat, že se ani jedné lokace nepřiblížím. Film vyvolává silné emoce hlavně při doslovné sleposti spravedlnosti. Škoda jen konce. Skončit to jako drama, bylo by hodnocení (nejen moje) nejspíš mnohem vyšší. Kdo ví jestli v některých vězení opravdu netrůní samozvaní vládci, jejichž jediným potěšením je ničit život jiným, byť vězňům. Ale o co je potom lepší než oni? O konání ve jménu "spravedlnosti". Podobně kdysi uvažoval i jeden blázen s knírkem. Vězení se tak stává státem ve státě s absolutistickou vládou, v němž vládne temný středověk. Možná ne zvenku, ale zevnitř určitě. Ve filmu se tento vnitřní boj objevil i v Poslední pevnosti s Robertem Redfordem, ale spíše než zájmů člověka se týkal vojenské cti, které jakožto nevoják nerozumím. Proto je mi tento film mnohem bližší, protože do stejné situace se může přimotat kdokoli z nás.

Excelentní výkon Miroslava Donutila, vyvážená jakousi nemohoucnosti ostatních figur. Některé z nich jsou vysloveně zbytečné. Nelíbí se mi hlavně analogizace chudý-bohatý a dobrý-špatný. Jedno rozhodně nevyplývá z druhého a člověk, využívající život jako dojnou krávu, se stane obětí své hamižnosti. Vždyť takový člověk je vlastně chudák, který za svůj majetek, postavení a prestiž schovává svou beznaděj či přízemnost. Skutečně bohatý člověk se takhle nikdy nechová. Ale lidem chudým duchem se to bude těžko vysvětlovat.