Dinsberg

Je to zvláštní, ale mnohem lepší a propracovanější je první polovina filmu, která se nese na ryze hororové vlně. Odhalení o "stavu" lodi je ač na první pohled nemožné, přesto jediné logické vysvětlení. Pak bohužel nastává těžká režisérská desiluze, neboť Paul Anderson jako by si uvědomil, že se film tváří příliš seriozně, tak cpe veškeré trikové záběry jeden přes druhý se snahou vytvořit atraktivní look. Nejen že se mu to jejich kvalitou ani trochu nedaří, ale utopil v nich onen filosofický námět. Paula Andersona však na filozofování moc neužije a jako fantasy rutinér nezklamal. Jako by skládal puzzle, v polovině ho popadl běs a skládačku polil benzínem se sirkou v ruce. Pokud tohle udělá režisér s atmosférou filmu, měl by dopadnout hůř než posádka Horizontu události.

I přes některé nekompromisní komentáře, s kterými se dá občas souhlasit, nemůžu film podhodnotit. Od skutečné události film sice převzal jen fakt o uskutečněném zápase mezi německými vojáky a osazenstvem koncentračního tábora, ale finální scéna davové hysterie předčí všechna očekávání od sportovního filmu. Přeměna sportovního filmu v drama se udá až na samotném konci, ale to nebrání plnému prožitku. Dloubnout býka do žeber je účinnější než se mu snažit utéct.

Symbol ztráty kolektivní paměti. Tak lze nazvat tento film. Kdo v minulé době nežil, nemůže vědět jak to bylo. Já se bez ostychu přiznávám, že to je můj případ (naposledy jsem soudruhoval v první třídě), o to mi přijde děsivější myšlenka na postrkování člověkem jako figurkou na šachovnici. Kdo může s klidným svědomím říct, že nemá z té doby škraloup? Ať už za svoji aktivitu či za svoji pasivitu. Není zde hlavních a vedlejších postav, jsou jen postavy opravdové, které svou reálnosti vhánějí slzy do očí. Ne pro falešný pocit lítosti a soucitu nad ztracenými lety a lidmi, ale nad děsivou neschopností člověka se poučit z vlastní historie. Ať už v době před nebo po roce 1989. P. S. A ještě k jedné věci bych chtěl pánům Hřebejkovi a Jarchovskému poblahopřát. Že se jim ke spolupráci podařilo získat takové herecké eso, jakým je Ladislav Chudík. Obzvláště pak pro roli, do níž byl obsazen. Ta totiž ostře kontrastuje s jeho hereckým projevem, na který je divák u něj zvyklý, a přitom s ní vytváří dokonalou hereckou symbiózu. Po Pelíšcích druhý nejlepší Hřebejkův film.

Hlavní devízou filmu není příběh krále Jiřího VI., ale příběh Bertíka. Člověka s vadou řeči, který nikdy nebyl připravován na velké věci, nikdy od něj nikdo nic moc nežádal ani nečekal a který nakonec velké věci dokázal. Díky svému příteli, který je ze zcela jiné sociální vrstvy, dokázal to co by mnozí považovali za nemožné. Zároveň zde byl v plné nahotě ukázán nešvar nejen dnešní doby. Vždy se snažím jen zakrýt důsledek, místo abychom odstranili příčinu. Nikdo se nerodí velkým řečníkem, nikdo nemá předpoklady být dobrým lídrem. Takovým se však člověk může stát pílí a odhodláním. Je totiž příliš snadné vzdát se. Proto to nedělejme. Nikdy nevíme, která žába se může proměnit v prince. Eventuálně krále.

Při premiéře (jen při ní jsem seriál viděl) jsem se těšil, jak doba zamávala s osudy doktorů nemocnice v Boru. Znepokojoval mě fakt, že některé postavy se již v seriálu neobjeví, ať už proto, že zemřela ona postava (Miloš Kopecký - Dr. Štrosmajer) nebo její protagonista (Dana Medřická - Dr. Fastová). Některé postavy jsou pak ukazovány epizodně (Sova senior), nové postavy pak jejich velikost nedokážou vyrovnat. Myslím, že tímhle směrem Jaroslav Dietl rozhodně jít nechtěl. Zmizela poetika postav a začalo klasické korytářství. Snad jediný, kdo nezklamal je Josef Abrhám. Dvacet let je dlouhá doba a během ní se toho nepochybně stalo mnoho. Útržky jednotlivých minulostí jsou však nekoordinované a řečené jen na půl úst. Osazenstvo se sešlo nejspíš jen z ústy k tvůrčímu duu Dudek-Dietl, jinak si to neumím představit.

"Potomci" Jaroslava Tomsy mají po celém světě renomé kaskadérských mágů. Pracují na těch nejdražších filmech Hollywoodu a doma se dostávají do těžkého konfliktu s českým neumětelstvím. Od pádu železné opony český film neuvěřitelně upadá. Nikoliv však provedení, ale scenáristicky. Budiž omluvou, že autor tohoto filmu není profesionální scénárista, nýbrž člen kaskadérské obce, co ale omluvit nelze, je vyznění celého filmu. Pravděpodobným úmyslem mělo být vyzdvižení filmařské práce, o které se moc neví, málo se o ní píše, ale bez které by spousta filmů přišla o notnou dávku atraktivity. Kaskadéři jsou a budou (pokud je nenahradí CGI loutkami, což by byla škoda) součástí filmařského světa, ale tady jim chybí vnitřní prokreslení. Petr Jákl se snažil být za každou cenu sentimentální, ale moc se to nepovedlo. Měl možná zachytit typově lidi, které má sám v týmu, ale vesměs pánové Dejdar, Nový a Vetchý hrají tu samou postavu, která se řídí heslem: Šplhej ostatním po zádech a dávej při tom pozor, aby někdo jiný nevyšplhal po tvých zádech výš. Akční scény dopadly i na české poměry nadmíru dobře, ale vzhledem k tomu, že byly jen kořením a ne hlavní ingrediencí, jde o chválu druhořadého prvku. Práci kaskadérů jsem vždy obdivoval, proto je škoda, že místo pamětního sousoší se jim dostalo náhrobního kamene.

V době vzniku převratné, dnes starosvětské dílo. Takové, ze kterého je čerpáno ještě dnes. Pokud v roce 1973 se organizovaly pochody pro zákaz filmu (stejně jako o 6 let později při premiéře Života Briana), dnes už by film asi nikoho nešokoval. Co ale šokující bylo finální rozuzlení, které ukázalo sílu lidského ducha, schopného porazit i démona. Zlo s označením ďábel bych čekal mocnější a neomezující se jen na jeden pokoj. A tím kdo film opravdu táhne je Jason Miller.

Originál absolutně v nedohlednu, druhá serie poražena o délku půl stadionu. Fantastické jsou tematické flashbacky, které zajišťují návaznost no původní sérii, a návrat některých postav byť jen pro epizodní účely. Postav je zde ale zbytečně moc a divák si nestihne ani zapamatovat jejich jména, natož osudy. Trestuhodně je naloženo se starý pánem hned na začátku prvního dílu, ale chápu to s ohledem na věk jeho představitele. A také je škoda určité rozvláčnosti v koncentraci na prostředí. Originál se celý víceméně odehrával v uzavřených prostorách ortopedie. Zajímavé je sledovat střídání ústředních figur jednotlivých sérií. V první to bylo duo Sova-Štrosmajer, v druhé pak Blažej senior a nyní MUDr. Čeňková. Jejich vývoj i vzhledem k jejich věku je nevyhnutelný, přesto se divák neubrání pocitu skládání páté přes deváté. Chybí Dietlovské vyprávění a Dudkovská vize.

Normalizační seriál, který se obešel bez soudruhování i přes dobu vzniku. Oslovení soudruhu se vždy odbylo jen v ředitelské kanceláři či v jejím předsálí. Herecká sestava a její výkony povyšují na první pohled banální zápletku na hlubokou podívanou, která čerpá z profesionálních i rodinných a soukromých trampot doktorů. Atraktivní to téma, ze kterého se snaží čerpat i současní seriáloví tvůrci, s úspěchem však přinejmenším sporným. Pánové Chudík či Kopecký jako by opravdu celé dekády nosili bílé pláště a z jejich vystupování je cítit ona životní zkušenost herecká, kterou dokázali přetavit v rámci role na zkušenost doktorskou. Jeden nonšalantní pán, jehož odbornost a znalosti se dotýkají hvězd, a druhý nekonečně moudrý filozof a bodrý chlapík, který dokáže kromě rentgenů číst i v lidských srdcích. I epizodní role jsou obsazovány tehdejšími hereckými esy, takže nikde nevzniká umělecké vakuum. Zračí se čirá radost z práce před kamerou, která se umocnila v dotočených sedmi dílech, kdy tvůrci již měli na kontě německý televizní úspěch. Česká seriálová špička., kterou ohrozili jen Četnické humoresky.

Fantastičtí jsou herci ve vedlejších rolích. Vedle jednoznačné jedničky Jiřího Hrzána jakožto profesora Hartmana je to Karel Augusta jako opravář lednic Šmíd. Jeho výstižná reakce na všechno pokažené v podobě vytí je směšná sama o sobě, ne tak ještě v kontextu s dalšími "opravami".