EdaS

Naše furianty jsem viděl v Národním zrovna v ten den, kdy je točila televize. Byl jsem hodně překvapený, že se u tak klasického kusu příjemně bavím. Je fajn moci si tak věrně připomenout pěkné chvíle strávené v divadle.

Na Upíry se dá dívat jen díky dvěma věcem - Jamesi Woodsovi, který se do téhle béčkařiny překvapivě opřel naplno a jako fuckující bijec upírů nemá chybu, a zadečku Sheryl Lee, který nám režisér rozumně ukáže nahý. První polovina snímku nevypadala ještě vůbec tragicky, Upíři se rozbíhají jako vcelku atmosférické drsňácké upírské béčko, ve druhé polovině se však prokazuje, že Carpenter už dávno není ve formě. Škoda.

Víc takových filmů a přestal bych být ironickým cynikem. Ani dvouapůlhodinová režisérská verze nerozmělnila tohle s fantastickou lehkostí natočené a překrásně zahrané melodrama v citově vyděračský kýč - čímž při chladné úvaze vlastně tenhle film být měl. Řekl bych, že jedině Korejci tohle dokážou, a právě to na jejich filmech miluju. A Moment to Remember je ryzí doják, upřimný a čistý.

Zábavný, zajímavý a závažný dokument o tom, kdo v Americe rozhoduje o přístupnosti (a tím leckdy o možném úspěchu) filmů. Ani ta vyšetřovací linie (odhalující, kdo jsou ti konkrétní lidé v komisi MPAA) není nezajímavá, snad nemusela být jen tolik upřednostněná. Že je něco shnilého v království hollywoodském si člověk dovodí i tak.

Pěkné, moc pěkné. Dreamgirls sice nedosahují geniality Moulin Rouge, ale divadelní energií pulzujícímu Chicagu se blíží. Od režiséra Kinseyho by jeden opravdu nečekal tak skvěle stylovou práci, Beyoncé překvapila, že dokáže hrát (zpívání jí šlo vždycky), Eddie Murphy nebyl tak dobrý snad nikdy (a poslední dobou rozhodně ne - rád bych ho viděl v nějakém dramatu) a po pěvecké stránce pro mě vede neznámá Jennifer Hudson (finalistka American Idol z roku 2004 - s našimi Superstary opravdu nesrovnávat). Fajnová oldschool R´n´B muzika s blyštivým broadwayským šmrncem, zajímavá, energická režie, skvělé herecké výkony, ne zrovna strhující, ale docela zajímavý příběh (hodně inspirovaný Dianou Ross a jejími The Supremes) - Dreamgirls toho nenabízejí málo.

Gibson je magor, ale to se ví už od Umučení Krista. Fascinuje mě, jak tam i v Apocalyptu naprosto dezinfikuje jakýkoliv náznak myšlenky (až na ten závěr) a jde mu jen o co nejdetailnější zobrazení brutálního násilí. To sice taky má něco do sebe, ale osobně si raději pustím jedničku Ramba. Ta si na nic nehraje. První hodina je nesnesitelně dlouhá, naštěstí v té druhé konečně dojde na honičky po pralese. O mayské kultuře se nedozvíme nic (kromě toho, že lidem vytrhávali srdce z těla a pak jim sekali hlavy), celé se to mohlo odehrávat vlastně kdekoliv a kdykoliv. Mel by možná neměl tolik chlastat a vrátit se ke svým režisérským kořenům...

Dvouapůlhodinový biják s neskutečně řídkým dějem mě zpočátku aspoň trochu emocionálně vtáhl díky výborné a roztomilé Dakotě Fanning, ve druhé části však svým tupým přístupem nudil. Tony sice dupe na plyn jak nějaký třicátník, ale stejně jako v případě Domina se to u mě minulo účinkem. Zbytečně natažený a neskutečně prázdný film. ** 1/2

Snad žádná z komedií Frat Packu mě ještě nezklamala a Starsky s Hutchem rozhodně nejsou výjimkou. Mám slabost zejména pro Owena Wilsona a v malé úchylné roličce excelujícího Willa Ferrella. Starsky & Hutch je každopádně výtečná vtipná zábava a sedmdesátky ještě nikdy nebyly tak sexy. :o)

Hodně přeceňovaná záležitost, řekl bych, natáhnutá aspoň na třičtvrtě hodiny trapnými scénkami a písničkami. Samotné dialogy samozřejmě nemají chybu.

Jsem nadšený. Mám rád filmy silně emocionální i ty, u kterých člověk musí hodně přemýšlet. Dokonalý trik spojuje obojí, má atmosféru jako hrom a velmi rafinovaný scénář, jehož záhady mě bavilo luštit a díky kterému na tenhle biják zajdu minimálně ještě jednou. Posedlost obou hlavních hrdinů je doslova hmatatelná, skvěle jsou obsazené i vedlejší role - zejména David Bowie je i na malé ploše dokonale uhrančivý. Ke kouzelníkům jsem nikdy žádný zvláštní vztah neměl, ale už po Iluzionistovi mě začali zajímat a nyní díky Nolanovi obzvlášť. P.S. Se závěrečnými titulky se rozjíždí omamná "Analyse" od Thoma Yorkea. Je to symbolická třešnička na výtečném dortu.