Midar

Jsem vážně extrémně zvědavý na to, co Green a spol. vymyslí ve třetím díle. Navazovat na něco tak extrémně špatného, jako je právě Halloween zabíjí, jim totiž vážně nezávidím. Po tak povedeném prvním díle jsem opravdu nečekal, že dvojka sklouzne do takových sraček. Tak uvidíme, jaké peklo nás čeká příště. Ať už to ale dopadne, jak chce, s jistotou můžeme už teď zkonstatovat, že to tvůrci po povedeném prvním díle, extrémně podělali. Více zde.

Dlouho očekávaný sci-fi epos Duna režiséra Denise Villeneuve konečně dorazil do kin a s úsměvem na rtech vám mohu potvrdit, že je to opravdu tak moc dechberoucí audiovizuální jízda, jak se povídá. Pokud jste tedy Dunu ještě neviděli, okamžitě na ni vyrazte do kina a vezměte s sebou, co nejvíce přátel a příbuzných. Něco takového se totiž v kině jen tak nevidí. Villeneuve se prostě rozhodl vzít fantastickou a údajně také nezfilmovatelnou předlohu spisovatele Franka Herberta a přenést ji na filmové plátno tak dechberoucím a vizuálně podmanivým způsobem, že ji v budoucnu dokážou trumfnout snad jenom její další díly. Vážně si nepamatuji, kdy naposledy jsem v kině tak moc hltal každý záběr a upřímně se modlil, aby to ještě neskončilo. Pro mě osobně je Duna nejsilnějším kino zážitkem za posledních několik let. Při značném množství scén jsem tak jen užasle čuměl na plátno absolutně přikován na sedadlo, přičemž jsem se, vším tím vzrušením, až neskutečným způsobem potil. Tak úderným a dechberoucím zážitkem pro mě Duna byla. Není to totiž jen opojná audiovizuální jízda. Je to monumentální sci-fi podívaná, jejíž hlavní devízou nejsou všechny ty vizuální a kamerové orgie, ale především nosné postavy v perfektně vybudovaném vesmíru. Více zde.

Tvůrci Sexuální výchovy mají zvláštní dar. Umí ze skvělých postav jako je Eric nebo Viv udělat jedny z nejméně oblíbených a naopak z postav extrémně neoblíbených jako je Ruby nebo Adam udělat ty nejlepší z celého seriálu. Třetí série tak stojí za to v podstatě jen díky Ruby a Adamovi. Zbytek osazenstva se chová buďto extrémně otravně (Otis, Maeve) nebo prostě úplně jinak než v předchozích sériích (právě Eric a Viv). Dějových linek je navíc rozehráno až příliš mnoho, v důsledku čehož nedostane žádná z nich potřebný prostor, přičemž většina jich v podstatě ani nikam nevede. Sečteno, podtrženo, se tak dá třetí série shrnout se slovy "Více dramatu, méně logiky".

Není čas zemřít je v konečném výsledku snaživou bondovkou s krásným vizuálem, dravou režií, perfektní hudbou a úžasným představitelem hlavní role. Na druhou stranu je ale také děsně dlouhou, zmatenou a bohužel taky vesměs prázdnou podívanou s nesmyslným a překombinovaným dějem, nefunkčními vztahy mezi postavami a hlavním záporákem, který je jen zbytečnou karikaturou bez špetky charismatu. Více zde.

Čekal jsem pořádnou kritiku společnosti a člověka jako takového, ve které budu muset odvracet zrak, mít vedle sebe připravený kyblík a která mě nakonec totálně odrovná úderným koncem. Co jsem však místo toho dostal? Rádoby promyšlený prd, ve kterém nefunguje zhola nic. Příběh ničím nedokáže překvapit či šokovat, nikam negraduje a nijak nekončí. Všechny ty rádoby šokující věci jsou přitom buďto naprosto nezajímavé nebo prostě jen nechtěně hloupé. Srovnávat Díru se skvělou Kostkou mi tak přijde úplně mimo mísu. Tam kde Kostka gradovala a nenechávala diváka ani na chvíli vydechnout, tam Díra nudí a opakuje už stokrát vyřčené. Pokud tak hledáte nějakou opravdu brutálně natočenou kritiku společnosti a nás samých, sáhnul bych raději na něco jako je Funny Games USA. Právě tam je totiž i bez všech těch prvoplánových nechutností a brutalit, krásně ukázána zkaženost člověka jako takového a vlastně i celého současného světa. Více zde.

Příjemná jednohubka, ve které perfektně funguje, jak budování vztahů, tak tajemné nadpřirozeno. Upřímně tak doufám, že se nakonec druhé série, ve které by se to teprve mělo celé naplno rozjet, dočkáme. Byla by totiž obrovská škoda jen tak zahodit takto přirozeně napsané a perfektně zahrané postavy.

Jasně, že se Útok z hlubin kvalitativně ani neblíží prvním Čelistem, o to tady ale ani nešlo. Šlo prostě jen o to, natočit svižné akční béčko, které vás dokáže, pokud nad ním nebudete moc uvažovat, opravdu hodně pobavit. A nutno uznat, že se to tentokrát povedlo na jedničku. V konečném výsledku jde totiž o poctivou akční hlínu plnou efektně natočené akce, skvěle zahraných postav a vtipných hlášek. Když si k tomu všemu navíc přičtete ty obstojné efekty a pár opravdu překvapivých momentů, dojde vám, že je vlastně Útok z hlubin i dnes hodně pohodovou podívanou. Více zde.

Jackie Brown je jednoznačně Tarantinův nejhorší snímek. Samozřejmě to pořád není úplně špatný film, ba naopak pár slušných momentů se tu určitě najde, Tarantino mi však u Jackie připadal z nějakého důvodu až neskutečně utahaný. Za ty dvě a půl hodiny se tu toho totiž vlastně tak moc nestane, k žádné z postav si navíc nedokážete vybudovat sebemenší sympatie a jejich chování je mnohdy zcela nesmyslné. Za ty jeho ostatní filmy mu ale Jackie Brown s radostí odpustím.

Hanebný pancharti  jsou jednoznačně unikátním snímkem. Ta kamera, ti herci, ty dialogy a hudba, všechno tady prostě jede na plné obrátky, přičemž tu Tarantino servíruje jednu legendární scénu za druhou. Kdykoliv se přitom na scéně objevuje démonický Christoph Waltz či neméně skvělý Brad Pitt, je se prostě na co dívat. Úvodní scéna, a především scéna v hospodě jsou pak naprostým vrcholem vypravěčského umu, při kterých se v plné kráse ukazuje to, jak výjimečným režisérem a scénáristou Tarantino vlastně je. Kdo neviděl, nepochopí, kdo viděl, dostane chuť si to okamžitě pustit znovu. Bohužel dějová linie se Shosannou není tak působivá, jak by asi měla být. Je tak trochu škoda, že se jí dává tolik prostor na úkor samotných panchartů, kteří toho prostoru vlastně zas tak moc nedostali. I tak se ale pořád jedná o zcela výjimečný snímek, jehož kultovní status je samozřejmostí.

Byť si pořád stojím za tím, že jako minisérie to funguje o něco lépe, je Osm hrozných pořád naprosto skvělým filmem. A to i přes to, že se jedná v podstatě o tříhodinovou konverzačku odehrávající se skoro celou dobu v jedné malé hospodě. Je pravda, že ten rozjezd někomu může připadat až moc pomalý, podle mě však funguje naprosto dokonale. Jelikož Tarantino umí psát dialogy jako nikdo jiný, i přes tak dlouhou stopáž Osm hrozných prostě nestíhají nudit. Kromě Tarantina jsou tu pak ve skvělé formě také herci, kteří tu ze sebe, s až neskutečnou chutí, sypou jednu hlášku za druhou. Pomalu houstnoucí atmosféru už tu pak jen podtrhuje zcela bezchybná hudba Ennia Morriconeho, která je jako vždy naprosto parádní, přičemž funguje přesně tak, jak má. Osm hrozných je prostě dalším naprosto famózním Tarantinovým snímkem, jehož porovnávání a možnou spojitost s kultovní Věcí od Johna Carpentera naprosto chápu a vlastně se mi ta myšlenka i docela zamlouvá.