Midar

Druhá část Kill Bill nemůže být od té první odlišnější. Zatímco první díl je zaměřen především na akci, které děj malinko ustupuje, druhý díl to má paradoxně přesně naopak. V obou případech to ale překvapivě funguje naprosto dokonale. Druhý díl se více zaměřuje na onu osudnou událost, trochu blíže nám představuje samotného Billa a jeho vztah k Beatrix. David Carradine, jehož monolog o superhrdinech bych mohl poslouchat klidně celý den, v té roli přitom naprosto exceluje. Kromě Billa tu však dostane prostor také jeho mladší bratr ztvárněný neméně excelentním Michaelem Madsenem. Jeho Budd je svým způsobem přesný opak staršího bratra Billa, i přesto je to však také famózní postava, které mi bylo nakonec, jako jedné z mála, vlastně i docela líto. Výcvik u Pai Meie, útěk z nemocnice, souboj s O-Ren Ishi, pohřbení za živa, technika pěti prstů, sůl v brokovnici, černá mamba v kufříku, výroba samurajského meče…těch legendárních scén je prostě v obou dílech až příliš. Tarantino se skutečně činil, a nakonec jsem vlastně i docela rád, že třetí díl pustil k vodě. Ten děj totiž žádné další rozvinutí nepotřebuje.

Dohromady tvoří dvě části Kill Billa až neskutečně výjimečný filmový počin, do kterého dal Tarantino opravdu úplně všechno, a ačkoliv se to zcela vymyká jeho dosavadní tvorbě, je to prostě opět naprostá pecka. V prvním díle se přitom Tarantino zaměřuje hlavně na akci, která je samozřejmě neskutečná. V podstatě v každé bojové scéně jde vidět, že jsou za ni odpovědní ti vůbec největší možní experti v branži, krásně se tu k boji využívá okolní prostředí, kamera nádherně přelétá z jednoho záběru na druhý a ani v tomto případě Tarantino nešetří až absurdně přehnanou brutalitou. Přítomnost samotného Sonnyho Čiby už pak jen dokresluje nezaměnitelnou atmosféru celého filmu. Za zmínku pak ještě určité stojí „anime“ origin O-Ren Ishii, který tam podle mě perfektně zapadal.

Oni jsou Gauneři vlastně trochu zvláštní, a to především díky tomu, že i když se jedná o film zabývající se loupeží, samotná loupež v něm paradoxně ukázána nikdy není. Místo toho jsme po docela klidné a velice vtipné úvodní scéně z bistra, vhozeni rovnou doprostřed děje. Jednotlivé postavy i to, jak samotná loupež proběhla, je nám následně teprve prozrazováno. Divák je tak nucen být neustále ve střehu, aby mu náhodou nějaká podstatná informace neunikla. Z dnešního pohledu je pak docela úsměvné, že si v době uvedení řada lidí stěžovala na to, že je film příliš násilný. Ono se tam přitom těch násilných scén zas tak moc neobjevuje. Upřímně řečeno mě napadá pouze jedna, a to samozřejmě, dnes už naprosto kultovní scéna, odřezávání ucha, ve které Michael Madsen prostě naprosto válí. Oni jsou ale samozřejmě skvělí všichni herci, od Harveyho Keitela a Chrise Penna přes Stevea Buscemiho a Laurence Tierneyho až po Tima Rotha či samotného Tarantino tu prostě válí úplně všichni. Každá z těch postav má přitom svou nezapomenutelnou chvilku a dokáže tak snadno utkvět v paměti. Takovou partu sympaťáků pohromadě prostě jen tak někde nenajdete. Sakra taky bych si s nimi chtěl někdy zajít na snídani. Jelikož se u nás káva nedolévá vůbec, zpropitné bych určitě dal. Byl bych totiž neskutečně vděčný i za ta tři dolití.

I když nejsem schopen ocenit ani desetinu těch všemožných odkazů, které do něj Tarantino vložil, Tenkrát v Hollywoodu mě i tak prostě neskutečně baví. Pohodová atmosféra, krásný vizuál, kouzlo tehdejší doby, podmanivá hudba a až neskutečně absurdně vystupňované finále, u kterého se celý sál hlasitě rozesmál, to vše dělá z toho snímku strašně uspokojující filmový zážitek. Do toho si navíc přičtěte jako vždy skvělého Leonarda DiCapria, a hlavně pak největšího pohodáře na světě Brada Pitta se svou úžasnou fenkou Brandy a máte zde další naprosto ikonické filmové duo, které rozhodně budete chtít někdy vidět znovu. A ty výtky ohledně samotného děje, ten film se přece jmenuje Tenkrát v Hollywoodu. Název je to podle mě zcela přesný, neboť je to prostě jen film o tom, jak to tehdy v Hollywoodu asi mohlo vypadat, stylová auta, neskutečné horko, všudypřítomní hippies a klasický den upadající seriálové hvězdy a jeho kaskadérského dabléra. Tarantino tu tak prostě jen vykreslil tehdejší dobu přesně tak, jak si ji on pamatuje, přičemž to opět funguje naprosto dokonale.

Stylový western se skvěle zahranými postavami, dokonalými dialogy, perfektní hudbou a neskutečným množstvím nápadů. Tak nějak by se dal ve zkratce Django definovat. Tarantino v něm prostě opět dokazuje, že na co sáhne, to je schopen dotáhnout k naprosté dokonalosti. Od první minuty vás tento snímek naprosto pohltí a vy se budete tetelit blahem z toho, jak skvěle ten příběh odsýpá, jak si to Christoph Waltz zase neskutečně dává a jak perfektně funguje chemie mezi ním a Jamiem Foxxxem. Ať už mluvím o úvodní zasněžené scéně, bezstarostnému zastřelení šerifa, Djangovi na koni v modrém oblečku či členům KuKlux klanu, kteří v těch pytlích vidí hovno, Tarantino tu ze sebe sype jeden nápad za druhým. A když už si budete myslet, že ten film nemůže být lepší, ukážou se na scéně démonicky dokonalý Leonardo DiCaprio a opět naprosto přesný Samuel L. Jackson, kteří vás zadupou do sedačky tak hluboko, jako ještě nikdo předtím.

Pulp Fiction je film, jež se vymyká všem zažitým postupům a servíruje nálož tolika nápadů, hlášek a legendárních scén, že by to klidně vystačilo na dalších několik filmů. Ať už mluvím o odříkávání Bible, čištění auta od rozstřeleného mozku, masáži nohou, zlatých hodinkách na klokanovi či klidných skřítcích, všechny ty scény jsou pro mě už navždy legendárními a pořád nemůžu uvěřit tomu, že je jimi všemi napěchovaný pouze jeden film. O tomto filmu už toho bylo napsáno v podstatě všechno a já tak jen dodám to, že je to opravdu naprosto geniální film, který jsem schopen si pouštět klidně celý týden dokola a pokaždé mě přitom absolutně dostane. Nic podobného už prostě nikdy nikdo nenatočí a mě tak nezbývá nic jiného než se sklonit před Tarantinovou genialitou.

Sebevražedný oddíl je jen vesměs fajn podívanou pro nenáročné publikum, kterému nebude vadit, že vlastně vůbec nedává smysl. Nic opravdu kulervoucího či dechberoucího od něj ale raději neočekávejte. Až na pár pěkně nasnímaných záběrů a krvavějších scén totiž jen tak nějak postupně plyne, nikam negraduje ani se nikam neposouvá. Někomu to možná stačit bude, pro mě to ale bylo vzhledem k jeho přepálené stopáži zatraceně málo. Tak snad napotřetí už to bude stát opravdu za to. Sebevražedný oddíl z roku 2016 nakonec přece jenom hodnotím o něco pozitivněji. V zásadě ale jen proto, že u něj ty očekávání nebyla tak přehnaně vysoká. Více zde.

Akce je skvělá, herci se snaží, co jen můžou, hudba nenápadně odkazuje na jedničku, prostředí džungle je stále dost neokoukané a ani ten scénář rozhodně není úplně k zahození. Samotní Predátoři pak vypadají opravdu hodně stylově. V určitých chvílích se navíc brutalitou rozhodně nešetří a i to finále vlastně funguje naprosto dokonale. I když to tak samozřejmě mohlo dopadnout ještě o něco lépe, vlastně si moc není na co stěžovat. Dostali jsme totiž opravdu dobrý film, který se nebojí odkazovat na jedničku, ale zároveň jít svou vlastní cestou. A i když rozhodně není bezchybný, funguje přesně tak, jak má. Po tom AVP a AVPR je to docela příjemná a koukatelná změna nevykradájící a zároveň plně vzdávající holt svému legendárnímu předchůdci.

Ne, tohle prostě ne. Ať už je řeč o rádoby drsných postavách, vylepšeném Predátorovi, nepřehledné akci nebo naprosto nesmyslném scénáři. V tom filmu prostě nefunguje vůbec nic. Posledním hřebíkem do rakve je pak ten absolutně stupidní konec, ve kterém nám byl představen bojový oblek na lov Predátorů ve stylu Iron Mana. Ehm, to jako vážně? Opravdu si nepamatuji, kdy naposledy jsem se v kině cítil tak trapně jako právě při této scéně. Predátor: Evoluce je tak jednoznačně tím vůbec nejhorším filmem, jaký kdy byl s Predátorem natočen. A já dodnes nechápu, jak to mohl Shane Black tak neskutečně pos…ehm pokazit. Tu jednu hvězdičku tak dávám...vlastně ani nevím za co...

Bratři Strauseové natočili celý film z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu extrémně tmavě a nepřehledně. V nejedné potenciálně zajímavé scéně si tak budete klepat na čelo a říkat si, jak dobře vlastně mohla daná scéna vypadat, kdyby v ní šlo alespoň něco vidět. V konečném výsledku je tak AVPR extrémně nezvládnutý film tvůrců, kteří na to jednoduše neměli. Na místo správně krvavého akčního snímku plného napětí, který by konečně naplno využil potenciál obou těchto vesmírných monster. Jsme se dočkali jen hloupého a nepřehledného béčka, které kromě té občasné brutality vlastně nemá moc, co nabídnout.