xentrixx

Kokoška, vy ste vůl, vy ste vobyčejnej vůl, děte, ať vás už nevidim! Tuhle scénu miluju...

Jirka Wimmer se měl raději držet maďarštiny a výuky hry na housle a nezkoušet to ve vážnějších rolích, zoufale mu to tady nejde. Jinak je to tuctová inscenace, kterých se kdysi točily stovky. Nenadchne, ale ani neurazí.

Smál jsem se u toho kdysi jako školák, vrstevník Kašíka i Hejbala (před proměnou) a směju se tomu i dnes po bezmála 40 letech. V dnešní mediální záplavě stupidity, demence, progresivistických hovadin a propagace násilností je to neskutečně příjemný balzám na duši.

Nezaujalo, nanejvýš mě pobavili na jedné cele Osvald (tentokrát bez formeláků) a před 20 lety v Praze všemi obávaný portýr z Music Parku, mistr tvrdých low kicků a noční můra nepřátel Sparty v jedné osobě, Luboš Vrňata. Jo, a taky se mi líbila paní psychložka, nechce se mi vůbec věřit, že jde o stejnou herečku, která o 3 roky později hrála nevýraznou, nepohlednou Marcelu ve filmu Pravidla lži.

K tomuto dokumentu jsem se dostal čirou náhodou díky nabídkovému algoritmu na Youtube a hned mně v uších naskočil song " Je to špás", který vyšel onehdá na jaře léta Páně 1989 na LP Rockmapa. A až teď po tolika letech mi při sledování osudu téhle kapely došlo, jak neskutečně technicky nadupaný song to vlastně byl. Když se pak zamyslím nad tím, proč Motorband nikdy bůhvíjak nezazářil, našel bych asi tyto důvody - 1) křupanský název kapely 2) nešťastná časová konstelace jejího působení, kdy v letech světové popularity tohoto typu metalu  (cca 1985-1987)  byla v ČSSR dušena cenzurou a zákazy a kdy naopak po roce 1989 v době svobody už nemohla konkurovat novým stylům a odnožím tvrdé muziky, které se sem ze zahraničí ve velkém valily (groove metal, funky metal, grunge apod.) Vaz skupině taky zlomil kapelníkův až fanatický perfekcionismus, jak se člověk dozvídá v průběhu sledování snímku. Kdyby se třeba nechal inspirovat tříakordovým minimalismem the Ramones, mohlo být všechno jinak, to už by ale zase nebyl ten čistokrevný, s láskou dělaný poctivý hej hej vy metal. A "vo tom to asi je"...

Ó Dio, říkal jsem si u prvního dílu, pomrkával po hodinách a v duchu počítal, co všechno mě na této přechvalované sérii irituje. Jestli úporná, leč ve výsledku marná snaha o navození feelingu 80.let tím, že všem vrazím do koutku cigáro a ještě to filigránsky doladím o dlouhé záběry na jeho žhnoucí špičku. Nebo otravné  balastní náhledy do rodinné zahrádky pana majora. Anebo chvílemi naprosto nevhodné hudební podkreslení některých scén. Co mě asi ale nakonec během sledování dráždilo  nejvíc, to byly prkenné a k nesnesení utahané dialogy všech zúčastněných a vůbec taková jejich celková strnulost či zpomalenost.  Chvílemi jsem měl pocit, že ze sebe musí nějaký projev tlačit jako při zácpě a tak se u toho i tvářili. A superlativy opěvovaný Petr Uhlík? Snaží se, to mu nelze upřít. Problém je ale v tom, že mu to nevěřím. Na Hojera má moc jemný, vcelku kultivovaný ksichtík. Je v něm něco sympatického a člověk by za něj u toho špagátu snad i slzu uronil, což je podle mě špatně. Skutečný Láďa byl totiž nejenom  odpudivý smrdutý pobuda a kolohnát s IQ na hranici debility, ale především nelítostné monstrum. Takhle se všichni s tou roztomilou tvářičkou Péťy Uhlíka zasmějeme u slova pošmak, pobavíme se jeho šibalskými klukovskými úšklebky,  ale jen málokdo si přitom uvědomí, že kreatura jménem Hojer zmasakrovala minimálně pět nevinných žen a dívek, které před smrtí musely prožít nepředstavitelnou hrůzu a muka. A tím  se dostávám k etickému aspektu, který v tomto filmu dostal pěkně na frak. Oběti jsou zredukovány na nepodstatnou stafáž, na bezejmenné hadrové figuríny, o nichž se pronáší nechutné vtípky. Ládík je za své zářezy na pažbě pomalu poklepáván po rameni jako pašák, jezdí se s ním po výletech, chvílemi to připomíná rodinnou komedii, v níž strýčkovsky shovívavá figura pana majora supluje Láďovi chybějící  rodiče (stejně je to paradox, když si člověk uvědomí, jakou čočku ve stejné době dostávali na rozdíl od této stvůry někteří političtí vězni). Promiňte, ale takhle by to ve filmu na tak závažné téma být prostě nemělo. Ten příběh měl být o deset stupňů temnější a syrovější. Měl mrazit, děsit, vyvolávat lítost nad oběťmi a odpor k jejich vrahovi. Namísto toho jsem dostal  několik táhlých hodin pedagogické konverzace s klučíkem, který  dostává tytyty, jako by ve škole udělal jen nějakou rošťáckou kulišárnu.  Jeden bod nakonec dávám za velmi dobře namaskovaného Markoviče (byť má celou dobu jeden univerzální výraz Medvídka Pú), druhý za určitou špetku napětí, díky které jsem to nakonec celé dodíval do konce.

Čtyřmi hvězdami se tímto dobrovolně  pasuji na kulturního dezoláta (dnes veleoblíbené slovo majitelů jediné pravdy a vzorů morálky). Když totiž po celodenní mediální masáži apokalyptickými scénáři, nešvary a neštěstími, za které bych měl jako průměrný sobecký občánek tohoto malého blahobytného státu cítit minimálně lehce kousající výčitky svědomí, na mě vykoukne trojice Majsner, Hrubec a Kuře, tak nevím proč, ale je mi hned nějak líp. A nehodlám to tady nějak do hloubky pitvat.  Repliku "náměstku, ty jednou z těch agentů zmagoříš", tu zkrátka miluju (i když ta vlastně zazněla až ve druhém dílu)...čau

Pozor, tento nenápadný a zapomenutý snímek je svým způsobem raritou. Vedle kratičkého záběru na legendární pražskou HC formaci Kritická situace je jedním z jeho protagonistů Petr Štěpánek. Jeho jméno dnes znají pouze zasvěcení pamětníci, byl to však on, kdo se Šimonem Budským, Ádou Vitáčkem a Danem Landou založil kapelu F.A.S., z níž se stal později Orlík. Vzácností je taky pár záběrů na hospodu U Českého lva pod Nuselákem, v níž se před revolucí scházeli jedni z prvních pražských skins.

Nastavovaná kaše. Ztrácí to dynamiku předchozích dvou sérií. Postavy a jejich naturely jsou už okoukané, předvídatelné, rozplétání jednotlivých kauz začíná být z pohledu diváka příliš rutinní a nezáživné. I nové duše v týmu jsou spíš trefou vedle. Zatímco v předchozí sérii příchod upjatého a formalistického vyšetřovatele Vrány vnesl do děje osvěžení, dvojice elévů Loj Bočková dosavadního ducha celého seriálu poněkud dusí a tlačí k zemi. Čtvrtou řadu už prosím netočte.

Zkouknul jsem a nemohl potom dlouho spát. Mdlý a utahaný začátek se v několika momentech překlopí do neskutečné brutality, podobně jako v Okupaci v 26 obrazech. A když už jsem si myslel, že finále bude aspoň trochu šťastné, tak…… nic, nebudu prozrazovat. Mexiko dokáže být nádherně barevné, stejně jako neslýchaně kruté. Zelená je barva krve…