xentrixx

Když jsem kdysi při procházení okolo výlohy Pantonu v Jungmannově ulici očima zapátral po něčem, co by mě mohlo zajímat - v té době to byl hlavně Törr - zaregistroval jsem na vteřinu LP se zvláštním obalem, jehož dominantou byla komiksová kresba plesnivého dědka s berlemi na kolečkovém křesle. Usoudil jsem, že by to mohlo indikovat nějakej hutnej a rychlej nátěr a náhravku si přes někoho pustil. Masakr uší se však nekonal. Tehdy bych řekl "bohužel", po čtyřicítce říkám "bohudík", je to totiž něco, k čemuž se cesta prošlapává postupně a poměrně pomalu. Asi jako k olomouckým tvarůžkům - na začátku odpor a zkřivená huba, po nějaké době docela fajn chuťový požitek. Kvůli hudbě bych tak dal i čtyři, ale protože je to film a ten se má posuzovat podle jiných kritérií, budu skrblit a pustím jen dva.

Předzvěst nekonečně se táhnoucího konfliktu FARC (ELN) vs.paramilitares, lokálních válek drogových kartelů a pochybného kultu tzv. sicaria - nájemného vraha, který roboticky zabíjí ani ne tak pro odměnu, jako spíše na důkaz fanatické loajality a příslušnosti ke své skupině. Krom toho ve mně film vzbudil podobné pocity, jaké jsem měl při sledování Kladiva na čarodějnice - z bezvýznamného nýmanda se díky příhodným okolnostem stává jedinec, který rozhoduje o životě a smrti jiných lidí a svou moc si náležitým způsobem a zcela bezskrupulózně vychutnává. Herecké výkony velmi dobré, a to jak v případě postupně metamorfující postavy Leóna Maríi Lozana, tak u noblesní a hrdé dámy seňory Gertrudis.

Mám pocit, že se to kdysi v ČSR promítalo pod krkolomným názvem "Kdo jinému jámu kopá", ale to je vedlejší. Zvláštní námět, zvláštní herci, zvláštní atmosféra - prostě je to celé něčím zvláštní. Nam zacloumal s kdekým, někdo celé noci nemohl spát, někdo zase nemohl nikde sedět s odkrytými zády, jiný se odporoučel do totální samoty kamsi do lesů a mnozí další skončili na chlastu, heráku nebo na ulici. Donnie to s katatonickým stavem a chamtivou mrchou po boku také příliš nevyhrál, je tu ale kamarádství ve zbrani, a to bývá věčné...

Je škoda, že se hodnocení filmu v mnoha komentářích stáčí na V. Havla, ale na druhou stranu se nedivím, jeho osoba dnes slouží jako hromosvod a fackovací panák každému, kdo si potřebuje rychlým a co nejjednodušším způsobem interperetovat polistopadový vývoj a neduhy, které ho provázely a nadále provázejí. Že to byl jen člověk z masa a kostí, postavený před herkulovský úkol transformace patnáctimilionové společnosti, který nakonec i přes mnohé chyby obstojně a společně s dalšími okolo sebe zvládnul, to už je pro jeho dnešní hatery nepodstatné, oni vidí jenom to údajné chlastání, fešácký kriminál a boj o Lucernu. Seriózní kritici jeho amnestie z roku 1990 mají nicméně pravdu v tom, že byla zbytečně velkorysá a především nedomyšlená, co se týče následků. Kriminalita stoupla o závratných několik desítek procent a došlo k otřesným vraždám - sériový vrah Jan Slovák s konečným účtem čtyř obětí nebo duo Masár a Molnár, které má na svědomí přepadení zahraničního páru v Rakousku s výsledkem znásilnění, vražda a pokus vraždy, jsou jen příslovečnou špičkou ledovce. Ta úplně největší svoloč se naštěstí nakonec ven na amnestii nedostala a papiňák její frustrace ve finále vybuchnul práve v Leopoldově - spolu s Valdicemi a Minkovicemi nejhorším kriminále té doby. Film má skvěle vystavěnou atmosféru stísněnosti a autenticity, divák sleduje s gradujícím napětím rozuzlení, které již díky reálnému podkladu scénáře sice zná, avšak díky fiktivnímu příběhu do poslední chvíle netuší, jak dopadnou někteří hlavní - rovněž smyšlení - hrdinové. Gregor Hološka, představující "ikonu" slovenských kriminálů Tibora Polgáriho, podal obdivuhodný výkon, výborný byl rovněž Ján Jackuliak jako náčelník nápravného zařízení. Dobře se předvedli i Marek Vašut (Dr. Čarnogurský) a Martin Stránský (estébácký vyšetřovatel). Hlavní hrdina v podání Juraje Bači má charisma a děj solidně táhne, těžko lze ale uvěřit tomu, že by si takový "hošík" v leopoldovské trojce vydobyl tolik respektu, aby ho místní kingesové nechávali v pokoji žít, o nějaké kápovské roli ani nemluvě. Ale to je koneckonců jen umělecká nadsázka, dílo se ve své celkové podobě zdařilo. Dámy a pánové z celého týmu, díky...

Sk8 - to je kus dřeva, kovu a gumy, napuštěný specifickým kouzlem ulice, energie, pocitu svobody a nespoutanosti. Cítím to přesně jako protagonisté tohoto super dokumentu a dodnes vzpomínám na okamžik, kdy jsem se v roce 87 poprvé postavil na kvalitní fošnu s umělohmotnými lištami namísto slicku a obrázkem velké žluté lebky, kterou mně na chvíli půjčil kdosi, kdo měl tetičku v Kanadě, která mu ten zázrak dovezla. Během první jízdy ve stoje na parkovišti jsem se rozsekal, ale neodradilo mě to a o rok později už jsem se na ulici vozil na polském umělohmotném čemsi (obdoba tehdy populárního Flamenga), a to rovněž z dovozu, protože onen neblaze proslulý Esarol s gumovým brzdítkem byl opravdu dobrý jen na stěhování nábytku . Po revoluci už to bylo jiné - Rock n Roll , Phalanx, Snowbordel, Red Frog - už se dala sehnat kvalita, byť za těžce nekřesťanské peníze (v roce 92 stály ikonické pogumované boty Airwalk NTS okolo 3.000 tehdejších Kčs). Přišel skejťácký boom a časem bohužel - jak trefně říká jeden z účinkujících v dokumentu - velká komercionalizace, která potlačila původního DIY a parťáckého ducha a přinesla namistrované a arogantní frajírky ve značkových hadrech (nemáš New Deal, tak jsi debil) , opovrhující každým, kdo za nimi v tomto ohledu nějak zaostával. I tak to ale byla skvělá doba. Kdo nezažil nočního streeta ze strahovského kopce ve 20 lidech, těžko to pochopí. Za mě čtyři...

Kdyby se dnes někdo schopný ujal reálné předlohy tohoto filmu a místo tendenční agitky natočil objektivní remake, byl by to psychologicko - špionážní thriller par excellence. Skutečný příběh muže č. 44 je totiž téměř neuvěřitelný.

Co na tom, že je to plné "perel" typu hlášek "Na noc tě strčíme do vazby", nebo "Vyslechneme vás rovnou tady na místě". Nebo proč se pozastavovat nad tím, že soudní lékař je zároveň odborníkem na mechanoskopii, balistiku nebo genetiku, kterému je materiál k posouzení házen jak psovi kost. Je to totiž úplně fuk, tady jde jen a jen o zábavu, postavenou na kontrastu obou parťáků, která se vcelku povedla. David Matásek je výbornej, výkony jeho hlavních hereckých kolegů rovněž. Prostě jsem se bavil, Dixi. P.S. - těm níže, co tady píšou o nepřiznaném vykradení téměř stejnojmenného německého seriálu, doporučuji, aby si někdy pořádně přečetli závěrečné titulky některého z jednotlivých dílů....

Zajímavý seriál z doby c.k. mocnářství a I.světové války, škoda že je obtížně sehnatelný.

Jistá nepsaná právnicko-policejní zásada říká - pokud jsi nečetl spis, nevynášej soudy (týká se pochopitelně právního státu, ne zmanipulovaných politických procesů v totalitních režimech, kde papír snese všechno). Kajíkův trestní spis jsem nečetl, tudíž nesoudím a troufnu si říct, že soudit nemůže ani veřejnost, a to ani ta "odborná kajínkologická". Pravomocný odsuzující rozsudek několika soudů by tak měl být vodítkem, i přes možnost případného justičního omylu. Kde je však nakonec pravda, to ví dnes už pouze a jenom sám Jiří. Prezidentská milost byla za daných okolností asi správné rozhodnutí, ať už to bylo jakkoliv. Sušit ho navěky v kriminále a nechat ten mučednický mýtus mezi lidmi ještě víc bobtnat nemělo další smysl. Pokud vraždy nespáchal, napravila se nějak (pouze minimálně) velká nespravedlnost a justiční přehmat. Bylo-li to naopak, je podle mě odsezených 23 let adekvátních, a to se nechci pouštět do mezi lidmi oblíbeného srovnávání případů jiných vražd a výší jednotlivých trestů, které za ně pachatelé vyfasovali. A teď samotný dokument - z Kajínka, který byl v době, kdy seděl, mnohými vnímán jako jakýsi Jean Valjean, se po propuštění stává Kajínek, pochybná celebrita "dolních deseti milionů". Pochybná kvůli tomu, jakým stylem se tento člověk nyní prezentuje a jak je kvůli tomu ještě určitou částí veřejnosti obdivován. Ano, není to úplně černobílé, připouštím, že když jsem například poslouchal technické detaily jeho útěku z Mírova, cosi jako obdiv jsem cítil, stejně tak mně imponuje ta jeho Kozoroží houževnatost, protože skoro čtvrtstoletí v base by jiného totálně zdeptalo. Dokument na mě ale jinak působil negativně, z Kajínka i přes ten jeho věčný "Buddhův" úsměv vyzařovalo cosi zlověstného a potměšilého. Celou dobu se křečovitě snažil působit jako dobračisko, ta maska mu však v jednom momentě, když došlo na setkání s J. Klímou, spadla a všímavému divákovi nemohl ujít hodně zlý škleb člověka, který nesnese, aby mu někdo odporoval. Když to bylo někde zhruba v půli, uvědomil jsem si, že jeho životní příběh vykazuje na mnoha místech typické atributy psychopatické osobnosti - absence zábran a strachu, konflikty se zákonem, nezdrženlivost, lhaní, manipulace s fakty, určité charisma a schopnost zaujmout druhé a manipulovat s nimi. Proto - i přes absenci názoru na to, kde je v jeho případě pravda - doufám, že lidí zobajících mu vše z ruky, je v této republice spíše menšina...

Všech šest dílů zhlédnuto téměř naráz. Hnidopišství tentokrát odkládám, mouchy, které vidí ostatní, mně nepřijdou natolik zásadní, aby mně pokazily celkový více než pozitivní dojem. Zaujala mě mixtura fikce a prvků několika reálných příběhů - předně kauzy dlouholetého agenta StB Václava Jelínka alias Erwina van Haarlema a něco i z případu dalšího československého agenta Karla Köchera ( u nějž dodnes přetrvávají spekulace o tom, pro koho skutečně pracoval). Scéna zavraždění novopečeného "sametového" náměstka MV zase byla nejspíš inspirována skutečnou akcí bulharské tajné služby, která se v podobném stylu zbavila v Londýně disidenta Georgi Markova v roce 78. Závany konspiračních teorií o připravenosti listopadu 89 studiem sovětského loutkoherectví nechávám volně proplout bez povšimnutí, vnímám je toliko jako součást umělecké nadsázky, nikoliv jako snahu o nějakou podprahovou sugesci, již mnozí v podobných filmech z nedávné minulosti tak často rádi hledají. Ostatně jak kdosi pravil - pravda je složitá, takže to nikdy nebude mít jednoduché..