xentrixx

Proč? To byla otázka, která mě napadla po dosledování tohoto snímku, které se mně mimochodem povedlo až na třetí pokus, dvakrát jsem u něj usnul. Nesympatické postavy, toporné herecké výkony, výjimkou byl pouze J. Plesl, který onoho "pacienta" zahrál opravdu věrohodně a tu jednu hvězdu dávám pouze za jeho výkon. Jinak obecně mám pocit, že jsou tyto sociální sondy v posledních letech produkovány českou kinematografií jako na běžícím pásu (Mamas and Papas, Teorie tygra, Díra v Hanušovicích a všechny ty různé Ženy a Muži v nejrůznějších situacích, no dalo by se pokračovat dál). Stejná šablona, stejní herci, stejná klišé, vše okoukané a předvídatelné. Vždy jsem měl rád psychologické filmy z oblasti mezilidských vztahů, ale po zhlédnutí většiny počinů z nedávné doby, které se takto pouze tváří, bych snad nyní raději opravdu nějakou akčnější epiku, třeba na téma čsl.legionářů a jejich sibiřské anabáze, které u nás doposud filmově nikdo nezpracoval (což je docela ostudné).

Zvláštní, nepříliš snadno stravitelný, nicméně zajímavý snímek z přelomového roku 68, jejž lze interpretovat několikerým způsobem. Pro někoho snaha o objektivní reflexi dvou nejpohnutějších dekád historie ČSR, pro jiného podobenství o vyrovnaném a pokorném snášení křivd a utrpení, pro dalšího příběh o konfrontaci dvou povah a diametrálně odlišných pohledů na svět, formovaných rozdílnými životními zkušenostmi. Celkový pesimistický tón, vyjádření deziluze z poúnorového vývoje a nabourání do té doby nedotknutelného narativu o statečném českém povstalci a velkorysosti Rudé armády film pochopitelně po srpnu 68 poslaly do nejhlubší zásuvky normalizačního trezoru. Herecké výkony velmi dobré, Petr Čepek jako slabošský, nihilistický a zhýčkaný intelektuál sekunduje prožitým utrpením ošlehané, nikoliv však zatrpklé Jiřině Třebické (jen tak pro zajímavost okem mužského diváka - nejsem s jistotou schopen říct, zda byla či nebyla v té době přitažlivá- a právě to ji činí zajímavou).

Dobu a lidi, zachycené v tomto snímku, mám navždy spojené s nekvalitní kopií dema skupiny P. S. V oslovských lavicích. Pouštěli jsme si to na konci osmdesátek se spolužáky ze školy na starém přenosném magiči a byli hotoví z totálně kanálního zvuku a spršky vulgarit a nadávek, které se na nás z každého songu řinuly. Pankáče jsem občas vídal na fotbale v pražských Vršovicích, případně na ulici a byli pro mě coby pro pubescenta obestřeni něčím magickým, strašidelným a přitažlivým zároveň. Vizuálem a chováním, které naprosto negovaly představy o řádném socialistickém člověku. Divokostí, nespoutaností a kladením odporu většinové, stereotypní, šedivé společnosti. A taky odvahou, protože vyholit si číro a hodit na sebe pomalovanýho křiváka tehdy smrdělo docela průserem. Takže za ten konzervovaný "zeitgeist", za první Wanastowy vjecy (neuvěřitelné, jak se kapela později změnila), za Petra Hoška krotícího kytaru v klasicky "punkovém" sklepě a za "otcovského" soudruha kapitána VB dávám jednu pořádnou trojku.

Netrpím rozhodně nostalgií po předlistopadovém režimu a jeho mnohých televizních "hitech", zdejších mizerných dvacet osm procent za tento seriál je však podle mého mínění nespravedlivě málo. Metaforicky řečeno se totiž v jeho případě podařilo z lejna našlehat docela chutnou šlehačku. No považte sami - divácky a scénaristicky méně atraktivní téma, než je prostředí kravína a teletníku, si lze představit jen stěží. Přesto se z něj autorům povedlo vykřesat zajímavě podané příběhy obyčejných lidí, potýkajících se s problémy všedního života (tehdy stejně jako dnes) - rozpady a navazování partnerských vztahů, konflikty na pracovišti i v soukromém životě, karérismem, protekcí, neoblíbeností v kolektivu a tak dále. Jézéďácké pozadí při tom diváka nijak neruší ani neirituje, navzdory době svého vzniku seriál není příliš obtěžkán propagandistickým balastem. Na skutečnosti, že je dívatelný, mají pochopitelně lví podíl vystupující herci, hlavně Vladimír Kratina, který ani v roli zemědělského inženýra, jdoucího s buldočí zarputilostí proti všem, neztrácí desperátsko- rebelský pel, typický pro většinu jeho rolí v jiných filmech. Josef Abrhám se zase vcelku zdatně zhostil postavy lehce podivínského "vědátora -potížisty", nepochopeného a odmítaného okolím. A Marek Vašut brilantně ztvárnil nesnesitelného primitivního a agresivního burana Václava Stehna. Hvězdný Petr Čepek se naopak musel smířit s pro něj nezvykle dobráckou a poněkud upozaděnou postavou traktoristy Šembery a byť z toho občas bolí zrak i sluch, poradil si s ní velmi dobře. Defilé dalších filmových hvězd celkovou "jedlost" snímku ještě o další stupeň zvyšuje - R. Brzobohatý, J. Bohdalová, J. Sovák, F. Husák, I. Chýlková. Takže celkově za tři, nezlobte se filmoví machři....

Pokračování fascinace scénaristy M. Šifry estébáky a jejich konspiracemi. Šedá eminence bývalého Generála, která ve filmu Rudý kapitán pouze zlověstně rezonovala v éteru, konečně vstoupila na scénu, aby ukázala, jak dlouhé má prsty a kam jimi umí dosáhnout. Potměšilý ex- generálporučík Ferenc zpoza mříží rozehrává psychologickou hru s morálně pevným, leč poněkud vnitřně rozervaným mladým vojenským prokurátorem, který náhodou přišel na stopu něčeho hodně nekalého a jeho ochoten ve snaze věci přijít na kloub ztratit úplně vše (mimochodem, onen až paternalistický vztah Generála vůči Rédlovi ve mně vyvolává reminiscence na Dr. Hannibala Lectera a agentku Sterlingovou). Po vnější obalové stránce to sice má všechny igredience správného thrilleru - napětí, spád, odpovídající scénickou hudbu a strašidelné exteriéry, stran zápletky a rozuzlení celého příběhu autoři pohříchu - tak jako u Kapitána - opět sklouzli do těžce zauzlovaného "pavouka", kdy se divák ztrácí v tom, kdo je kdo, o co komu jde, kdo je na čí straně, kdo koho kryje a jaká je vlastně jeho motivace. Jestliže u Kapitána si tvůrci vystačili "pouze" s kriminální službou, porevoluční zpravodajskou službou a bývalými estébáky (a církví), u Rédla se k tomu navíc přidává armáda, vojenská justice, celníci, podsvětí, GRU, MGIMO a na opepření ještě gay komunita (to však není na škodu, tím, že autoři z hlavního hrdiny udělali "čtyřku", se umně vyhnuli tradičnímu klišé v podobě milostné zápletky mezi ním a policistkou/agentkou ,která mu jako jediná - snad - nezištně a ze silné sympatie pomáhá). Čert aby se v tom tak vyznal, nakonec to ale zase tolik nevadí, třeba to tak mělo být - v daném polosvětě nelze nikomu a ničemu věřit a cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Kromě Rédla a Generála je zajímavou postavou bývalá estébačka Ivana, hrající na obě strany (a opět paralela s Kapitánem, kde se obdobná mužská postava v podání M. Fingera, náhodou či záměrně jmenuje Ivan) a nezmínit nelze ani povedenou dvojku zločinců (D.Novotný a M.Hoffman), kteří na začátku seriálu působí jako Pat a Mat, aby postupně zdrsněli do finální podoby dua ničeho se neštítících hnusáků. Každopádně tři body (a možná i víc) si seriál zaslouží.

Pam Grier coby feťácká šlapka s žiletkou v ústech mě po prvním zhlédnutí filmu jako kluka ještě dlouho děsila. A možná nejenom mě. Přesně o to totiž šlo socialistické televizi, která film v osmdesátých letech v ČSSR pustila na obrazovky, aby divákům ukázala prohnilost a neutěšené životní podmínky amerického velkoměsta. I přes jeho deprimující a odpor vzbuzující atmosféru musel nakonec bolševický cenzor přeci jen trochu zaúřadovat, a tak oproti originálu pár scén v tuzemské verzi chybí a některé dialogy jsou zase velmi, velmi volně přeloženy (např. při scéně Newmana, ležícího na posteli doma u milenky, které vyčítá braní drog, chybí úsek, v němž jí nabízí, že jí přinese trochu matroše, který mají zabavený na služebně a používají ho k uplácení informátorů; ve scéně přebírání úřadu zase kapitán Dugan Connellymu říká, že "bezpečnější by byl někde Bejrútu", přičemž český překlad to nahradil "džunglí" apod .) To jsou ale jen drobné, tvůrci nezaviněné mouchy. Film jsem si skutečně pořádně užil až po mnoha a mnoha letech, kdy se mně poštěstilo navštívit NYC. Byť se město od 80.let radikálně změnilo, pořád má svůj jedinečný genius loci a chcete-li se ho ex-post alespoň trochu zprostředkovaně nadýchat, doporučuji společně s Taxikářem mrknout na tento film .

Zhlédnuto opět po třiceti letech a nutno říct, že i z tak dlouhého časového odstupu se seriál jeví stále kvalitně. Dokonce bych řekl, že mnohem lépe než současná žánrově příbuzná produkce, jež se veze na severské vlně, případně na mysteriózních počinech typu True Detective a jejíž diktát velí, že kulisy musí být co nejšedivější a nejponurejší, zloduši pokud možno co největší devianti, stafáž ta největší lůza a vyšetřující detektiv obvykle traumatizovaný podivín, případně drsňák v odrbané bundě, který má po celý čas jeden univerzální - nejčastěji nasraný - výraz v obličeji. Detektivky postavené na této šabloně se objevují jako na běžícím pásu, až to jednoho začíná nudit. U Chobotnice je to všechno obráceně - slunná Sicílie, vůně azurového moře, krásné pláže a stylové restaurace. Bílé košile, distingované vystupování, společenská smetánka a lidsky přirozený policejní komisař. Zdánlivá idylka, pod jejímž třpytivým povrchem se však rozlézá prohnilý blob. Název Chobotnice tak nevystihuje pouze rozsáhlou rozvětvenost mafiánských struktur, ale i onu záludnost tkvící v na první pohled poklidné a nádherně modré hladině, pod níž pomalu plave obrovský netvor, připravený kdykoliv smrtelně seknout jedním ze svých obludných chapadel. Seriál je nejen kvalitní, ale tématicky stále aktuální - viz kupříkladu pozadí nedávné, mafiánsky provedené a mafií objednané vraždy novináře na Slovensku.

"Myšlenka musí být všem stejně srozumitelná". Nedokážu přesně popsat, proč mě tento film zaujal a proč si ho musím čas od času znovu pouštět. Možná jsou to ty sychravé, potemnělé Vary, možná trojice hlavních protagonistů, kteří - ač blazeovaní a hédonističtí muži v nejlepších letech, užívající si života plnými doušky - mají mrtvolnou vizáž, dělají vampýrské grimasy a působí spíš dojmem, že utekli z nějakého hororu. Moralita křížená s recesí, svérázný rukopis Chytilové kombinovaný s ještě svéraznějším sklepáckým humorem. P.S. ..scéna s mrtvým havranem je prvek téměř thrillerový..

Nevím z jaké strany tento film uchopit. Mám podezření, že o Jana Saudka šlo až na posledním místě. Část jeho životního příběhu zde posloužila pouze jako základní, bohatými barvami hrající štuk, pod nímž však prosvítají mandaly s feministickými, misandrickými, ale i misogynními odstíny, přičemž nakolik ta která převládá, záleží na oku divákovu. Tvorbou I. Pavláskové se táhnou jako červená nit. Hlavní mužští protagonisté - vždy v podání jejího "dvorního" herce K. Rodena - jsou v jejích stěžejních filmech (Čas sluhů, Corpus Delicti a Fotograf ) zpravidla zobrazováni buď jako slabošští, změkčilí bačkorové (Čas sluhů), nebo jako neschopné vychlastané nuly (Corpus Delicti), anebo jako vypelichaní kocouři, opájející se vlastním egem a iluzí své geniality, zakrývajíc tím vnitřní křehoučkou skořápku, složenou z nepřekonaných traumat, komplexů a nejistot (Fotograf). Ani na ženy však není namířeno zrovna lichotivé světlo. V tomto ohledu na mě Fotograf působí skoro jako remake Času sluhů. Nevýrazná, šedivá a odstrkovaná myš metamorfuje v průběhu děje v šarmantního, leč dominatního a chladně kalkulujícího predátora, trhajícího svou kořist na cucky. A kdyby snad i přes to měl u (mužského) diváka ženský element kvůli fyzické atraktivitě takové šelmy nějaké sympatie, rychle vyvanou, neboť na řadu přijde defilé nahých bachyň s celulitickými stehny, vystavujících nestydatě své svraštělé, tvarohově bílé gigantické prdele, případně plejáda relativně štíhlých, avšak hysterických, slizkých a odpudivých obrýlených harpyjí. Jejich společným jmenovatelem je chorobná oddanost Mistrovi, který si je snaží hýčkat, má však nezměrný apetit a jako čmelák opylovává tu jednu, tu druhou, podle své momentální nálady a rozmaru. To samozřejmě vnáší do jejich řad sváry a ony se pak verbálně a fyzicky napadají. Afrodité pláče, Šehrezád ztratila řeč. I ten nejzavilejší Casanova po nakrmení takovým kondenzátem fyzického hnusu na ženu nepomyslí ještě několik dalších hodin. Takže genderově je to asi fifty fifty. A nakonec tu máme ještě jeden aspekt, na který možná míří autorčin prst (a netuším zda chtěně či nechtěně, a v tom je film zajímavý). Je to obdiv a poklona originalitě, nebo spíš výsměch všemu pokrytectví, šmíře, nafoukanosti, duševní prázdnotě a snobství těch, co se zaklínají uměním, přísahají na něj a činí z něj svůj "kosmír"? Opravdu nevím, vyberme si každý sám za sebe...

Je to nestárnoucí a není třeba to nějak barvitě popisovat. Bohatě by stačil jen výčet všech hlášek. "Já s písničkou jdu jako ptáček!"