MartinNDL

A pak že westerny sou mrtvej žánr...ani hovno. Wes Anderson je zcela jistě jetej člověk, díky pedofilnímu bohu ale takovým tím tvořivým způsobem (jako Lewis Carroll), kterej my konzumenti umění bez ohledu na počty zneuctěných dětí milujem. Clooney by měl dělat děvku přes telefon, protože i od týhle bezocasý lišky by se nechala každá panička vojet. Dafoe si jako v Životě pod vodou střihnul nejlepší vedlejší postavu. Jestli má Morricone trochu narcistický sklony, tak se při poslechu soundtracku musel vystříkat na repráky, nemohlo se mu totiž dostat zajímavějšího odkazu. Fantastic Mr. Fox je určitě mnohem lepší animáč než Up!, pokud někoho zajímá udílení cen.

Lidi, tak tohle byl boj. Ne bohužel dramatickej boj na plátně, ale můj osobní. Pamatujete si na ten fotoromán v Bravíčku? Nechápu, proč to Catherine Hardewickeová (jinak docela dobrá režisérka!!!) musela natočit. Hromada wtf scén v tý nudě puberťácký romantiky (upozorňuju, že čistě dívčí) divákovi otvíraj oči, což je paradoxní, protože sou skutečně dost kreténský (baseball je vrchol demence). Nemá smysl se vůbec vyjadřovat k logice, která ve filmu jednoduše není. Kristen Steward nehraje špatně, ale tenhle výrok je jistě umocněnej strašidelným nehraním Robreta Pattinsona. Toho můžou ocenit skutečně jen mladý hloupoučký holčičky, který by od něj chtěly bejt odpaněny. Triky a ten jedinej akční moment je natočenej ve stylu nízkorozpočťáků první poloviny 90. let. Vlastně je to celkově jako stupidní ubrečená básnička, kterou napíše každá druhá středoškolačka - naivní, bez koulí, nepřitažlivá a šablonovitá.

Nemá cenu se rozepisovat o postmodernismu jako to předvedl uživatel Shadwell, existuje mnoho knih, které stojí za to si přečíst, tak come on. Coeni nám ukazujou, že bejt "normální" člověk v (post)moderní společnosti znamená bejt v prdeli. Úvodní scéna se snaží naznačit, že racionální přístup, vážnej (serious) přístup někdy nepřínáší vysvětlení. Věci nenabízejí odpovědi na zřejmé otázky. A o tom je celej film. Hození do židovského prostředí není usnadněním práce a ždímáním z mála, jak tu mnozí zmiňují, ale názornější a extrémnější pohled na hořkou skutečnost. Pokud totiž ani náboženství nemůže sloužit jako opěrný bod, nezbývá než se smířit s realitou nebo trpět. Což je v podstatě totéž. Jediným východiskem tak může být písnička od Jefferson Airplane.

Jeden z těch filmů, kde divák je zároveň vedlejší postavou filmu. Jsme na to už u Soderbergha přece zvyklý. Jenže u Dannyho parťáků jsme byli svědky a fanoušky hlavních hrdinů, kteří vochcávali naivní pracháče nebo poldy a i přes to, že nám Danny neprozradil všechno (ale ani některým jeho filmovým parťákům, což sloužilo jako omluva), necítili jsme se býti ti okradení. Informátor funguje jinak. Je to stále kouzelnický představení, jenže nejsme sexy asistentka, ale hloupí děcko v publiku. Soderbergh schválně uvolňuje atmosféru šedesátkovým retro stylem (byť jsme v 90. letech), zdánlivou hloupostí Matta Damona a celkovou nevážností vážnýho. Snaží se v nás zbudit soucit a lítost nad hlavním hrdinou (vydělávajícím 350 tisíc dolarů ročně, s přáteli, s fungující a milující rodinou). Záměrně nám jeho ústy ve formě mimoobrazových komentářů servíruje zdánlivě nepodstatné informace "vo hovně". Po několika desítkách minut padne ve filmu dotaz: "Proč to dělá?" Je třeba se takhle ale ptát téměř stále a dát si pozor čemu věřit.

Vzít si tým pyrotechniků byl brilantní tah. Netáhneme silnej příběh přes mariňácký svaly a počty zářezů na pušce, ale představujeme ohromnou sílu a utrpení po psychický stránce. Zasranost a nesmyslnost války není důvodem nezachraňovat v ní lidské životy a neriskovat svůj. Ruční kamera, neokoukaní herci, žádný gradující příběh, jenom totální realistické a upřímné pojetí. Tobruk posunutej o několik levelů výš.

Jestli mají teď všichni režiséři, producenti a filmy vůbec smůlu, že pokud si budou hrát na triky a technickou vyspělost, diváci viděli Avatara a nikdo jim to nezbaští, pak já sem totálně v prdeli, protože každá holka, co potkám, mi bude vedle Ellen Page připadat tak přitažlivá asi jako chlap. Whip it je příjemně napsané a natočené sportovní drama, co je tématicky říznutý problémy v rodině a problémy s maloměstem. A Ellen Page je bezkonkurenčně nejsuprovější herečka mladší než já.

Nejsem zcela spokojenej a průměrný hodnocení dávám jenom v porovnání s celkovou animovanou konkurencí, v rámci Pixaru zcela jistej podprůměr. Pixarové sou poslední dobou zbabělci. Wall-E byl tak zelenej a roztomilej a Up je zase tak hodnej, strašně moc hodnej. Uvědomění si skutečnejch hodnot (nemateriálních) jako přátelství a rodina bylo u Pixaru vždy, ale taky sem byl zvyklej na sympatický postavy, zajímavej svět a výbornej humor. Tentokrát mě postavy první půlku filmu sraly a humoru bylo málo a svět malej. Nicméně i tak animáč, kterej měl několik dost a několik dostatečně dobrých míst.

Ve vteřině bych si Ellen Page vzal, bez váhání. Nebudu se dlouze rozepisovat, stačí poznamenat, že miluju "malý" chytrý filmy s ujetě (v pozitivním smyslu) sympatickejma postavama (Napoleon Dynamite, Přízračný svět, Americká krása,...). Je to trochu vydírání, ale zároveň dokonalej feeling po všech stránkách. Vůbec mě nevadí, že mě Reitman znásilňuje a hypnotizuje. Odvážně zvolenej (perfektní) soundtrack je jenom trešnička.

Reitman stoupá vzhůru. V děkujeme, že kouříte byla jedna děsně sympatická postava, v Juno jedna děsně sympatická (ještě víc než v Děkujeme) a jedna hodně sympatická (míň než ta děsně z Děkujeme), v Lítám v tom jsou dvě děsně (jako děsně v Děkujeme a míň než děsně v Juno) a jedna hodně (jako ta hodně v Juno). Jinak všechno (naštěstí a zázrakem) při starým - provokativní (a morálně sporný) téma, ale žádný fandění, žádná strannost a žádní záporáci. Neskutečně lidský, upřímný a vyspělý emoce a k tomu žádnej patos. Reitman je vedle jisté Sofie C. zachránce vkusu romantických filmů v Hollywoodu. Úžasně příjemná podívaná s vyjímečnou režií a hereckými výkony.

Fakt sem se toho filmu bál. Ashby mě nasral Haroldem A Maude, kterej svojí povrchností a naivitou směle konkuroval hippiekům samotným. Od Návratu domů sem čekal nechutně sladkou limonádu, ale kupodivu se to dá pít i při dietě. Kdo viděl cokoliv od Ashbyho, tak ho nepřekvapí, že na jeho postavách by se dalo hloupoučkým dětem vysvětlovat, co je to klišé. Ale je na čase smeknout klobouček a odůvodnit čtyři hvězdy. Jon Voight a Jane Fondová - to je jedna husťárna (teda dvě). Skutečně parádní hraní a celý dvě hoďky si drželi moje sympatie. Taky nejde opomenout parádní hudbu, vesměs konec šedesátých let (Stouni, Brouci, Hendrix, Joplinová, Steppenwolf atd.). Na příběhu vás nic nepřekvapí, neuslyšíte nic novýho, originálního, ale není snad fajn plivnout si jednou za čas na americkou vlajku?