Seabeast

Po kultovním a nepřekonaném Hellraiserovi je Barkerův Pán kouzel jeho dalším silným počinem. Co Barker umí nejlíp jsou hrátky s mrtvolnou atmosférou, která dokáže vyčarovat úsměv na tváři. Má jakýsi nenapodobitelný nádech, který umí vytvořit pouze samotný Clive Barker. Ač se předvedl pouze třemi celovečerními snímky, každý má jeho originální rukopis. Příběh staví na jedné prapodivné sektě a jejich vůdci Nixovi, který je sice v úvodu usmrcen, ale později se ukáže, že ještě neřekl své poslední slovo. V další části příběhu je rozvíjena mysteriózně detektivní zápletka, která mi přišla z celého filmu nejzajímavější. Bohužel mě pojetí sekty, která je vykreslena v úvodu a závěřu, příliš nenadchlo. Každopádně Pán kouzel byl vynikajicí hororový zážitek neochuzený o veškeré Barkerovy bizarnosti a šmakózní trikové efekty!

Z trojice Clive Barkerových režijních záseků je jednoznačně Plod noci nejslabším, ale za to opravdu zábavným béčkem. Spíš si příjdou na své fandové a obdivovatelé jeho neopakovatelné atmosféry. Co stojí určitě za pozornost jsou veškeré masky příšer z podzemního města Midian a lahodné krvavé chuťovky, které se nejvíce rozjedou v majestátním finále. Sled bizarností se prezentuje scénu od scény a nejpůsobivější je to v centru podzemí Midian. Jako skvěle nesympatický záporák je tu samotný mistr David Cronenberg, jehož roli prostě nelze jinak než nenávidět. Je rozhodně fajn, že se Plod noci nebere tak zoufale vážně a nelze si nevšimnout náznaků ironie s absurdním vyústěním. Následující Pán kouzel je rozhodně šťavnatějším a záživnějším (Hellraiser je Barkerův TOP), ale i tak Plod noci potěší "hororové nadsázkomily" a "slizo-krvo-blivajsomily".

Těžko srovnávat s knižní předlohou, protože jsem ji vůbec nečetl a ani se ke mě nedostala. Budu tedy hodnotit samotný film Room a ten byl pro mě velmi silný. Našlo se tu mnoho momentů při kterých jsem doslova nedýchal a příběh mě dokonale dokázal vtáhnout do děje. Veškeré fáze od uvěznění v pokoji, přes útěk a následné vypořádávání se s realitou na mě vůbec nepůsobili nepřirozeně, jak tu někteří uvádějí. To samé narace dětským pohledem - vždy přišla v pravou chvíli a mrazivý děj dokázala působivě nakopnout. Hudební složka dokázala klíčové emotivní momenty znamenitě doprovodit a líbili se mi hrátky s kamerou, které jakoby vykreslovaly dětskou fantazii. Palec nahoru pro Jacoba Tremblaye, jenž roli malého Jacka podal naprosto přesvědčivě, ale to i zbytek hereckého osazenstva. Nemám moc, co bych filmu vytkl, dostal mě.

Ač je sice v jádru Nightmare hororem, tak se nejedná pouze o film napěchovaný cákancema krve a mrtvolama. Jedná se o víc psychologicky rozvíjený snímek a potyká si také s dramatem a thrillerem. Na můj vkus by mohl jít příběh ještě hlouběji a portrét tohoto psychicky narušeného vraha více v dialozích rozvést. I tak Romano Scavolini zvolil vcelku netradiční pojetí, které hned úvodní nepříjemnou scénou skvěle vtáhne do příběhu. Dále jsou tu parádní nervní zvukové doprovody a hlavně úzkostlivě svazující atmosféra na které je Nightmare založen. Že se film dostal na "černou listinu" filmů s označením "Video Nasties" je docela pochopitelné kvůli několika docela nechutným výjevům na svou dobu. Poznáte sice, že jde o figuríny, ale i tak mi tuhla krev v žilách. Hororoví fandové tu sice furt v komentářích remcají o tom, jak to mohlo být více "gore" apod. Nepřipadalo mi to vůbec po této stránce strohé, naopak, v momentě, kdy došlo na krvavější scénu, tak se víc zážitek umocňoval a nebylo to dvakrát příjemné. Baird Stafford v roli schizofreního maniaka podal velmi přesvědčivý výkon, ale našly se chvíle, kdy to některým hercům moc nešlo. Čert to vem. Stejně to nic nemění na to, že Nightmare byl opravdu silný horor, který nabídne více než jen lidské mordovačky. Nazval bych to spíš jako takovou sondou do vrahovi duše.

No vida, tak tu máme po delší době kousek, který bez diskuze patří do kategorie zvláštních (rozuměj "divných" jako kompliment) filmů a rozhodně nejde vstřebat na první shlédnutí. Téma mi přišlo naprosto fascinující a týkalo se mezilidských vztahů, osudu a hlavně frekvencí. Ano, v tomto příběhu má každý člověk svoji frekvenci, která má vliv na sled událostí v jeho životě. A co teprve, když jde o lásku k ženě, která má úplně jinou frekvenci a střet s ní znamená risk, který může být po uplynutí jedné minuty i životu nebezpečný. Zvláštní jsou veškeré postavy, jejich chování a gradace příběhu. Originalita se snímku vůbec upřít nedá, kouká se na něj s radostí a krásně drží pozornost. Nejlíp se mi ale koukalo na překrásnou Eleanor Wyld (postava starší Marie), ale i na její mladistvou podobu Marie v podání Georginy Minter-Brown. Hodně zajímavě zvolené protagonistky, které "vysokofrekvenční" Marie vykreslovali uhrančivě. Nicméně kdo chce, tak může ve Frequencies spatřit životní alegorie, ale i duchovní aspekty, které jsou součástí života jako takového a různé myšlenky vhodné k přemítání nad nimi. Příjemné překvapení ke kterému se s jistotou ještě vrátím!

Námět příběhu o "přeprogramování mysli vraha" vědeckým experimentem vůbec není špatný. A díky účasti známějších tváří jako Willem Dafoe, Michelle Rodriguez a Ray Liotta je Pod kontrolou docela koukatelná záležitost. Jenže vývinem příběhu, scénářem a režií dost připomíná podprůměrné televizní zpracování, kterých už jste viděli mraky. Jedná se o takový řadový, klišoidní a místama patetický thriller, takže nečekejte žádné zázraky. Ale nijak zásadně mě to nenudilo, ale ani nenadchlo, nehledě na to, že se film snaží tvářit k zamyšlení. Co naplat, zkrátka popcornová jednohubka a tři hvězdy s hodně odřenýma ušima.

Black Mass: Špinavá hra je sázkou hlavně na dialogy než na drtivou akci plnou gangsterských přestřelek a vyřizování účtů. V tomto ohledu by mohla nová Deppovka zklamat příznivce popcornových nářezů, ale naopak potěšit minimalisty. Příběh je servírován velmi syrově a řekl bych, že i autenticky na svoji dobu. Deppova proměna na psychopata a bosse Bostonu byla namaskováním téměř děsivá a své role se zhostil nadmíru báječně. Z traileru by mohlo dojít na nedorozumění, protože jsem se domníval, že film bude prošpikován nějakými fórky a bude v určitých místech nadsazený. Ale kdepak! Jedná se o nekompromisní biják, který mafiánský svět líčí bez jakýkoliv kudrlinek okolo. Pro někoho bude Black Mass: Špinavá hra moc ukecaným a komornějším filmem, ale tento kabátec myslím, že byl v rámci příběhu podán optimálně.

Jeden z nejdebilnější filmů (možná i nejdebilnější) jaký jsem kdy viděl! Netvor z Yucca Flats bude velmi těžký oříšek pro trumfnutí jiným lejnofilním brakózním chujosnímkem! Natáčet film čistě bez zvuku a doplnit ho v postprodukci komentářem, který dokáže dokonale zazdít vše, co sledujete je naprostý unikát. Prakticky co scéna, to holý nesmysl a věřte, že se ještě budete chlámat dlouho při vybavení těchto scén. Na dějovou provázanost se zde vůbec nezapomíná a veškeré postavy, co se mihnou, tak se v pozdější fázi nezapomenou připomenout. Viz maminka hledající své dva synáčky. Stačilo, když se po několika minutách jenom objevila v obraze vyhlížejíc smutným výrazem do dáli a sletěl jsem ze židle. Ale těchto momentů je zde tolik, že nebudete stíhat. Teda to "nebezpečné" šourání netvora ala sovětského vědce, který se stal obětí v "soukolí pokroku" patrně stíhat zvládnete! :-D

Napínavá a pěkně atmosférická podívaná, která z letošní hororové sklizně patří k tomu povedenějšímu, co lze spatřit! S přibývajícími minutami jde stále více do tuhého, intenzita stoupá a přitom bez proudů a drastických stříkanců krve. Vše se motá kolem jedné legendy spjaté s okolním lesem. A zde bych měl jednu zásadní výtku. Více hrátek a barvitého vyjádření kolem této mytologie by The Woods vystřelilo do šmakózně atmosférických výšin ze kterých by se sedalo na zadek. I tak se jedná o pekelně stravitelný dort, který jistě potěší fandy hororů provázané s tajemnou legendou!

Pseudo-art v krystalické podobě posouvající hranici až k pornografii. Kdepak pane Noé je to druhé setkání a zatím jste mě vůbec nepřesvědčil o svých kvalitách, které by měli z vašich filmů prohlubovat prožitek. Zatím jsem měl jen možnost spatřit ono vyprázdněné NIC a v případě Love to platí dvojnásob. Příběh sice líčí tragický osud jednoho amerického floutka a jeho dvou "bičíš", propletené vztahy, životní rozhodování a odráží vnitřní pocity svých protagonistů. Ale stále z toho dýchá tak povrchní zpracování nevyjadřujíc jedinnou kloudnou myšlenku, sdělení či podstatu dění událostí. Do toho různé hrátky se stříhem, poblikávání obrazu a snaha imaginaci postrčit do hlubší roviny, ale v mých ústech zůstává akorát tak pachuť prvoplánovosti a jako třešnička na dortu ještě řádná nuda k tomu. Nenašel jsem zde moment hodný obdivu.