black.mao

Mám v té Inagakiho trilogii o Sasaki Kojiroovi trochu zmatek, ale tohle by měl být první díl, případně pak sestřih všech tří dílů "Sohen Sasaki Kojiro".

Není to hezký pohled, ale určitě vás to donutí shlédnout celý film, protože jen s těmi hezkými věcmi si člověk ve svém životě nevystačí.

Film nijak nepřevyšující tehdejší filmové umění. Za zmínku však stojí, že se jedná o režijní debut slavné herečky Kinujo Tanakaové.

Všechno špatně a nejhorší byly psí oči toho hocha.

Osudy lidí z jednoho pražského činžáku na konečné tramvaje. Co mě však překvapilo nejvíc, je ztvárnění mužů, mužských postav v tomto filmu. Nemůžu zde totiž najít nějakou sympatickou mužskou roli - podivínský samotář Josefa Kemra, alkoholik Martina Růžka (skvělý výkon), nebo manipulativní psychopat Vladimíra Ráže. Téměř všichni muži zde jsou podivnými asociály, proti kterým stojí ženy, které ale nejsou žádnými silnými osobnostmi, jak by divák u těchto filmů čekal, ale jsou jakýmisi váhavými, hledajícími se obětmi těchto podivných maskulinit. Silné psychologické téma, které je pro filmy z tohoto období nezvyklé. Snad jen několik scén nutně poplatných tehdejší době (např. v kostele) tak kazí výborný dojem z tohoto filmu.

Vlado Müller jako poněkud naivní ředitel snažící se vyhovět všem - nadřízeným i podřízeným, přičemž dosáhne jediného, že je obžalován a s jako takovým je s ním i nakládáno. Výborná, i když poněkud polopatická studie systému, v kterém je jedinec slouží dobře jen potud, pokud slouží dobře těm nahoře. Scéna s náměstkem ministra, který soudružsky ubezpečí našeho hrdinu, že se za něj postaví za každé situace a pak za sebe alibisticky k soudu pošle ministerského úředníčka, který se jen vzmůže na názor, že snad by to vše tak nějak i mohlo dopadnout, ale on si netroufá vyvozovat závěry, je výbornou ukázkou lidské malosti fungující dobře i za socialismu. Pravda, jistá polopatičnost jde zřejmě na vrub nutnému spádu děje, kdo byl u soudu, ví jak nudné a dlouhé bývají soudní přelíčení. Přesto však tento film hodnotím velmi dobře, vystačit si jen s prostřením soudní síně a pár záběry z vězeňské cely, dialogy stávajícími hlavně ze soudních výslechů a nenudit při tom ani minutu, tomu říkám ukázka kumštu.

Ronin (Mikijirô Hira) prchající před svými pronásledovateli do hor, samuraj (Go Kato) rýžující ve stejných horách zlato pro svůj klan, jeho manželka (Shima Iwashita), tři prachsprostí lupiči a hory, zakázané, protože všechno zlato co v nich leží, patří šogunovi. Skvělá kombinace pro film, při jehož sledování se nenudíte ani chvíli.

Pokračování předchozího dílu, kdy se, pravda, nelze zbavit dojmu z tak trochu nadstavované kaše. Zápletka je opět jednoduchá, Zatoichi se po roce vrací zpět do Ioky, aby mohl vzdát hold samuraji Hiratovi, kterého zabil v předchozím díle. Cestou však potká svého bratra Yoshira (Wakayama, zde ještě coby Kenzaburo Jo) s kterým má nevyřízené účty z minula, přičemž musí vzdorovat yakuze starého známého Sukegora (Eijiro Yanagi) a navíc i dalšího záporáka Kanbeie (Sonosuke Sawamura). Přítomnost Tane (Masayo Banri) je v tomto díle marginální, na spadnutí je její svatba s místním tesařem a tak se tato dějová linie nijak nevyvíjí.

Je pravda, jak již zde psali mnozí, že coby počátek tak kultovního počinu, jakým Zatoichi beze sporu je, působí tento film poněkud obyčejně. Snad studio Daiei a ani mistr Misumi neměli tušení, že stojí na počátku legendy žánru chambara. Sledujeme totiž poněkud jednoduchou zápletku - neoriginální válku dvou znepřátelených klanů yakuzy, která spojí Ichiho s jeho úhlavním nepřítelem - samurajem Hiratou z konkurenčního klanu v hluboké přátelství. Kontrast mezi bezcharakterními naivními násilníky a Hiratou, kdy závěrečný souboj mezi ním a Zatoichim je věcí cti a obdivu, ukazuje na klasický prvek celé série. Zatoichi, sám bývalý člen yakuzy a gambler je natolik morální, že boj proti zlu, násilí a samozřejmá pomoc ostatním je u postavy, která sama má temnou minulost, nosným prvkem celé série a je zajímavé sledovat jak s ní pracují další autoři v následujících filmech.

Divadlo jsou dvě skupiny lidí, herci a diváci. Každý z nich má své masky, role a scénáře. Každý z nich má své představy a pochybnosti. Příběh tří herců (a opět jedna z mnoha výborných hereckých poloh Gunnara Björnstranda) jejichž obscénní vystoupení má za úkol vyšetřit jeden státní úředník, který není zrovna pravidelným divákem podobných divadelních experimentů. Během tohoto vyšetřování máme možnost se blíže seznámit se všemi jeho protagonisty. Odtažitý osamělý právník, který si libuje v precizním "mapování" života svých objetí, stojí proti třem hercům jejichž navenek harmonické soužití je plné obsesí, nenávisti a manipulace. Za těchto podmínek vznikne divadelní představení jehož následky jsou pro diváka v osobě právníka doslova smrtící. Umění, ať vzniká za pomoci těch nejodpornějších herců, je uváděno těm nejubožejším divákům a jeho důsledky mohou být ty nejhrůznější, zůstává stále tou zřejmě nejdokonalejší a nejčistší lidskou činností.