black.mao

S velikou pravděpodobností jde o film Kôsatsu (The Strangling) http://www.csfd.cz/film/121225-kosatsu/filmoteka/ Kaneto Shindôa. IMDb u Nobuko Otowaové neuvádí žádné režisérské počiny.

Druhý film z trilogie o yôkai (prvním je Yôkai daisensô, myslím) a zřejmě ten nejlepší, byť se nám opět nenabízí nijak originální příběh. Zkorumpovaný samuraj - magistrátní úředník, uplacený místním boháčem, nechá zbourat starou svatyni a na jejím místě chce postavit nevěstinec. Námět je plně poplatný žánru jidaigeki, byť s prvky hororu. Záporné postavy jsou skutečně záporné a neštítí se ničeho, ani vraždy majitele dotyčného pozemku, místní chudí lidé jsou zase nad míru nemohoucí a nechávají si ubližovat mírou vrchovatou. Jediným, kdo se panujícím poměrům snaží zabránit je mladý rónin, který, jak se ukáže a jak je v těchto žánrových filmech téměř povinností, je nakonec inspektor šoguna na tajné misi. A samozřejmě yôkai, které se objeví ale až v závěru celého filmu, jejich pochod ve zpomalených záběrech ale stojí za vidění. Inu, zlo je po zásluze potrestáno a chudí jsou stejně chudí i nadále.

Dialogy na úrovni "tam mamut, moc mamut" a podobnou úroveň mělo i to ostatní. Víc napíšu, až dostanu odvahu dokoukat zbytek.

Pokračování volné trilogie o Yôkai ve společné režii autorů obou předchozích dílů - Yoshiyuki Kurody (Yôkai daisensô) a Kimiyoshi Yasudy (Yôkai hyaku monogatari). Malou holčičku, která po smrti dědečka hledá svého otce, pronásleduje banda zločinců, protože u ní hledají důležitý dopis kompromitující jejich bosse. Ač se opět jedná po všech stránkách o průměrný film, přeci jen převyšuje předchozí Kurodovo Yôkai daisensô svým vrstevnatějším příběhem, poměrně slušným spádem děje i souboji (klasická chamabara, režii několika dílů Zatôichiho nelze přehlédnout), byť klasických yôkai se moc nedočkáme, spíš jakýchsi hřbitovních umrlců, kteří opět vezmou spravedlnost do svých rukou. Dal bych dvě *, kdyby alternativní anglický název nezněl "Along with Ghosts on Tokaido Road". Ano, ta slavná Tôkaidô spojující Tokyo s Kyotem, za tohle (kdo by neznal The Fifty-three Stations of the Tôkaidô mistra Hiroshigeho) a lepší zážitek s celého filmu jednu nakonec přidám.

Nijak výrazná, oddychová, slabší chambara s yôkai - duchy, démony japonského folklóru. V daleké Babylónii jacísi hledači pokladů probudí (v jakýchsi egyptských rozvalinách) zlého démona, který si ke konání svých zlých činů vybere Japonsko. Zde vstoupí do těla samuraje, magistrátního úředníka (Takashi Kanda - např. pokračování známého kaiju-eiga o monstru Daimajin - The Return of Daimajin). Zla páchaného tímto démonem si všimnou právě yôkai (ti totiž mohou vidět pravou tvář démona v těle samuraje). Musí proto zakročit a pomoci tak lidem, kteří jsou většinou bezmocní. Po dlouhém boji komplikovaném mnoha prohrami (např. uzavření do obětní nádoby) však nakonec naši nadpřirození přátelé vítězí.

Režie: Masud Kimiai http://www.csfd.cz/tvurce/8320-masud-kimiai/oceneni/

Šest divokých historek o tom, jaké to je když někomu z nás prostě rupnou nervy. Szifron ukazuje, jak umí výborně rozehrát příběh v krátkých filmových povídkách, které mnohdy přesáhnou sotva pět minut, třeba hned v té úvodní. Smysl pro černý humor a ironii nezapře autor i v dalších povídkách. Zvláště se mi líbila "Bombita", o pomstě pyrotechnika za odtažený auto, i když trochu mohla připomínat "Volný pád" Joela Schumachera. Za další skvělé pak považuju sarkastickou "La propuesta" o tom, že domluvit se je možné s každým, jen vám to může být občas houby platné a "El más fuerte" o dvou chlápcích jejichž dokazování si svého ega skončilo zničením vlastních aut i sebe samých.

Ano, první barevný Zatiochi. Více psychologický, pomalejší a prostý velkých soubojů. Zatoichi bilancuje svůj dosavadní život, chtěl by se dokonce oženit (snad inspirace ze setkání s dávným přítelem, kterého potká na svých toulkách), ale není mu to dopřáno. Setkání se svým mistrem Bannoem (Seizaburo Kawaza - např. také Kurosawův Yojimbo), který jak se ukáže, nežije zrovna vzorný život, a který se zapletl do únosu syna místního boháče, přinutí tak Zatoichiho bránit spravedlnost i proti svému učiteli. Náš slepý hrdina tak musí zůstat na své cestě věčně osamoceného, toulavého mstitele, protože nelze uniknout svému osudu.

Topornost a hrůza výkonů hereckých se vzácně snoubí s plytkostí a naivitou filmového zpracování, přičemž společně tvoří univerzální jednotu symbolizujíc tak neumětelství, tolik typické pro tvorbu České televize, mělo být poslední Santiniho šifrou v tomto filmu. Takové jako "tajemno" mizerné stejně jako dialogy (v nich se herci raději nepouštějí do žádných souvětí, co kdyby ...). Naivní antagonismus duchovna (zde ukryté v Santiniho architektuře, či v Santiniho osobě skrze jeho architekturu nahlížené) a zaměstnance pražské reklamní agentury, kterému každý říká Kňour, ale opravdu každý a to neustále, pomalu v každé druhé větě a který chce vytřískat jmění z několika biblických citátů. Vraždy jejichž důvod mi zcela unikal - zabití blázna, který se po hrdinovi ohnal motyčkou, nebo kněze, který ho pro změnu zamkl v kryptě a ubitého sekerou, která se zřejmě jen tak válela někde poblíž. Poznání, že ona bílá postava Viktorie má ještě autistické dvojče Aurelii, jsem přijal s radostí, jen proto že na další záhady a překvapení už nezbýval čas, a tohle tak bylo poslední. Kamera snímá celou tu krásu Santiniho staveb pokud možno v pár krátkých záběrech stropních fresek, víc by jim asi producent nedovolil. A navíc celé to poselství sdělené nakonec češtinou, latina, kterou tehdy vzdělanci a církevní hodnostáři mluvili, byla asi nad síly tvůrců filmu.

Sadahei (Takahiro Tamura) vyrůstá v chudé rolnické rodině v neklidné době vlády Shingena Takedy a jeho syna Katsuyoriho. Je vychováván dědečkem, protože jeho matka ho opustila kvůli sňatku s bohatým kupcem, a také jeho strýc dal přednost službě v armádě před nuzným životem sedláka. A právě volba, mezi klidným, ale chudým životem rolníka a krátkým, ale slavným životem vojáka pronásleduje celou Sadaheiovu rodinu. Všichni tři synové se dají naverbovat do armády, kde skončí i jeho dcera Ume (debutující Shima Iwashita). Ve válce padne i jeho žena (výborná Hideko Takamine) a Sadahei tak nakonec zůstává sám ve svém domě zvaném hmyzí klec. (Symbolicky, každá generace jeho rodiny sní o přestavbě této chatrče, avšak nikdy k tomu nedojde). Film je originálně kolorován a Kinoshita tím dosahuje jedinečné atmosféry. Jednoznačné je i jeho pacifistické poselství, co trochu vadí je určitá nepřehlednost, Dostat celý lidský život do dvouhodinového filmu vyžaduje určitá omezení - děj se odehrává pouze v následných dějových skocích vpřed, chvílemi je tak dost obtížně orientoval se v příbuzenských vztazích celé rodiny, těžko lze i odhadovat reálný čas uplynulý mezi jednotlivými časovými střihy. Navíc, jednotlivé postavy nemají dostatek prostoru pro vysvětlení svých pohnutek a působí tak mnohdy naivně (zvláště nejstarší Sadaheiův syn Sozo). Přesto, nebo právě proto má film jedinečnou atmosféru a zaslouží si tak právem 5*.