Drom

Původem francouzský dokument snažící se prostřednictvím alternativního vysvětlení nehody ponorky Kursk v roce 2000 naznačit současné praktiky státní moci v Rusku. Oproti oficiálnímu vysvětlení nehody, způsobené údajně neidentifikovanou závadou cvičného torpéda, je divákovi poměrně nenásilně představena teorie kontaktu s americkou ponorkou monitorující vojenské cvičení a dokonce možný útok této ponorky torpédem na Kursk. Uvádí také znepokojivá, především politická, fakta na pozadí této události, která teorii mohou podpořit, včetně spekulace, že přeživší posádka nebyla zachráněna úmyslně. Vzhledem k utajení ze strany ruské vlády a důkladné likvidaci vraku se pravdu v nejbližší době asi nedozvíme. Teorie zní poměrně důvěryhodně a musím ocenit, že dokument o pravdivosti pouze spekuluje a nestaví diváka před neotřesitelnou a jedinou pravdu. Je pak na každém, aby se nad předloženými informacemi a touto teorií sám zamyslel.

Nesnáším Johna Travoltu, Samuel L. Jackson mi leze krkem a Uma Thurman mi nic neříká. A navíc nemám rád filmy Quentina Tarantina, které mi nejen nepřipadají kultovní, ale naopak dost nudné a až trapně se snažící o to být zajímavé. Co bych si tedy měl odnést z tohoto všemi milovaného a do nebes vynášeného snímku? Ano, práce je to precizní, to jsem nikdy u žádného Tarantinova díla nezpochybňoval, provedení je však takové to jeho a já si nemohu pomoci, není to styl, který mi vyhovuje. Dobré herecké výkony potěší, ale nezachrání tu nudu protkanou haldou sprostých keců. Ne že by mě sprostota, střílení, drogy nebo erotika pohoršovaly, ale tenhle koktejl je pro mě tak tak průměr a pokud mohu vybírat, stáhnu raději po nějakém jiném filmu.

Ač původem z Velké Británie, ochotně je v tomto dokumentu aplikována americká šablona úžasného poznání. V úvodu se dozvíme obvyklé informace o tom, jak následující devadesátiminutová stopáž přinese samé neuvěřitelné informace a hurá pod povrch naší planety. Vizuální stránka je založena na nijak dokonalé a dost monotónní počítačové grafice odrážející představy autorů, se záběry je navíc zacházeno, jako by se jednalo o autentický filmový záznam a nikoliv o animaci. Hustota podstatných informací je poměrně nízká, navíc proložená studenou omáčkou, mnoha wow a superlativy, snaha o zatraktivnění obsahu je zřejmá. Úžasný je samozřejmě i každý fakt známý průměrnému středoškolákovi a celkově by obsah reálně zabral asi třetinovou stopáž. I proto lze pohodlně některá, pro pologramotné diváky fascinující, zjištění zopakovat i těm méně chápavým. Je vidět, že i britové už úspěšně přebírají populární americkou debilformu dokumentů a značka National Geographic se ze špičky dokumentaristiky před patnácti-dvaceti lety propadla kamsi na spodní příčky. Škoda.

Dokumentární film komplexně mapující historii a vývoj ruského, později sovětského a nyní opět ruského námořnictva, od skutečných počátků za vlády Petra Velikého po nové tisíciletí. Je trochu škoda, že sotva započatému programu sovětských letadlových lodí nebyl věnován větší prostor, stejně tak podrobnějším informacím o jednotlivých plavidlech a jejich systematizaci. Myslím však, že ani při extrémní snaze nešlo do devadesátiminutové stopáže vložit informací o mnoho více a je jen škoda, že film nebyl zpracován jako několikadílný cyklus. Autoři by se pak mohli více věnovat jednotlivým obdobím této zajímavé třistaleté historie i zmíněným bitvám. V každém případě se jedná o povedené dílo, které přehledně a srozumitelně uvede divákovi podstatná fakta o hrdém ruském námořnictvu.

Asi hodinový dokument o poměrně neznámém projektu japonského námořnictva. Obří ponorky nesoucí bombardéry, které měly nejdříve způsobit paniku na západním pobřeží Spojených států, později, vzhledem k omezené útočné síle a omezené materiální základně japonců, pomocí biologických zbraní, které Japonsko během druhé světové války aktivně vyvíjelo. Postup spojenců v pacifiku si nakonec vyžádal mnoho dalších změn v plánech výstavby i určení, až situace vyústila v to, že nakonec ani jedna z těchto unikátních ponorek, i když těsně před prvním nasazením, do bojů nezasáhla. Jejich osud nakonec zpečetila nastupující studená válka, ač průlomovost myšlenky nezůstala bez povšimnutí. Dokument, i přes poměrně zajímavý komentář, nepřináší příliš podrobností o obřích ponorkách ani o nesených letadlech, především po stránce technických detailů, což je škoda.

V prvních sériích výborná komedie se zbrklým kutilem, který je posedlý výkonem všeho, co má motor. A co motor nemá, brzo bude mít. Zdatně mu v dobrých scénkách sekunduje unikátně trpělivá a zábavná manželka a tři synkové, moudrý a sečtělý soused za plotem a šikovný televizní asistent, slušňák Al. Od čtvrté série však začíná kvalita klesat a krom Tima Allana, který je obstojný komik hrající konzistentní postavu, je vidět nejdříve odklon ostatních od původního záměru a nakonec nabírání dalšího křoví, aby se autorům, již asi bez nápadů, zvětšil manévrovací prostor. Z úžasné Jill, která ví, co chce a život ji baví, se tak stává kravka posedlá psychologií, lezoucí každému do života bez jasné představy o životě vlastním. Wilson přechází od zamyšleníhodných mouder k pozérskému plácání, Al od flanelového gentlemana k vousatému troubovi a celý seriál začíná moralizovat, ač masáž jako Step by step to není. Ve třetí fázi, tedy v sedmé a osmé sérii, se již jen rozvíjí dříve nalezené patogeny a nelze si nevšimnout, že zmizelo i heslo vyšší výkon. Seriál pak následně, v poslední sezóně již také bez Randyho, naštěstí končí, protože jinak bych musel o tvůrcích psát jako o flanelových podvodnících.

Bicykl je značkou tohoto díla, součástí je nejen příběhu a výtvarné stránky, ale i mrazivým jinotajem. Stylizace do vzhledu přelomu třicátých a čtyřicátých let 20. století nejen pomocí zpravodajských komentářů, novinových titulků i barevného filtru se z počátku zdála umělá a falešná, konzistence a provedení se však dobře úročilo v průběhu celého filmu, i za pomoci skvělé hudební stránky. Časy dávno minulé se mi se na konci opustit vůbec nechtělo. Ústřední příběh, rozdělený pak nenásilně do několika let, nabízí drama i úsměvné situace na pozadí okupovaného torzra první republiky. Mě dosud zcela neznámá Jana Plodková mne ohromila výkonem v některých scénách, kdy mi připomínala mladou Hanu Maciuchovou, včetně její noblesní ženskosti. Výbornou a naprosto přirozenou bych též nazval Kláru Melíškovou, která mne bavila ještě o trochu více. V rozpacích jsem byl na začátku z Marka Daniela, který se zdál být trochu toporný, když však přišel na scénu jeho hlas a přednes, iluze byla naprosto dokonalá. Zmítání se mezi nástrahami na každém kroku pak sehrál také dobře. Jednoznačně to byl jeden z nejlepších českých filmů nového tisíciletí, zcela vystupující ze šablony posledních let. Prosím, jen tak dál.

Jerzy Stuhr v roli proslulého nájemného vraha mi tentokrát příliš nesedl. Podává sice kvalitní výkon, jak to ostatně v jeho případě je skoro vždy, ale vtipné situace, jenž prožívá v budovatelské zemi a které nejspíš vypadaly dobře ve scénáři, jsou mnohdy dost neuměle ztvárněné. Dokonce jsem měl vlastní déjà vu u některých vypadajících jak z hloupé německé komedie osmdesátých let. Vtipné momenty tu samozřejmě jsou a humor parodických situací je jasný, avšak režisér bohužel mnoho z nich asi zaspal a nějakou tu roli dostal každý kolemjdoucí. Řekl bych, že film nejvíc doplácí na nízký rozpočet a euforii přelomových let. Je to průměr a nic víc, nezachraňuje to ani těch několik obstojných vedlejších výkonů.

Tak jako oddechovka o něčem trochu jiným a trochu jinak to relativně ušlo. Stežejní jsou tady efekty, hlavně v druhé polovině filmu, které byly dobře udělaný a několikrát jsem si některé pouštěl zpomaleně, ve snaze nachytat tvůrce, což se mi nepodařilo. Bohužel ani ty však ve mě nedokázaly vyvolat správnou atmosféru a vyvážit ten zbytek natahovaný nudy kolem. O strachu jsem si pak mohl nechat jen zdát a proto nelze než konstatovat, že je sice zajímavý se na to jednou kouknout, ale pak můžete klidně zapomenout. Na víc než slabej průměr to nedosáhlo, zvlášť, pokud jako referenci vezmu po stránce atmosféry úžasný dokumentární seriál The World of Strange Powers a díl s fotkou ducha v kostele, které jsem se jako malý bál a ještě dnes vyvolává respekt. Existence dalších pokračování tohoto díla je pak novodobou záhadou...

Ihned na začátku musím upozornit, že k tomuto filmu, který nepatří mezi to nejzábavnejší od Kevina Smithe, mám zvláštní osobní vztah a pokud tedy nejste já, asi budete chtít hodnotit o jednu až dvě hvězdičky hůře. Příběh lásky protknutý komixovým světem má samozřejmě své skvělé momenty a především vynikající dialogy. Šemík už se na to nemůže dívat a tak se rozhodne převzít iniciativu. Za stěžejní však považuji příběh Tichého Boba o přítelkyni Amy, jehož podstata filmu dala název a který nejen charakterizuje celý příběh Holdena a Alyssy, ale dotýká se i mě osobně. Ben Affleck překvapivě není otravný, jako ve většině svých rolí, a mihne se zde ve vedlejší úloze i druhá polovina známé dvojky, Matt Damon. Pro mě jeden z nejlepších filmů spojený s několika nesouvisejícími silnými vzpomínkami.